2 VSOL 784/2015-A-19
KSBR 40 INS 11103/2015 2 VSOL 784/2015-A-19

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenčním věci dlužníků a) Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Jiřice u Miroslavi, Damnice 97, PSČ: 671 78, identifikační číslo: 62139088 a b) Ivety anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 40 INS 11103/2015-A-11 ze dne 3.7.2015,

tak to :

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně tohoto soudu. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužníci se domáhají společným návrhem zjištění jejich úpadku a povolení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Dlužníci v insolvenčním návrhu tvrdí, že mají nezajištěné závazky z podnikání, věřitele, vůči nimž mají tyto závazky, v návrhu označili. Dlužníci tak nejsou oprávněni domáhat se řešení svého úpadku formou oddlužení. Lze proto předpokládat, že návrh dlužníků na povolení oddlužení bude odmítnut a úpadek dlužníků bude nutno řešit konkursem. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh přitom nevyplývá, že by dlužníci disponovali pohotovými finančními prostředky. Soud proto podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006

Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) uložil dlužníkům povinnost zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci společné odvolání. Uvedli, že v jejich silách není částku 50.000 Kč uhradit, neboť delší dobu se nachází ve velice tíživé finanční i zdravotní situaci, a proto podávali insolvenční návrh. Odvolatelé navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo změněno tak, že jim bude k zaplacení zálohy stanoveno pět měsíčních splátek ve výši 10.000 Kč.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) , týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud pro zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužníci podali dne 27.4.2015 insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, kterým se domáhají rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu (bod 07 formuláře) uvedli, že mají čtrnáct věřitelů, vůči nimž mají patnáct závazků, k devíti závazkům (jako závazkům nepodnikatelským) uvedli právní důvod, výši a splatnost jednotlivých závazků (v letech 2011, 2012, 2013, 2014 a 2015) s tím, že celkový součet závazků, které nejsou z podnikání, činí 950.449,86 Kč a celkový součet závazků, které jsou z podnikání, činí 457.001 Kč. K návrhu dlužníci připojili seznam závazků, ve kterém uvedli nezajištěný závazek z podnikání vůči věřiteli VaP Bransouze, spol. s r.o. (ve výši 140.769 Kč) a zajištěné závazky z podnikání vůči věřitelům Elkov Elektro a.s. (ve výši 176.659 Kč), Okresní správě sociálního zabezpečení Znojmo (ve výši 74.155 Kč), Všeobecné zdravotní pojišťovně Česká republika (ve výši 40.165 Kč) a REXEL CZ s.r.o. (ve výši 25.253 Kč). Dále v seznamu závazků dlužníci uvedli zajištěné závazky vůči dalším věřitelům (Česká spořitelna, a.s., Citibank Europe plc, AB 4 B.V., soukromá společnost s ručením omezeným, CCRB a.s., Český inkasní kapitál, a.s., PPF b1 B.V.-nyní AB 5 B.V.) v celkové výši 925.211,80 Kč. K návrhu dlužníci připojili seznam majetku, ve kterém uvedli movité věci představující běžné vybavení domácnosti a nářadí v odhadované hodnotě celkem 14.000 Kč, a nemovitosti v odhadované hodnotě celkem 1.300.000 Kč s tím, že tento majetek je předmětem zajištění jejich závazků.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Na základě údajů, uvedených dlužníky v insolvenčním návrhu, lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nachází v úpadku, neboť mají závazky vůči více věřitelům déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky nejsou schopni plnit, neboť (s ohledem na uvedená data splatnosti) je zřejmé, že je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1a odst. 2 písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení určující posouzení správnosti jeho (předběžného) závěru o tom, že dlužníkům nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhují.

Podle ustanovení § 389 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

V přezkoumávané věci není pochybnosti o tom, že odvolatelé, kteří mají postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka

(srov. ustanovení § 394a odst. 3 IZ), mají dluhy z podnikání, přičemž nejméně vůči věřiteli VaP Bransouze, spol. s r.o. (ve výši 140.769 Kč) je závazek z podnikání dlužníků závazkem nezajištěným.

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má-jako v tomto případě dlužníci-dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání (a to bez ohledu na výši konkrétních dlužníkových závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků), nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s tím souhlasí.

Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto z tohoto důvodu nutno již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o závazky, jež řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ nebrání (například že dlužník s věřiteli, vůči nimž má závazky z podnikání, ohledně jejich souhlasu s oddlužením jednal, a s jakým výsledkem). Takové skutečnosti však dlužníci ve svém návrhu na povolení oddlužení současně neuplatnili.

Za tohoto stavu soud prvního stupně správně uzavřel, že se jeví pravděpodobným odmítnutí společného návrhu manželů na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a prohlášení konkursu na majetek dlužníků podle ustanovení § 396 IZ.

Soud prvního stupně pak správně uložil dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že dlužníci nedisponují pohotovými peněžními prostředky, vlastní movité věci nepatrné hodnoty a nemovitosti, ohledně kterých (vzhledem k jejich hodnotě) lze předpokládat, že z výtěžku jejich zpeněžení budou uhrazeny pouze pohledávky zajištěných věřitelů a náklady spojené s jejich zpeněžením. Z těchto důvodů k movitému a nemovitému majetku dlužníků nelze pro účely zálohy na náklady insolvenčního řízení přihlédnout.

Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je tedy v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníků či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jak shora uvedeno, záloha slouží také jako záruka odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem přitom činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních výdajů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních nutných výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Pokud jde o odvolací námitku dlužníků, kteří se domáhají zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení v pěti měsíčních splátkách ve výši 10.000 Kč, tuto odvolací soud neshledává důvodnou. Povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ totiž nelze stanovit ve splátkách, neboť takový postup nemá oporu v zákonné úpravě.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 17. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu