2 VSOL 731/2016-A-13
KSBR 31 INS 7625/2016 2 VSOL 731/2016-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: Milan Fischmeister, nar. 08.07.1962, Budkovice 4, 664 91, Ivančice, o insolvenčním návrhu dlužníka s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2016, č.j. KSBR 31 INS 7625/2016-A-6

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2016, č.j. KSBR 31 INS 7625/2016-A-6 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníku, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně-pracoviště Husova 15, neboť ve svém návrhu ani později na výzvu soudu netvrdil ani nedoložil žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky vůči věřitelům, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, nebrání řešení úpadku oddlužením. S ohledem na to je zřejmé, že insolvenční soud v souladu s § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení odmítne a současně rozhodne o způsobu řešení úpadku konkursem (§ 396 IZ). Pro nedostatek pohotových prostředků či jiného nezajištěného majetku dlužníka soud stanovil zálohu ke krytí předpokládaných nákladů řízení, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání a namítal, že zálohu ve výši 50.000 Kč není schopen zaplatit, jelikož nemá žádné úspory ani majetek, isir.justi ce.cz který by mohl zpeněžit, ani rodina mu nemůže z finančních důvodů pomoci. Vyslovil názor, že i v případě konkurzu by nedošlo k žádnému uspokojení věřitelů, protože nemá co nabídnout. V oddlužení bude schopen splácet své dluhy nejlépe. Dlužník vyzval věřitele závazků, kteří pocházejí z podnikání, aby se vyjádřili, zda souhlasí, aby jejich pohledávka byla zahrnuta do insolvenčního řízení. Jelikož se vyjádřila pouze VZP a ostatní věřitelé ne, má za to, že souhlasí se zahrnutím jejich pohledávek do oddlužení. Navrhl, aby odvolací soud zhodnotil znova jeho situaci, povolil mu oddlužení a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ohledně výše zálohy.

S účinností od 1. 1. 2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužník podal soudu dne 1.4. 2016, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal dne 1.4.2016 insolvenční návrh, v němž řádně uvádí skutečnosti svědčící pro úpadek. Podle údajů v insolvenčním návrhu a předloženého seznamu závazků má ovšem dlužník z podnikatelské činnosti převážnou část nezajištěných závazků, dále v návrhu netvrdí ani nijak nedokládá, že by tito věřitelé souhlasili s tím, že jejich závazky budou řešeny oddlužením. Současně se nejedná o závazky, které by zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ. Dlužník netvrdil ani nepředložil souhlasy věřitelů ani na výzvu insolvenčního soudu.

Podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena v režimu oddlužení. Následnému povolení oddlužení nevadí tři typy závazků z podnikání: závazky odsouhlasené věřiteli-následnému povolení oddlužení nevadí závazky z podnikání, u nichž věřitel souhlasil s tím, aby tento závazek byl řešen v rámci dlužníkova oddlužení. Žadatel o oddlužení musí svého věřitele předem o souhlas požádat a alespoň tvrdit, že takový souhlas byl udělen závazky, které prošly konkursem-následnému povolení oddlužení nevadí závazky, které dříve byly zahrnuty do konkursu prohlášeného na dlužníka a toto řízení bylo ukončeno pro nedostatek majetku na straně dlužníka, nebo po splnění rozvrhového usnesení soudu v konkursu. Jde tedy o situaci, kdy podnikatel před žádostí o oddlužení absolvoval konkurs, ve kterém nebyly jeho závazky uspokojeny tzv. zajištěné závazky-pokud je závazek zajištěný, nebrání povolení oddlužení a věřitel má v případě nesplnění závazku k dispozici náhradní řešení, jak svůj závazek uspokojit.

Souhlas věřitele s oddlužením dlužníka, který má podle insolvenčního návrhu a seznamu závazků vůči nezajištěným věřitelům závazky ze své podnikatelské činnosti, sice není vyjmenován mezi povinnými přílohami k návrhu v ustanovení § 392 odst. 1 IZ), a takový souhlas proto není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou, dlužník si nemusí souhlas opatřovat a dokládat jej k návrhu na povolení oddlužení. Zákon ovšem existencí souhlasu podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ). Dlužník je tedy povinen v návrhu na oddlužení alespoň tvrdit, že takový souhlas existuje, nedostatek tvrzení má za následek skutečnost, že dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník není podnikatelem, ani nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona), neboť tyto skutečnosti představují podmínku pro věcnou legitimaci k podání návrhu na oddlužení. Podnikatelské závazky při absenci souhlasu věřitelů s oddlužením tedy brání v řešení úpadku oddlužením (srovnej usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 1 VSOL 918/2015 s právní větou: Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Rozhodnutí bylo publikováno pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.).

V dané věci dlužník netvrdil ani nedoložil, že disponuje souhlasem s řešením úpadku oddlužením všech věřitelů závazků ze své podnikatelské činnosti. Dále je zde proto stav, že není souhlas těchto věřitelů s oddlužením, pro dlužníka s nepříznivým závěrem, že dluh z podnikání brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, a insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen. Zákon tedy existencí souhlasu věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky z podnikání, podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ).

Z dosud uvedeného je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ). Současně je zřejmé, že má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž žádný z věřitelů těchto závazků nedal s oddlužením souhlas; pouhý požadavek dlužníka vůči věřitelům o udělení souhlasu nestačí, jakým způsobem se k oddlužení vyjádřila VZP, dlužník nesdělil ani nedoložil. Dlužník proto není osobou oprávněnou podat návrh na oddlužení a jediným způsobem řešení úpadku je konkurs. Insolvenční soud též přesně vymezil účel zálohy na řízení, kterým je zejména umožnit výkon činností insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení s tím, že bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Dlužník v současné době nemá k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky, proto soud správně v souladu s ustanovením § 108 odst. 2 IZ uložil dlužnici zaplacení zálohy ve výši 50.000 Kč, která se jeví očekávaným nákladům přiměřená, přičemž prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 26. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu