2 VSOL 735/2016-A-10
KSBR 44 INS 10257/2016 2 VSOL 735/2016-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: SOLEL s.r.o. v likvidaci, IČO 28789873, se sídlem Vídeňská 255/42, Štýřice, 639 00 Brno, o uložení povinnosti uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2016, č.j. KSBR 44 INS 10257/2016-A-5

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2016, č.j. KSBR 44 INS 10257/2016-A-5 s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníku, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně-pracoviště Husova 15, neboť dlužník nemá pohotové finanční prostředky a u movitého majetku (zejména CNC stroj v pořizovací ceně 5.950.000 Kč) v tomto okamžiku však nelze předjímat, kdy, za jakou cenu a zda vůbec se insolvenčnímu správci podaří tento majetek zpeněžit. Insolvenční soud proto s ohledem na rozsah majetku dlužníka a předpokládaným nákladům řízení při konkursu postupem podle ustanovení § 108 IZ stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání a namítal, že: Likvidovaná obchodní korporace byla zrušena na základě rozhodnutí soudu, a to usnesením Krajského soudu v Brně č. j.: 1 Cm71/2013-6, ze dne 25. 3. 2015, stejným usnesením byl i jmenován likvidátor. V insolvenčním návrhu bylo mimo jiné uvedeno, že likvidovaná obchodní korporace nedisponuje žádnými finančními prostředky isir.justi ce.cz na bankovních účtech ani v hotovosti, ze kterých by mohla požadovanou zálohu v maximální zákonné výši uhradit. Rovněž je zcela zřejmé, že se jedná o soudem nařízenou likvidaci a likvidátor byl v daném případě ustanoven soudem z osob zapsaných do seznamu ins. správců. Takto určený likvidátor nemá zásadně vztah k dané právnické osobě a nemá o ní jakýkoliv historický přehled, informace a poznatky. Takto jmenovaný likvidátor se dostane v drtivé většině případů k právnické osobě, která nefunguje , jejíž majitelé o ni nejeví zájem, jedná se společnost, která většinou nemá ani žádné finanční prostředky. Není tak reálné, tuto částku-zálohu na náklady ins. řízení uhradit z majetku likvidované společnosti ani jiným způsobem. Jak uvádí insolvenční soud ve svém odůvodnění napadeného usnesení, pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy a dále také odkazuje na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu ve vztahu k ustanovení § 144 IZ s tím, že náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje ins. správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Kdy však v uvedeném případě již zmíněné prověřování majetkové situace dlužníka likvidátorem tedy osobou zapsanou v seznamu insolvenčních správců, bylo provedeno a právě vedlo ke zjištění majetku, jehož zpeněžením by byly získány finanční prostředky i na náklady ins. řízení. Z důvodové zprávy je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát (§ 38 odst. 2 insolvenčního zákona). Avšak dle ustanovení § 195 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal, výši odměny a náhradu hotových výdajů likvidátora jmenovaného soudem upravuje § 4 a násl. Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy jsou hrazeny ze státního rozpočtu. Z těchto důvodů, by tak byla požadovaná záloha na náklady ins. řízení stejně uhrazena ze státního rozpočtu, kdy by likvidátor požádal soud, který jej povolal poskytnutí zálohy na náklady likvidace-tedy uhrazení zálohy na náklady ins. řízení. Neboť jinak by likvidátor jmenovaný soudem musel hradit částku 50.000 Kč ze svých vlastních finančních prostředků, což zcela jistě není účelem likvidací nařizovaných soudem a není smyslem práce likvidátora jmenovaného soudem. S přihlédnutím k tomu by mělo být vykládáno i ustanovení § 108 odst. 3 insolvenčního zákona a soud by měl v řízení pokračovat i bez uhrazení zálohy, neboť je na insolvenčním soudu, aby v každém jednotlivém případě vyhodnotil danou situaci a prověřil veškeré okolnosti. Své rozhodnutí je pak povinen řádně a dostatečným způsobem odůvodnit. Z podaného insolvenčního návrhu je úpadek dlužníka zřejmý a byl dostatečně osvědčen, kdy bylo současně prokázáno, že dlužník disponuje dostatečným majetkem, z nichž bude možno hradit hotové výdaje i předpokládanou odměnu insolvenčního správce. A tudíž, že zálohy nebude třeba pro tento dostatek existujícího majetku dlužníka, kdy tento majetek byl osvědčen jednak exekutorským úřadem a také Policií ČR, a insolvenční řízení by tak mohlo řádně pokračovat, neboť trvat na uhrazení zálohy je nadbytečné a řešení úpadku dotčeného subjektu je nezbytné a obecně žádoucí. Insolvenční řízení totiž může výrazně posílit postavení věřitelů a zvýšit možnost výtěžnosti zpeněžení majetku. Zastavením insolvenčního řízení je tak věřitelům brána poslední možnost uspokojit své pohledávky a fakticky tak jsou výše uvedeným postupem, kráceni na svých právech. V případech, kdy je insolvenční řízení zastavováno pro nesložení požadované zálohy, jsou naopak, chráněni statutární orgány dlužníků, kteří uvedenou situaci zapříčinili. Požadavek na složení zálohy na náklady insolvenčního řízeni proto považuji v tomto konkrétním případě za zcela neodůvodněný. Jedná se dle mého názoru o neúčelný postup, když závěrem likvidace v případě, kdy společnost je zrušena s likvidací na základě usnesení soudu a likvidátor je jmenován soudem, předkládá likvidátor soudu konečnou zprávu s vyúčtováním nákladů a odměny likvidátora, přičemž účelně vynaložené náklady hradí soud ze státního rozpočtu. Stanovení zálohy ve výši 50.000,-Kč je dle mého názoru v daném případě neúčelný postup soudu, který nadměrně zatěžuje jak likvidátora společnosti jmenovaného soudem, ale také zatěžuje přímo státní rozpočet úhradou dotčené zálohy na ins. řízení, kdy tyto finanční prostředky mohou být v rámci ins. řízení získány přímo z majetku dlužníka. Zpeněžením právě tohoto majetku v konkursu pak budou získány finanční prostředky, z nichž bude možné náklady ins. řízení uhradit a nemusí tak vůbec nastat situace, kdy budou hrazeny ze státního rozpočtu. Současně také tímto neúčelným postupem se protahuje celé řízení, kdy v mezidobí může dojít ke změně stavby majetku dlužníka a nebude již možné, tak majetek řádně zpeněžit a získat tak co největší možný majetkový prospěch. Důvodnost a oprávněnost podaného odvolání mimo jiné vyplývá např. i z usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 39/2013, ze dne 27. 9. 2013. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že záloha na náklady insolvenčního řízení by byla v tomto případě stejně potažmo hrazena státem ze státního rozpočtu, kdy však v této konkrétní situaci disponuje dlužník majetkem, jehož zpeněžením lze získat finanční prostředky k uhrazení nákladů konkursu, proto je nezbytné shledat postup soudu prvního stupně nesprávným. Z výše uvedených důvodů proto navrhuji, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno, případně, aby Krajský soud v Brně usnesení o uložení zálohy zrušil, případně pokračoval v řízení bez uhrazení zálohy.

S účinností od 1. 1. 2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužník podal soudu dne 29.4.2016, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Odvolací soud konstatuje, že usnesením Krajského soudu v Brně č.j. 1Cm 71/2013-6, ze dne 25. 3. 2015, které nabylo právní moci dne 2.7.2015, byla společnost dlužníka zrušena s likvidací a likvidátorem byla jmenována ze seznamu likvidátorů Ing. Jana Polachová, která splnila zákonnou povinnost a podala dne 29.4.2016 insolvenční návrh s návrhem na řešení úpadku konkursem. Insolvenční návrh dlužníka je projednatelný, vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů (12), má peněžité závazky vůči těmto věřitelům po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky v celkové výši 7.536.298,88 Kč současně není schopen plnit. Lze očekávat, že jeho úpadek bude řešen konkursem (případně nepatrným konkursem), neboť ustanovení § 144 IZ neumožňuje insolvenčnímu soudu zamítnout insolvenční návrh proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé; podle dostupných informací je jediným majetkem dlužníka CNC stroj, šedé barvy, značky HAAS VM2, sériové číslo 1089494, s příslušenstvím-děličkou HRT210, sériové číslo 228088 v pořizovací ceně 5 950 000 Kč.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Jak správně uvedl krajský soud, účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. hrozícím úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení, neboť bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže insolvenční správce svoji funkci řádně vykonávat. Složená záloha na náklady insolvenčního řízení správci umožní uhradit především náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka, a dále např. poštovné, platby za telekomunikační služby, cestovné, správní poplatky, náklady účetních a daňových služeb, záloha slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka.

K námitkám dlužníka (jeho likvidátora) lze poukázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu (včetně poslední novely), v jejíž části, týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce (opět) výslovně zdůraznil, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele, která bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů. Ve prospěch odvolatele nelze využít jím zmiňovanou judikaturu, neboť ani ta uložení povinnosti dlužníku v likvidaci složit zálohu na náklady insolvenčního řízení zahájeného jeho návrhem nevylučuje. Naopak napadené rozhodnutí je v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.2.2014, č.j. 1 VSOL 166/2014-A-14. V něm soud zdůraznil, že smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu), nýbrž řešení jejího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zadluženého a nemajetného dlužníka z pohledu práva obchodní společnosti není pro rozhodování v insolvenčním řízení významná. Zde soud odkázal na důvodovou zprávu k revizní novele insolvenčního zákona zákonem č. 294/2013 Sb., v níž zákonodárce k ustanovení § 144 IZ dále vyložil, že nový zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (zákon č. 304/2013 Sb. účinný od 1.1.2014) přenáší úpravu obsaženou dosud v ustanovení § 144 IZ, na půdu rejstříkových soudů, proto již není zapotřebí řešit danou problematiku v insolvenčním řízení zaváděním nesystémového institutu zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (§ 82 zákona č. 304/2013 Sb.).

Z uvedeného je zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně v dané věci je postupem správným, který zákonodárce předpokládal. Proto rovněž dlužník, byť je jím společnost v likvidaci, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván.

Odvolací soud dále konstatuje, že jestliže by se v dalším řízení, po rozhodnutí o úpadku ukázalo, že nebude možno dohledat a zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu (alespoň na úhradu nákladů insolvenčního řízení), pak by při nezaplacení zálohy (kterou je možno požadovat pouze do rozhodnutí o úpadku) veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj hlavní smysl.

Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně výše stanovené zálohy, je správné, a proto je podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 26. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu