2 VSOL 740/2014-A-14
KSBR 37 INS 14659/2014 2 VSOL 740/2014-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Martiny Vystavělové, nar. 15.7.1979, bytem Martinákova 3087/5, Prostějov, PSČ 796 01, identifikační číslo: 69700192, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 37 INS 14659/2014-A-7 ze dne 20.6.2014,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku nebo v hotovosti na pokladně soudu. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužnice podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, jako způsob oddlužení navrhla oddlužení plněním splátkového kalendáře. Na výzvu soudu dlužnice předložila výpis z rejstříku trestů, ze kterého soud zjistil, že dlužnice byla pravomocným rozhodnutím odsouzena za trestný čin podvodu k odnětí svobody podmíněně ve výměře 28 měsíců se zkušební dobou do 30.5.2015. Z toho soud usuzuje na nepoctivý záměr dlužnice, kdy oddlužení brání především povaha trestného činu (jedná se o trestný čin majetkové povahy). Lze tak předpokládat, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude zamítnut a bude rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Soud proto podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Uvedla, že požádala o oddlužení z důvodu předluženosti, zálohu na náklady insolvenčního řízení není schopna zaplatit, neboť nemá k dispozici hotovost ve výši 50.000 Kč.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč.

Podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení úpadku konkursem.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice podala u soudu prvního stupně dne 28.5.2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhá rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedla, že má 22 nezajištěných závazků po splatnosti více než 30 dnů, které v návrhu označila názvem věřitele, právním důvodem a výší závazku, v dalším odkázala na přílohy k insolvenčnímu návrhu. K návrhu dlužnice doložila seznam závazků, ve kterém označila věřitele, uvedla právní důvod, výši a splatnost jednotlivých závazků (v letech 2011 a 2012), dále uvedla, že všechny závazky jsou nezajištěné a žádný závazek nepopírá. Pod č. 18 uvedla v seznamu závazek z titulu náhrady škody ve výši 443.000 Kč vůči věřitelům Miroslavě Hynčicové, Jaroslavě Pilišové, Ing. Vladimíru Nevrlému, JUDr. Josefu Koudelnému, SCHOLA SERVIS, Dagmar Crhonkové, Marii Ohnutkové, Vladimíru Páleníkovi a Aloisi Sedláčkovi. V seznamu závazků dále uvedla závazek vůči Finančnímu úřadu v Prostějově z titulu nedoplatku daně, závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Prostějově z titulu dlužných záloh a závazek vůči Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra z titulu dlužného pojistného. K těmto závazkům doložila potvrzení Finančního úřadu v Prostějově o stavu osobního daňového účtu (daň z přidané hodnoty, daň z příjmů fyzických osob), přehled pohledávek Okresní správy sociálního zabezpečení v Prostějově, výzvu k úhradě platebního výměru Všeobecné zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra. Dále dlužnice doložila seznam majetku, ve kterém uvedla toliko movité věci tvořící běžné vybavení domácnosti v odhadované hodnotě celkem 1.600 Kč. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku vyplývá, že dlužnice podnikala od 6.9.2000 do 6.6.2012 pod IČ 69700192.

Z rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 1 T 278/2010-1691 ze dne 10.1.2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 5 To 132/2012-1749 ze dne 30.5.2012 odvolací soud zjistil, že dlužnice byla pravomocně dnem 30.5.2012 uznána vinnou, že spolu s obžalovaným Pavlem Ventrubou, prokuristou a majitelem většinového podílu společnosti VENTIS, s.r.o., v úmyslu obchodní společnost obohatit, s vědomím, že společnost neplní z důvodu špatné finanční situace své závazky, pod nepravdivými záminkami zhotovení díla uzavírala smlouvy o dílo a vybírala od klientů finanční zálohy, ačkoliv věděla, že společnost své závazky neplní, ujišťovala zákazníky o výhodnosti nabídky a postupně vybírala zálohy ve výši 64 % až 100 % ceny díla, či nechávala po předchozí domluvě zákazníky zasílat tyto zálohy na účet společnosti, konkrétně takto s obžalovaným Pavlem Ventrubou vylákali od Josefa Koudelného, Jaroslavy Pilišové, Aloise Sedláčka, SCHOLA SERVIS, Vladimíra Nevrlého a dalších osob zálohy a takto způsobili celkovou škodu 493.497 Kč, když díla nebyla provedena a poskytnuté zálohy nebyly poškozeným vráceny, čímž dlužnice ke škodě cizího majetku jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tímto činem škodu nikoli malou, tím spáchala trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona účinného do 31.12.2009. Za tento trestný čin byla dlužnice odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu v trvání tří let. Podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu bylo uloženo oběma žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozeným, mimo jiné Miroslavě Hynčicové částku 150.000 Kč, Jaroslavě Pilišové částku 18.000 Kč, Ing. Vladimíru Nevrlému částku 150.000 Kč, JUDr. Josefu Koudelnému částku 20.000 Kč, SCHOLA SERVIS, příspěvkové organizaci částku 20.000 Kč, Dagmar Crhonkové částku 30.000 Kč, dále aby dlužnice zaplatila na náhradě škody Aloisi Sedláčkovi částku 25.000 Kč. Poškození Marie Ohnutková a Vladimír Páleník byli odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ je jedním z důvodů pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení důvodný předpoklad, že návrhem na povolení oddlužení dlužník sleduje nepoctivý záměr. Insolvenční zákon výslovně nedefinuje, co se rozumí nepoctivým záměrem, který odůvodňuje zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (případně jeho neschválení podle § 405 IZ). Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ, je tak logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. K tomu odvolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28.7.2011 (uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ve kterém Nejvyšší soud k otázce, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, uvedl, že ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. K úsudku ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít například o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva nebo nikoli) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkající se majetkových poměrů dlužníka a podobně.

V přezkoumávané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že dlužnice byla pravomocně odsouzena za trestný čin majetkové povahy, kterým způsobila škodu svým věřitelům (dosud neuhrazenou ve výši 443.000 Kč), nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tedy z důvodu nepoctivého záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení. Lze proto očekávat, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude odmítnut (§ 390 odst. 3 IZ) a jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice je proto konkurs (§ 396 IZ).

Nadto z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice má závazky z podnikání nejméně vůči věřitelům Finančnímu úřadu v Prostějově, Okresní správě sociálního zabezpečení v Prostějově a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, přičemž v insolvenční návrhu dlužnice netvrdí, že tyto závazky z podnikání jí nebrání řešení úpadku oddlužením (§ 389 odst. 2 IZ). V tomto lze shledat důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu dlužnice a rozhodnutí o způsobu řešení jejího úpadku konkursem.

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh je přitom zřejmé, že dlužnice nemá žádné pohotové finanční prostředky (v hotovosti nebo na účtu), ze kterých by byla schopna zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení při způsobu řešení jejího úpadku konkursem, přičemž tuto skutečnost potvrzuje dlužnice i v odvolání. Soud prvního stupně proto zcela správně podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení s tím, že správně poukázal na účel zálohy, kterým je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek pohotových peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možno zpeněžit majetkovou podstatu, případně poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty, když jinak by tyto náklady insolvenčního řízení musel hradit stát (§ 38 IZ).

Soud prvního stupně rovněž stanovil správně výši této zálohy částkou 50.000 Kč, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že odměna insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů, činí nejméně 45.000 Kč a lze očekávat i hotové výdaje insolvenčního správce.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 30. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu