2 VSOL 699/2015-A-13
KSBR 40 INS 10120/2015 2 VSOL 699/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka: Jiří anonymizovano , anonymizovano , 697 01 Kyjov, Nerudova 251/11 o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 40 INS 10120/2015-A-7 ze dne 22. května 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 40 INS 10120/2015-A-7 ze dne 22. května 2015 se v odstavci II. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Označeným usnesením krajský soud usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 40 INS 10120/2015-A-5 ze dne 21. 4. 2015 potvrdil (odstavec I. výroku) a uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně-pracoviště Husova 15 (odstavec II. výroku). Soud konstatoval, že tvrzení o skutečnosti, že věřitelé, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, souhlasí s tím, že jejich závazky budou řešeny oddlužením, je nezbytnou součástí tvrzení v insolvenčním návrhu. Pokud dlužník doložil k návrhu své prohlášení, že věřitelé, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, souhlasí s tím, že jejich závazky budou řešeny oddlužením, neboť mu není známo, že by někdy některý z nich vyslovil proti řešení mého úpadku oddlužením nesouhlas, má insolvenční soud právo zkoumat, zda se tvrzení dlužníka zakládají na pravdě. Na výzvu k doložení takových souhlasů věřitelů podal dlužník námitky, které zdůvodnil tím, že insolvenční zákon nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl předkládán zároveň písemný souhlas věřitelů s tím,

že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení a dále tím, že jeho závazek vůči věřiteli Jihomoravská plynárenská, a. s. nepochází z podnikatelské činnosti dlužníka. Souhlas nezajištěných věřitelů, vůči nimž má závazky z podnikání, dlužník nedoložil. Vzhledem ke skutečnosti, že dlužník vůbec ani netvrdil, že souhlas věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ má, prohlášení dlužníka, že mu není známo, že by věřitelé vyslovili s postupem dlužníka nesouhlas, soud nepovažoval za tvrzení, že má dlužník souhlas věřitelů, dospěl insolvenční soud k závěru, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, což je skutečností odůvodňující odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem podle ustanovení § 396 IZ a k nezbytnému složení zálohy na náklady insolvenčního řízení, která odpovídá předpokládaným výdajům, které nelze krýt z jiných zdrojů dlužníka.

Proti tomuto usnesení, výslovně do odstavce II. výroku, dlužník podal obsáhlé odvolání, v němž namítal, že soud rozhodl na základě nesprávných právních závěrů. Předně odvolatel nesouhlasil se závěrem, že písemné souhlasy nezajištěných věřitelů, vůči nimž má závazky z podnikání, nelze nahradit prohlášením, které doložil k návrhu. V tomto směru se odvolal na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, např. usnesení č.j. 2 VSOL 1155/2014-A-11 z 19.ledna 2015 a další. Dále vytýkal soudu interpretační libovůli při výkladu § 389, § 391 a § 392 IZ, ač z nich plyne, že souhlas věřitele s oddlužením dlužníka se závazky ze své podnikatelské činnosti není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení a není jej třeba k návrhu dokládat. Pokud tak soud činil, byl jeho postup protiústavní. Dlužník poukazoval na dřívější judikaturu Vrchního soudu v Olomouci i stabilní judikaturu Vrchního soudu v Praze, případně na články některých insolvenčních správců, v kterých se zastávají stejné názory. Z těchto důvodů dlužník navrhl, aby odvolací soud usnesení krajského soudu změnil a zálohu neuložil, případně zrušil a věc prvnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužník podal soudu 17. 4. 2015, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Podle ustanovení § 391 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat a) označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat, b) údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 5 letech, c) údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, d) návrh způsobu oddlužení nebo sdělení, že dlužník takový návrh nevznáší.

Podle ustanovení § 391 odst. 2 IZ dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, může v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno.

Podle ustanovení § 391 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Podle ustanovení § 392 odst. 1 IZ k návrhu na povolení oddlužení musí dlužník připojit a) seznam majetku a seznam závazků, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil, b) listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, c) písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky.

Podle ustanovení § 392 odst. 1 IZ v písemném souhlasu věřitele podle odstavce 1 písm. c) musí být uvedeno, jaká bude nejnižší hodnota plnění, na kterém se s dlužníkem dohodl.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal dne 17. 4. 2015 u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. V návrhu uvedl, že má celkem 13 věřitelů, u kterých má celkem 18 peněžitých závazků ve výši cca 3.363.427,77 Kč, 7 z těchto závazků jsou závazky zajištěné zástavními právy k nemovitostem, které vlastní. Celková výše zajištěných závazků činí 530.054,34 Kč. Všichni věřitelé a závazky jsou identifikovány a specifikovány v bodech 17 až 20 návrhu a seznamu závazků dlužníka, jenž je přílohou návrhu, na které dlužník odkázal. Pohledávky vzniklé dlužníkovi v souvislosti s podnikáním nejsou v návrhu ani v seznamu závazků označeny. Dlužník doložil k návrhu prohlášení s tímto obsahem: Tímto prohlašuji, že věřitelé závazků majících původ ve výkonu mé podnikatelské činnosti souhlasí s řešením mého úpadku oddlužením, neboť mi není známo, že by někdy některý z nich vyslovil proti řešení mého úpadku oddlužením nesouhlas, a to ani při osobních či telefonických jednáních, která doposud mezi námi proběhla, ani v rámci našeho písemného styku, ani v rámci předchozích třech insolvenčních řízeních, která byla v mé věci doposud u Krajského soudu v Brně vedena. Krajský soud usnesením na č. l. A-5 vyzval dlužníka, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil přílohy svého insolvenčního návrhu a návrh na povolení oddlužení tak, že doloží souhlas věřitele Obec Stavěšice, Jihomoravská plynárenská, a.s. a Komerční banka, a.s., že souhlasí s tím, že jejich nezajištěné závazky budou řešeny oddlužením, přičemž tento souhlas nelze nahradit čestným prohlášením dlužníka, že mu není známo, že by věřitelé vyslovili s tímto postupem nesouhlas. Proti usnesení podal dlužník námitky se zdůvodněním, že insolvenční zákon nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl předkládán zároveň písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení a dále tím, že jeho závazek vůči věřiteli Jihomoravská plynárenská, a.s. nepochází z podnikatelské činnosti dlužníka.

Podnikající fyzická osoba, stejně jako jiné fyzické osoby, může o oddlužení požádat v případě, kdy se nachází v úpadku nebo mu úpadek hrozí. O stav úpadku se jedná, pokud má dlužník nejméně dva věřitele, u kterých jsou závazky po splatnosti nejméně 30 dnů a tyto závazky není schopen ze svých současných příjmů uhradit. Hrozící úpadek je nejčastěji situace, kdy lze ke všem okolnostem předpokládat, že se s největší pravděpodobností v nejbližší době do úpadku dostane. Podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena v režimu oddlužení.

Následnému povolení oddlužení nevadí tři typy závazků z podnikání: závazky odsouhlasené věřiteli-následnému povolení oddlužení nevadí závazky z podnikání, u nichž věřitel souhlasil s tím, aby tento závazek byl řešen v rámci dlužníkova oddlužení. Žadatel o oddlužení musí svého věřitele předem o souhlas požádat a takový souhlas doložit ke svému návrhu na povolení oddlužení, závazky, které prošly konkursem-následnému povolení oddlužení nevadí závazky, které dříve byly zahrnuty do konkursu prohlášeného na dlužníka a toto řízení bylo ukončeno pro nedostatek majetku na straně dlužníka, nebo po splnění rozvrhového usnesení soudu v konkursu. Jde tedy o situaci, kdy podnikatel před žádostí o oddlužení absolvoval konkurs, ve kterém nebyly jeho závazky uspokojeny, tzv. zajištěné závazky-pokud je závazek zajištěný, nebrání povolení oddlužení a věřitel má v případě nesplnění závazku k dispozici náhradní řešení, jak svůj závazek uspokojit.

Souhlas věřitele s oddlužením dlužníka, který má podle insolvenčního návrhu a seznamu závazků vůči nezajištěným věřitelům závazky ze své podnikatelské činnosti, vskutku není vyjmenován mezi povinnými přílohami k návrhu v ustanovení § 392 odst. 1 IZ), takový souhlas tedy není předepsanou náležitosti návrhu na povolení oddlužení a ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou, dlužník si nemusí souhlas opatřovat a dokládat jej k návrhu na povolení oddlužení. Zákon ovšem existencí souhlasu podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ). Dlužník je tedy povinen v návrhu na oddlužení alespoň tvrdit, že takový souhlas existuje, nedostatek tvrzení o uděleném souhlasu věřitele k oddlužení vůči závazku z podnikatelské činnosti a faktické neudělení takového souhlasu má za následek skutečnost, že dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník není podnikatelem, ani nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. ). I když pro poměry po 1.1.2014 není podstatné, zda dlužník-fyzická osoba je či není podnikatel, ale to, že nemá dluhy z podnikání, anebo tyto dluhy nebrání oddlužení z důvodů uvedených v § 389 odst. 2 IZ, pro přezkoumávanou věc je však rozhodné to, že tyto skutečnosti představují podmínku pro věcnou legitimaci k podání návrhu na oddlužení. Na těchto zákonných postulátech nemůže ničeho změnit dlužníkem uváděná judikatura vrchních soudů-u Vrchního soudu v Olomouci již překonaná.

Z dosud uvedeného je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ). Současně je zřejmé, že má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž žádný z věřitelů těchto závazků nedal s oddlužením souhlas. Krajský soud zcela správně vyhodnotil prohlášení dlužníka tak, že nejde o řádné tvrzení, že věřitelé závazků majících původ ve výkonu podnikatelské činnosti dlužníka souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, neboť jde o prohlášení rozporuplné, v němž dlužník předpokládá souhlasy v tom, že se věřitelé proti řešení mého úpadku oddlužením nevyjádřili. Za tohoto stavu byly ovšem další výzvy k doložení souhlasů nadbytečné, neboť nedostatek tvrzení o existenci souhlasů věřitelů s řešení úpadku oddlužením znamená vadu návrhu, přičemž postup podle § 43 o.s.ř. k odstranění vad návrhu se neuplatní (srov. § 128 odst. 1 poslední věta IZ). Dlužník tedy existenci souhlasů ani netvrdil a naopak v odvolání zaujal zcela nesprávný právní názor.

Z prohlášení dlužníka, z jeho podání ve věci i v předchozích insolvenčních řízeních je zřejmé, že dlužník nepochopil podstatu a smysl insolvenčního řízení, a proto též zcela vadně interpretuje zejména ustanovení § 389 IZ a na ně navazující judikaturu (zde zejména uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 1155/2014-A-11 ze dne 19.ledna 2015). Proto lze pouze zdůraznit, že jednou z podmínek povolení oddlužení je skutečnost, že dlužník žádající o oddlužení jedná poctivě a čestně, nesleduje nepoctivý záměr, zejména zkrátit práva věřitelů na uspokojení jejich pohledávek. Takto poctivě si musí dlužník počínat i při tvrzení o tom, že disponuje souhlasy věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením; nepravdivý údaj v tomto směru může rovněž bránit v povolení oddlužení. Namísto toho zde dlužník kazuisticky a nesprávně vykládá zákon a judikaturu, aniž podmínky pro oddlužení splňuje.

Odvolací soud zcela souhlasí s krajským soudem, že vzhledem k nedostatku souhlasu věřitelů s řešením úpadku dlužníka oddlužením lze očekávat, že podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ bude návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut a jediným možným řešením jeho úpadku je konkurs (§ 396 IZ). Dlužník přitom nemá žádné pohotové finanční prostředky ani jiný hodnotnější majetek, nemovitý majetek, slouží k zajištění závazků dlužníka. Za této situace je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ, přičemž odvolací argumenty nelze vzhledem k zákonné úpravě považovat za podstatné a důvodné.

Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně majetku dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty. K tomu je nutno uvést, že náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát (§ 38 odst. 2 IZ), který by hradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu.

Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, neboť bylo nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a další náklady, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 26. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu