2 VSOL 76/2011-A-11
KSBR 24 INS 13083/2010 2 VSOL 76/2011-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Jaromíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Řečice 126, 592 33 Radešínská Svratka, zastoupeného JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem V Lískách 1065/31, 591 01 Žďár nad Sázavou, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.12.2010, č. j. KSBR 24 INS 13083/2010-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V důvodech usnesení uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a způsobu jeho řešení povolením oddlužení. V návrhu na povolení oddlužení tvrdil, že má závazky vůči Odborové zdravotní pojišťovně, České průmyslové zdravotní pojišťovně, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Kooperativě zdravotní pojišťovně a.s., Komerční bance, a.s., Jihomoravské plynárenské a.s. a Finančnímu úřadu. Na základě podání dlužníka doručeného soudu dne 23.11.2010 učinil soud prvního stupně závěr, že většina závazků dlužníka vznikla během podnikání dlužníka a jedná se tak o závazky vzešlé z podnikání. S ohledem na tyto skutečnosti nelze řešit úpadek dlužníka oddlužením. Skutečné výdaje insolvenčního řízení by se tak mohly s ohledem na zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem jednorázově zvýšit. Vzhledem k tomu, že nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků insolvenčního soudu, byla dlužníkovi uložena záloha v maximální výši. Dále soud vysvětil smyl a účel zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání. Poukázal zejména na skutečnost, že soud mu uložil zálohu v maximální možné výši, přestože v návrhu na zahájení řízení popsal přesně svou majetkovou situaci. Zopakoval, že nemá dostatek finančních prostředků na úhradu dluhů a nemá žádný majetek vyšší hodnoty. Z těchto důvodů je pro něj uložená částka nepřijatelná. Jediným zdrojem jeho příjmu je mzda od zaměstnavatele, z níž hradí veškeré náklady na bydlení a další základní životní potřeby. Nemá žádné úspory, ani cenné papíry. Dále uvedl, že je sice podílovým spoluvlastníkem jedné poloviny nemovitostí v k. ú. Krásněves, avšak na těchto nemovitostech vázne zástavní právo pro bankovní dům. Hodnota těchto nemovitostí jen stěží pokryje dosud nesplacený úvěr. Půjčku na úhradu zálohy není rovněž schopen získat. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení se dlužníku neukládá.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě stanovil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

V přezkoumávané věci se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal rozhodnutí o úpadku a jako způsob oddlužení navrhl plnění splátkového kalendáře. V návrhu označil své věřitele (OZP Jihlava, ČPZP Praha, Raiffeisenbank a.s., VZP ČR, Kooperativa pojišťovna, Komerční banka a.s., Jihomoravská plynárenská a Finanční úřad Žďár nad Sázavou). Usnesením ze dne 9.11.2010, č. j. KSBR 24 INS 13083/2010-A-4 vyzval soud dlužníka ke sdělení, z jakého titulu vznikly závazky uvedené v návrhu (bod 14 až 17), tj. aby zejména sdělil, zda tyto závazky nepochází z podnikatelské činnosti. V podání doručeném soudu 23.11.2010 dlužník uvedl, že závazky vůči věřitelům OZP Jihlava, České průmyslové zdravotní pojišťovně, Všeobecné zdravotní pojišťovně, Komerční bance, a.s., Jihomoravské plynárenské a.s. a Finančnímu úřadu ve Žďáře nad Sázavou vznikly v období jeho podnikatelské činnosti.

Výklad ust. § 389 odst. 1 IZ byl již soudní praxí sjednocen tak, že dlužníkem který není podnikatelem , se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která a) není zákonem považována za podnikatele a b) současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009).

Z údajů, které dlužník uvedl v insolvenčním návrhu, včetně jeho doplnění ze dne 22.11.2010 plyne, že dlužník má více než polovinu svých závazků z podnikatelské činnosti. Jedná se nejméně o devět závazků z celkového počtu sedmnácti závazků, přičemž v tomto souhrnném počtu jsou zahrnuty i závazky představující penále. Z údajů obsažených v listinách doložených dlužníkem k seznamu závazků však lze důvodně usuzovat na to, že i závazky dlužníka vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR z titulu pojistného na veřejné zdravotní pojištění mají svůj původ v podnikatelské činnosti dlužníka, ačkoliv dlužník v podání ze ne 22.11.2010 uvedl, že tyto jeho závazky vznikly až po ukončení jeho podnikání.

Na základě výše uvedených zjištění dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že úpadek dlužníka není řešitelný oddlužením. Jak správně uvedl soud prvního stupně, s ohledem na rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení se jeví možným způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs. V rovině této argumentace lze jen doplnit, že rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem je zákonným důsledkem zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 396 odst. 1 IZ). Za této situace je požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Dlužník nemá žádné pohotové finanční prostředky a jeho majetek tvoří obvyklé vybavení domácnosti, osobní automobil Fiat Brava, rok výroby 1997 (minimální tržní hodnoty). Dále je vlastníkem ideální poloviny nemovitostí v k. ú. Krásněves (pozemku a budovy) a 40 % obchodního podílu ve společnosti Divadelní společnost Ludmily Frištenské s.r.o. v likvidaci. Složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je tedy nezbytné, neboť smyslem a účelem této zálohy je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce. Složená záloha správci umožní zpeněžit majetek dlužníka a uhradit náklady vzniklé při zjišťování dalšího majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. V neposlední řadě slouží záloha i jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Odvolací námitka dlužníka o nepřiměřenosti výše zálohy na náklady insolvenčního řízení není důvodná. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000,-Kč (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů). Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, tj. cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky). V této souvislosti nelze pominout, že se zjišťováním majetku dlužníka a s jeho zpeněžováním budou spojeny nemalé výdaje, které je třeba krýt zálohou. O zpeněžitelnosti výše specifikovaného majetku dlužníka nelze v této fázi řízení činit žádné úvahy a nelze reálně usuzovat, zda, a případně v jaké části, bude možno z výtěžku zpeněžení uhradit pozdější náklady insolvenčního řízení, včetně odměny insolvenčního správce. Výši zálohy na náklady insolvenčního řízení (50.000,-Kč) tedy stanovil soud prvního stupně správně.

Závěrem nutno akcentovat, že důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být skutečnost, že dlužník v současně době nemá dostatek finančních prostředků k její úhradě. Je zcela na něm, jakým způsobem si prostředky k úhradě zálohy opatří.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 28. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu