2 VSOL 727/2015-A-15
KSBR 29 INS 10060/2015 2 VSOL 727/2015-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužnice Ivety anonymizovano , anonymizovano , bytem v Petrově 131, PSČ 696 65, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.5.2015, č. j. KSBR 29 INS 10060/2015-A-10,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužnici povinnost zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužnice není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu a seznamu závazků vyplývá, že dlužnice má dva závazky (v celkové výši 298.000 Kč) z podnikatelské činnosti, k nimž dlužnice doložila vyjádření Okresní správy sociálního zabezpečení v Hodoníně a výslovný nesouhlas Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny, s řešením úpadku oddlužením. Insolvenční soud by tedy musel návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítnout podle § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ) a současně rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem dle § 396 IZ. Dále insolvenční soud vysvětlil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a odůvodnil její výši. Zdůraznil přitom, že dlužnice vlastní vybavení domácnosti v pořizovací hodnotě cca 127.900 Kč a nemovitý majetek, který je předmětem zajištění.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Předně namítala, že částku 50.000 Kč není schopna v požadovaném termínu zaplatit, jelikož nemá žádné úspory a její měsíční příjem činí celkem 11.800 Kč. Ve vztahu k podnikatelským závazkům uvedla, že v řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 36 INS 23423/2014 bylo povoleno oddlužení dlužníkovi, který také nedoložil souhlasy České správy sociálního zabezpečení a Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny, s řešením úpadku oddlužením. Dále odkázala na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.10.2014, č. j. KSBR 31 INS 21436/2014-A-12. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 108 odst. 1 a 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z pohledu přezkumu správnosti závěrů insolvenčního soudu je v dané věci podstatné, že dlužnice ve svém insolvenčním návrhu ze dne 14.4.2015 i v seznamu závazků označila jako nezajištěné závazky vyplývající z jejího podnikání závazek vůči Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, ve výši 148.000 Kč a České správě sociálního zabezpečení ve výši 150.000 Kč. K výzvě insolvenčního soudu ze dne 21.4.2015 dlužnice doložila vyjádření Revírní bratrské poklady, zdravotní pojišťovny, ze dne 23.1.2015 (v něm věřitel sdělil, že nesouhlasí s řešením úpadku dlužnice formou oddlužení) a Okresní správy sociálního zabezpečení Hodonín ze dne 21.1.2015 (v něm věřitel uvedl, že vydání souhlasu s oddlužením je předčasné, když nyní nemůže vědět, zda výhodnější pro něj bude oddlužení než konkurs či jiný způsob řešení úpadku).

Na základě výše uvedených zjištění se odvolací soud ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že dlužnice v průběhu řízení netvrdila žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky z podnikání vůči jejím dvěma věřitelům (Okresní správě sociálního zabezpečení Hodonín a Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně) brání řešení úpadku dlužnice oddlužením ve smyslu § 389 odst. 1 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Správný je názor insolvenčního soudu, že insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníků před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlasy příslušných věřitelů obstaral.

K této argumentaci je možné odkázat na obecnou část důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona, ze které ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Text zákona (§ 389 odst. 1, písm. b/ IZ) je přitom jasný a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak, než jako nemá žádný dluh z podnikání . Jinak by byla založena ničím neodůvodněná diskrepance v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Dále je možno odkázat na § 108 odst. 1 poslední věty IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat. Insolvenční soud tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužnice je konkurs, když její návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Ze seznamu majetku dlužnice je zřejmé, že dlužnice nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky (což ostatně připouští i ve svém odvolání) a její majetek představuje vybavení bytu a domácnosti a nemovitosti, které jsou však předmětem zajištění. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ. Účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční soud vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení a správně odůvodnil i její výši.

Odvolací námitka dlužnice, že v jiných (označených) insolvenčních řízeních insolvenční soudy nevyžadovaly po dlužníku souhlas České správy sociálního zabezpečení a Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny, s oddlužením dlužníka, je nevýznamná, neboť odvolací soud přezkoumává postup a závěry insolvenčního soudu v této konkrétní věci a není (stejně jako insolvenční soud) vázán názorem insolvenčních soudů v jiných věcech.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 14. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu