2 VSOL 762/2011-A-14
KSBR 32 INS 15877/2011 2 VSOL 762/2011-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Bohumila anonymizovano , anonymizovano , bytem Velatice 153, PSČ 664 05, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 21.10.2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.10.2011, č.j. KSBR 32 INS 15877/2011-A-9

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.10.2011, č.j. KSBR 32 INS 15877/2011-A-9, se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 108 odst. 1, odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na specifikovaný účet soudu.

V důvodech uvedl, že insolvenčním návrhem doručeným soudu 5.9.2011, ve znění doplnění, se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a o způsobu jeho řešení oddlužením. Po zhodnocení skutečností uvedených v tomto návrhu a listin založených ve spise (seznamy majetku a závazků, listiny dokládající pohledávky dlužníkových věřitelů) soud dospěl k závěru, že dlužníkův insolvenční návrh je důvodný, neboť dlužník je v úpadku. Z návrhu dlužníka a z přiložených listin však vyplývá, že podstatná část závazků dlužníka pochází z jeho dřívější podnikatelské činnosti. Dle judikatury Nejvyššího soudu se dlužníkem, který není podnikatelem , ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky

(dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Na základě výše uvedeného soud dospěl v daném případě k závěru, že na dlužníka je nutno pohlížet jako na podnikatele ačkoli svou živnost již přerušil a dále nepodniká. Závazky dlužníka pocházející z podnikatelské činnosti vznikly v období let 2003-2010, následně začátkem roku 2011 dlužník své podnikání ukončil, svou četností se tyto závazky vyrovnají ostatním vzniklým při nepodnikatelské činnosti dlužníka a tvoří zároveň podstatnou část závazků s přihlédnutím k jejich celkové výši. Z přiložených listin není patrno, že by věřitelé byli srozuměni a souhlasili s možností zvláštního režimu uspokojení svých pohledávek s postačujícím nižším plněním. Po zhodnocení těchto skutečností soud uzavřel, že na dlužníka je nezbytné pro účely insolvenčního řízení nahlížet jako na podnikatele, u něhož není možné řešit jeho závazky způsobem oddlužení. Proto nelze jeho návrhu na povolení oddlužení vyhovět. Pro řízení po zjištění úpadku je však nezbytné zajistit finanční prostředky, z nichž by byly náklady řízení hrazeny, a proto insolvenční soud postupuje tak, že dlužníku ukládá složení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Účelem této zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. hrozícím úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy, nemůže insolvenční správce svoji funkci bezprostředně po zjištění úpadku do doby zpeněžení majetku řádně vykonávat. Složená záloha na náklady insolvenčního řízení správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka, dále slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. přitom činí při konkursu (bez hotových výdajů a bez DPH) 45.000,-Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Z uvedených důvodů považuje insolvenční soud složení zálohy za nezbytné, a to ve výši 50.000,-Kč. Stav dlužníkova majetku a důvody této situace nejsou rozhodné pro uložení zaplacení zálohy. Dlužník je povinen řešit svoji situaci odpovědně již ve stadiu, kdy má dostatek prostředků alespoň na náklady insolvenčního řízení, a neučiní-li tak, nelze mu přiznat výhodnější postavení a složení zálohy nevyžadovat. Insolvenční soud tedy s ohledem na uvedené okolnosti postupoval dle ust. § 108 IZ a stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Pro úplnost soud prvního stupně v závěru svého rozhodnutí dále konstatoval,

že i v případě neexistence původu závazků dlužníka v podnikatelské činnosti by byla stanovena záloha ve stejné výši, neboť na základě skutečností popsaných v návrhu dlužníka a v přiložených listinách soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody i pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení v souladu s ust. § 395 a § 396 IZ. Současně soud poskytl dlužníku poučení, že pokud nebude záloha ve stanovené lhůtě a výši uhrazena, muže soud řízení zastavit nebo přikročit k jejímu vymáhání (§ 108 odst. 3 IZ).

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Namítal, že insolvenční návrh podal proto, že není schopen hradit své splatné závazky. Jeho jediným příjmem je částečně invalidní důchod ve výši 5.600,-Kč. Nemá žádné movité věci a pokud je měl, včetně nemovitostí, pak již byly prodány v rámci nařízených exekucí. Požadovaná částka 50.000,-Kč je natolik vysoká, že by způsobila jen jeho další zadlužení, nehledě k tomu, že by mu nikdo takovou částku nepůjčil. Navíc stanovení tak vysoké zálohy považuje dlužník za odporující smyslu a účelu insolvenčního zákona. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání přecházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1,5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatel, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ust. § 398 odst. 3 věta první IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Lze dále dodat, že při tomto výpočtu je tedy nutno postupovat dle ust. § 279 o.s.ř.

Ustanovení § 396 odst. 1 IZ stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě stanovil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovně právních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

V přezkoumávané věci se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal rozhodnutí o úpadku a jako způsob oddlužení navrhl plnění splátkového kalendáře. V návrhu a v jeho doplnění, včetně seznamu majetku a závazků kromě jiného uvedl, že od roku 2009 pobírá invalidní důchod ve výši 5.612,-Kč měsíčně, jeho závazky vůči více věřitelům (které označil) činí celkovou částku 631.328,-Kč. Od září 2008 do října 2010 nebyl nikde zaměstnán, nepodnikal a neměl žádné příjmy, pomáhal jen svému synovi, který jej materiálně zajišťoval v rozsahu cca 3.000,-Kč měsíčně. V tuto dobu byl nemocen, nemohl trvale pracovat. Od 1.9.2011 pracuje (na základě doložení pracovní smlouvy ze dne 1.9.2011) u firmy NADEKO Brno s.r.o. s výdělkem 7.000,-Kč hrubého měsíčně, očekávaný příjem čistého je cca 5.500,-Kč. Z návrhu vyplývá i to, že dlužník je ženatý a dlužník netvrdí, že by měl kromě manželky jinou vyživovací povinnost.

Z předloženého seznamu závazků, který dlužník na výzvu soudu doplnil a upřesnil vyplývá, že dlužník má celkem 9 ostatních závazků vůči 9 věřitelům, postupně splaných od roku 1999-srpen 2011 v celkové výši 407.757,-Kč (což je cca 56,7 % z celkového počtu závazků) a dále 8 závazků vzniklých z podnikání vůči 8 věřitelům postupně splatných od roku 2003-prosinec 2008 v celkové výši 310.469,-Kč (což je cca 43,2 % z celkového počtu závazků; celkem se jedná o závazky ve výši 718.045,-Kč, z tohoto cca 4 závazky jsou vykonatelné. Dle seznamu majetku dlužník nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, s výjimkou spotřebních a osobních věcí, nemá žádné pohledávky. Dlužník bydlí s manželkou bezúplatně v pronajaté nemovitosti s pronajatým zařízením, polovina pronajaté nemovitosti, kterou dlužník užívá, je ve vlastnictví Petry Irajnové.

Z údajů z veřejné části živnostenského rejstříku vyplývá, že dlužník podnikal dle živnostenského oprávnění s předmětem podnikání silniční motorová doprava; tuto

živnost přerušil v období od 1.2.2006-27.8.2006, od 17.3.2008-16.3.2010 a od 16.2.2011 dosud. Dále podnikal s předmětem podnikání řeznictví a uzenářství, k přerušení živnosti došlo od 1.2.2006-1.2.2008, od 17.3.2008 do 16.3.2010 a od 16.2.2011 dosud.

Výklad ust. § 389 odst. 1 IZ byl soudní praxi sjednocen tak, že dlužníkem který není podnikatelem , se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která za a) není zákonem považována za podnikatele a b) současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009). V tomto rozhodnutí formuloval Nejvyšší soud mimo jiné závěr, že u fyzických osob, které podnikaly na základě živnostenského oprávnění, není pro závěr, že jde o podnikatele , určující jejich zápis v živnostenském rejstříku. Z ust. § 2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku totiž plyne, že za podnikatele se nepokládá (nejde-li o osobu uvedenou v § 2 odst. 2 písm. a), písm. c) a písm. d) obchodního zákoníku), fyzická osoba, která má živnostenské oprávnění, na jehož základě nepodniká. Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka. Je nicméně přesvědčen, že v takových případech je na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu) zhodnotit, zda automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který-ač již nepodniká-má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá.

Jak již konstatoval soud prvního stupně, vycházeje ze závěrů formulovaných ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v přezkoumávaném případě je nutno na dlužníka pohlížet jako na podnikatele ačkoli svou živnost již přerušil a dále nepodniká. Především proto, že jeho závazky pocházející z podnikatelské činnosti, byť vznikly či se staly splatnými

(dle předloženého seznamu závazků) již v období let 2003-2008, přesto představují co do počtu takřka polovinu všech závazků a co do jejich výše představují cca 43,23%. Tedy, co do počtu a výše tvoří podstatnou část všech jeho závazků, přičemž z přiložených listin nevyplývá, že by věřitelé byli srozuměni a souhlasili s možností uspokojení svých pohledávek v režimu oddlužení. Rovněž odvolací soud proto dospěl k závěru, že na dlužníka je nezbytné pro účely insolvenčního řízení nahlížet jako na podnikatele, u něhož není možné řešit jeho závazky způsobem oddlužení, proto nelze tomuto jeho návrhu vyhovět. V úvahu by tedy přicházel postup dle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, to je odmítnutí návrhu dlužníka na oddlužení, neboť z tohoto hlediska byl podán neoprávněnou osobou.

Avšak i pokud by dlužník, bez ohledu na shora uvedené, podmínky oddlužení splňoval, souhlasí odvolací soud i s druhým závěrem soudu prvního stupně, to je, že dlužník s ohledem na celkovou výši svých závazků (718.045,-Kč) a výši jeho měsíčních příjmů v částce 5.612,-Kč-z titulu částečného invalidního důchodu a 5.500,-Kč čistého z nynějšího pracovního poměru (celkem čistý příjem 11.112,-Kč) není schopen podmínky oddlužení splnit, neboť by z těchto příjmů neuhradil svým nezajištěným věřitelům 30% jejich pohledávek za dobu 5 let. Z těchto příjmů by totiž uhradil, po odpočtu nezabavitelných částek, toliko 15,7 %-17,2 % svých závazků, podle toho, zda ustanovený správce by byl či nebyl plátcem daně z přidané hodnoty. I v případě pokud by odvolací soud vycházel z výše závazků tvrzených dlužníkem v návrhu (631.328,-Kč) by dlužník požadovanou částku za dobu 5 lez nesplnil, neboť po odpočtu nezabavitelné částky a měsíčních nákladů na odměnu a výdaje správce, byl schopen ze svých příjmů uhradit toliko 17,94 %-19,65 % těchto závazků (opět podle toho, zda správce by byl či nebyl plátcem daně z přidané hodnoty). V tomto případě by proto přicházel v úvahu postup dle ust. § 395 odst. 1 IZ, to je zamítnutí dlužníkova návrhu na oddlužení.

Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka se jeví konkurs. Za této situace je požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Dlužník nemá téměř žádné pohotové finanční prostředky, existenci či neexistenci jeho movitého či nemovitého majetku, a to i z hlediska případné odporovatelnosti dlužníkových právních úkonů, bude nutno prověřit. Složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je tedy nezbytné, neboť smyslem a účelem této zálohy je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce. V neposlední řadě slouží záloha i jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

K odvolacím námitkám dlužníka, co se týče požadavku soudu na zaplacení zálohy a její stanovené výše je dále nutno uvést, že zákonodárce v důvodové zprávě k insolvenčnímu zákonu a to konkrétně k ust. § 144 IZ (které zakotvuje taxativně vyjmenované podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Lze dále dodat, že soud prvního stupně nemohl v přezkoumávané věci dle ust. §144 IZ postupovat a zamítnout insolvenční návrh dlužníka pro nedostatek jeho majetku, neboť dlužník zde taxativně vyjmenované podmínky uvedené v ustanovení § 144 odst. 1 a 4 IZ nesplňuje.

Postup zvolený soudem prvního stupně je tedy postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude (a to ještě před rozhodnutím o jeho úpadku, protože v pozdější fázi řízení to již nelze) k zaplacení zálohy vyzván, neboť účelem insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by totiž dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku a po té na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nedohledal a nezpeněžil majetek dlužníka v potřebném rozsahu, pak by při nezaplacení zálohy veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a státu by vznikly zcela zbytečné náklady. Z návrhu dlužníka a především ze seznamu jeho závazků přitom vyplývá, že dlužník má celou řadu svých závazků splatných již několik let, nejméně od roku 2003-2004. Z uvedeného je zřejmé, že úpadek dlužníka, přinejmenším z důvodu insolvence, tu byl již v tomto období. Povinností dlužníka proto bylo podat insolvenční návrh (do 31.12.2007 před účinností zák. č. 182/2006 Sb. návrh na konkurs) především včas, tedy v době, kdy ještě disponoval takovým majetek, který by bylo možno zpeněžit a použít jak k úhradě nákladů insolvenčního (případně konkursního) řízení, tak k poměrnému uspokojení jeho věřitelů. Z uvedeného vyplývá, že dlužníka nelze z povinnosti zaplatit zálohu vyloučit a že postup soudu prvního stupně byl správný, včetně jeho úvah při stanovení výše požadované zálohy.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 22. prosince 2011 Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu