2 VSOL 696/2016-A-19
KSBR 40 INS 5253/2016 2 VSOL 696/2016-A-19

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužníků Josefa anonymizovano , anonymizovano a Lenky anonymizovano , anonymizovano , oba bytem v Drnovicích 55, PSČ 763 25, o insolvenčním návrhu dlužníků, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.4.2016, č. j. KSBR 40 INS 5253/2016-A-9,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkům zaplatit ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech rozhodnutí uvedl, že závazek dlužníků vůči České republice, České správě sociálního zabezpečení a Oborově zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictvím je závazkem pocházejícím z podnikatelské činnosti dlužníků a z návrhu ani z příloh tohoto návrhu neplyne, že dlužníci tvrdí, že věřitelé souhlasí s tím, aby jejich pohledávky byly řešeny oddlužením. Tyto závazky tedy brání řešení úpadku dlužníků oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2, písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ). Současně se nejedná o zajištěné závazky ani o závazky, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníků. Společný návrh manželů na povolení oddlužení bude tedy odmítnut a na majetek dlužníků bude prohlášen konkurs. Z přípisu věřitele České správy sociálního zabezpečení ze dne 9.3.2016 vyplývá, že věřitel podmiňuje udělení souhlasu uspokojením své pohledávky ve výši 100 %, avšak dlužníci nabízí v oddlužení uspokojení věřitelů ve výši cca 33 %. Z přípisu Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví vyplývá, že věřitel svůj isir.justi ce.cz souhlas dlužníkům neuděluje. Dlužníci tedy nemohou tvrdit, že věřitelé, vůči nimž mají závazky z podnikání, souhlasí s tím, že jejich pohledávky budou řešeny oddlužením. Proto insolvenční soud podle § 108 odst. 2 IZ uložil dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč a současně vysvětlil smysl této zálohy a odůvodnil její výši.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Nesouhlasili s názorem insolvenčního soudu, že lze očekávat jako způsob řešení jejich úpadku konkurs, nikoliv oddlužení. Insolvenční soud nevyzval věřitele k vyjádření svého souhlasu či nesouhlasu se způsobem řešení úpadku oddlužením. Dlužníci se věřitele snažili kontaktovat, aby jim souhlas s oddlužením povolili. Přes veškerou snahu dlužníci neobdrželi jakékoliv vyjádření věřitelů s pohledávkami z podnikání. Insolvenční soud měl tedy vyzvat věřitele a stanovit jim lhůtu k vyjádření. Částkou 50.000 Kč dlužníci nedisponují a v případě zamítnutí insolvenčního řízení by měli podle § 147 odst. 1 a 2 IZ právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která jim vznikla zahájením insolvenčního řízení. S odkazem na znění § 397 odst. 1 IZ dlužníci dále uvedli, že pokud se věřitelé s pohledávkami z podnikání dlužníka k dluhům nevyjádří, nastane situace, že tito věřitelé souhlasí, neboť nic nenamítají. Insolvenční soud tedy nemůže tvrdit, že takové oddlužení bude řešeno jako konkurs. Dále dlužníci odkázali na znění § 403 odst. 2 IZ o fikci souhlasu. Uzavřeli, že insolvenční soud měl postupovat podle § 397 odst. 1 a § 403 odst. 1, 2 IZ. V případě řešení úpadku dlužníků konkursem nelze očekávat uspokojení věřitelů dle § 5, písm. a) IZ. Navrhli, aby odvolací soud usnesení insolvenčního soudu zrušil a povolil oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal usnesení insolvenčního soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

V posuzované věci podali dlužníci u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení dne 4.3.2016. V něm uvedli, že dlužník a) má dluhy z podnikání vůči České republice, Okresní správě sociálního zabezpečení ve Zlíně (dva závazky) a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (jeden závazek). Dlužník požádal tyto věřitele o udělení souhlasu s povolením oddlužení, avšak do dne podání insolvenčního návrhu mu věřitelé neodpověděli. Usnesením ze dne 8.3.2016 vyzval insolvenční soud dlužníky, aby dlužník a) doplnil svá tvrzení ohledně skutečností, zda má souhlas dotčených věřitelů s tím, že jejich pohledávka bude řešena v rámci oddlužení. Dlužníci na tuto výzvu reagovali tak, že předložili sdělení České správy sociálního zabezpečení ze dne 9.3.2016, z něhož plyne, že tento věřitel souhlasí s návrhem na oddlužení, pokud pohledávka v částce 74.955 Kč bude v oddlužení uspokojena v plné výši. Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve svém sdělení uvedla, že je povinna vymáhat dlužné pojistné i penále, a to v plné výši, tudíž nemůže vydat souhlas k řešení úpadku oddlužením. V případě, že o způsobu řešení úpadku oddlužením rozhodne soud, bude tuto skutečnost respektovat.

Po vyhodnocení údajů uvedených dlužníky v insolvenčním návrhu a jeho příloh, lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nachází v úpadku, neboť mají více věřitelů (nejméně dva) a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které nejsou schopni plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce.

V přezkoumávané věci je nepochybné, že dlužník a) má vůči věřitelům České republice, Okresní správě sociálního zabezpečení ve Zlíně a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví závazky, které pocházejí z jeho podnikatelské činnosti. K výzvě insolvenčního soudu dlužník vyvinul procesní aktivitu a požádal dotčené věřitele o udělení souhlasu s řešením jeho úpadku oddlužením. Jak správně uzavřel insolvenční soud, sdělení České správy sociálního zabezpečení ze dne 9.3.2016 ani vyjádření Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví nelze považovat za výslovný souhlas s řešením úpadku dlužníků oddlužením. Proto je správný závěr insolvenčního soudu, že dlužníci nejsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2, písm. a/ IZ), a lze tedy očekávat odmítnutí návrhu dlužníků na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na jejich majetek (§ 396 IZ).

V této souvislosti odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu Olomouci sp. zn. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015 ze dne 24. 9. 2015 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016), ve kterém Vrchní soud v Olomouci formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož má-li dlužník dluh z podnikání, je povinný již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí; postup podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Postup předjímaný v § 397 odst. 1 věty druhé IZ, na které dlužníci odkazují, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, přichází v úvahu pouze za situace, pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy věřitelů podle § 389 odst. 2 písm. a) IZ tvrdí a soud stanoviska věřitelů ještě nezná, takže není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Pokud je ovšem zřejmé, že dlužník souhlasy takových věřitelů nemá, jak je tomu v posuzované věci, je již mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluhy z podnikání, které brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ). To je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoli pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. K tomu je dlužno dodat, že není-li povoleno oddlužení, není již na programu schůze věřitelů uplatnění námitek proti oddlužení, takže nelze očekávat zákonnou fikci souhlasu pro případ včas neuplatněných námitek podle ustanovení § 403 odst. 2 IZ.

Insolvenční soud tedy postupoval správně, když uložil dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Ze seznamu majetku dlužníků je zřejmé, že nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky a jejich majetek představují nemovitosti ve vlastnictví dlužníka a) v katastrálním území Drnovice u Valašských Klobouk, které jsou předmět zajišťovacích práv. Dále mají dlužníci ve svém majetku bytové zařízení a vybavení domácnosti. Ve vztahu k majetku dlužníků je podstatné, že v dané fázi řízení nelze s jistotou odhadnout hodnotu předmětných nemovitostí a nelze zejména pominout, že se jedná o nemovitosti dlužníka, které slouží k zajištění závazků dlužníka. Proto by byl výtěžek jejich zpeněžení nejprve použít na úhradu nákladů spojených se správou a zpeněžením nemovitostí a na úhradu zajištěných závazků a teprve poté případně na úhradu dalších nákladů řízení. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ. Účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční soud přiléhavě vysvětlil a správně odůvodnil i její výši.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 11. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu