2 VSOL 691/2015-A-14
KSOS 22 INS 8158/2015 2 VSOL 691/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka: Jaroslav anonymizovano , anonymizovano , IČ 69204829, bytem Bludovská 2597/14, 787 01 Šumperk, zastoupeného: Mgr. František Drlík, advokát se sídlem nám. Míru 9, 787 01 Šumperk, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 22 INS 8158/2015-A-8 ze dne 18. května 2015

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 22 INS 8158/2015-A-8 ze dne 18. května 2015 se p o t v r z u j e .

II. Odvolací soud n a ř i z u j e Krajskému soudu v Ostravě, aby usnesení č. j. KSOS 22 INS 8158/2015-A-8 ze dne 18. května 2015 opravil v záhlaví tak, že u označení dlužníka vypustí slovo manželé .

Odůvodnění:

Označeným usnesením krajský soud uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu. Dlužník totiž nedoplnil svůj návrh tak, aby z něj bylo zřejmé, že věřitelé, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti-Okresní správa sociálního zabezpečení Šumperk a Všeobecná zdravotní pojišťovna, souhlasí s řešením dlužníkova úpadku oddlužením a na výzvu soudu č.j. KSOS 22 INS 8158/2015-A-5 ze dne 08.04.2015 k doplnění svého návrhu nijak nereagoval. Jelikož zákon vyžaduje souhlas věřitelů s pohledávkami z podnikání a tento souhlas nebyl doložen a dlužník se ani nevyjádřil ve smyslu, že by se tento souhlas snažil získat (např. dotazem na věřitele), nelze dlužníkovi oddlužení povolit.

Oddlužení v případě dlužníka tak nepřichází v úvahu z výše uvedených důvodů a jako jediný možný způsob řešení dlužníkova úpadku se jeví konkurs, přičemž dlužník nedisponuje pohotovým majetkem, který by po prohlášení konkursu umožnil výkon činnosti insolvenčního správce, proto výše zálohy odpovídá předpokládaným výdajům na činnost správce.

Proti tomuto usnesení dlužník podal odvolání a namítal, že na základě nesprávného skutkového zjištění došel soud k nesprávným právním závěrům. Podle odvolatele povinnost zaplatit zálohu mu insolvenční soud neměl ukládat, neboť pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. O insolvenčním návrhu může soud rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. V takovém případě ze zákona není možné, aby ukládal povinnost k úhradě nákladů řízení. Rozhodnutí je tak předčasné a nesprávné, naopak byly splněny všechny podmínky pro to, aby byl zjištěn úpadek dlužníka a pro to, aby soud následně rozhodoval o způsobu řešení mého úpadku oddlužením a nikoliv konkurzem. Soud byl při vydání napadeného rozhodnutí veden úvahou, že návrhu na povolení oddlužení nelze vyhovět a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku je konkurz. Tato úvaha je úvahou nesprávnou. Zákonu odporující je i úvaha soudu, že protože jsem dlužníkem, který je fyzickou osobou, a mám závazky z podnikatelské činnosti, nelze můj úpadek oddlužením řešit. Znění § 389 InsZ účinné od 1. 1. 2014 zohledňuje názorový proud obsažený v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu, odkazující i na výkladové stanovisko k otázce přípustnosti oddlužení zpracované expertní pracovní skupinou pro insolvenční právo při Ministerstvu spravedlnosti a směřující k tomu, aby výklad a aplikace ustanovení § 389 InsZ nebyl natolik restriktivní, aby učinil oddlužení nedostupným takovému dlužníkovi, který má dosud neuhrazené dluhy z podnikání, avšak typově spadá do okruhu osob, pro něž byl institut oddlužení zákonodárcem především určen. (cit.: Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 1210). Pokud soud uzavřel, že u dlužníka není naplněna žádná z podmínek daných ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, pak tato úvaha je úvahou opět zcela předčasnou a nesprávnou. Soud při svém rozhodování nesprávně aplikoval ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, podle kterého dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, mj. jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Vyjádření souhlasu nezajištěného věřitele s řešením dlužníkova úpadku oddlužením však není povinnou náležitostí, resp. povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení (srov. sp.zn. KSBR 45 INS 5018/2014, 1 VSOL 313/2014-A-14). Souhlas lze vyjádřit i tak, že nezajištěný věřitel hlasuje o způsobu oddlužení, aniž by vznesl námitky proti povolení oddlužení (§ 403 odst. 2 insolvenčního zákona). (cit.: Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 1212). Tento souhlas může být vyjádřen různým způsobem (včetně toho, že věřitel nenamítne ničeho proti navrženému způsobu řešení úpadku dlužníka), což soud v napadeném rozhodnutí zcela opomíjí.

Z napadeného rozhodnutí je tedy zjevné, že krajský soud pouze na základě skutečnosti, že se dlužníkovi v této fázi insolvenčního řízení doposud nepodařilo zajistit výslovné souhlasy věřitelů, přičemž pokud soud požaduje doložit alespoň, že se dlužník snažil souhlasy získat, opět to není nutnou náležitostí návrhu (možnost aplikace ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, pokud jde o hlasování věřitelů, u nichž má dlužník závazky pocházející z podnikatelské činnosti), učinil nesprávný právní závěr, že úpadek řešit oddlužením nelze, resp. předčasně uzavřel, že jej nelze řešit jinak než konkurzem. Odvolatel má za to, že by se krajský soud měl věcně zabývat insolvenčním návrhem, což dosud neučinil. Podle jeho názoru nelze návrh na povolení oddlužení zamítnout či odmítnout a jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o úpadku, které lze spojit s rozhodnutím o povolení oddlužení. Pokud tomu tak je, nelze podle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona ukládat dlužníkovi povinnost platit zálohu na náklady řízení. Dlužník navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci vydal usnesení, kterým usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.5.2015, č.j. KSOS 22 INS 8158/2015-A-8 zruší a věc tomuto soudu vrátí k dalšímu řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužník podal soudu 2. 4. 2015, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Podle ustanovení § 391 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat a) označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat, b) údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 5 letech, c) údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, d) návrh způsobu oddlužení nebo sdělení, že dlužník takový návrh nevznáší.

Podle ustanovení § 391 odst. 2 IZ dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, může v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno.

Podle ustanovení § 391 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Podle ustanovení § 392 odst. 1 IZ k návrhu na povolení oddlužení musí dlužník připojit a) seznam majetku a seznam závazků, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil, b) listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, c) písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky.

Podle ustanovení § 392 odst. 1 IZ v písemném souhlasu věřitele podle odstavce 1 písm. c) musí být uvedeno, jaká bude nejnižší hodnota plnění, na kterém se s dlužníkem dohodl.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal dne 2. 4. 2015 u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. V návrhu uvedl, že je podnikatel s příjmy jen z podnikání a má peněžité závazky v celkové výši 1.419.663 Kč u sedmi věřitelů, všechny po lhůtě splatnosti více než 3 měsíce a odkázal na seznam závazků. V seznamu závazků (pod názvem Seznam věřitelů ) mezi svými věřiteli uvedl mimo jiné Okresní správu sociálního zabezpečení Šumperk a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky. Insolvenční soud vyzval usnesením č.j. KSOS 22 INS 8158/2015-A-5 ze dne 8.4.2015 k doplnění svého návrhu tak, aby z návrhu bylo zřejmé, že nezajištění věřitelé, jejichž pohledávky vznikly dlužníkovi v souvislosti s podnikáním, souhlasí s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Na výzvu dlužník nijak nereagoval.

Podnikající fyzická osoba, stejně jako jiné fyzické osoby, může o oddlužení požádat v případě, kdy se nachází v úpadku nebo mu úpadek hrozí. O stav úpadku se jedná, pokud má dlužník nejméně dva věřitele, u kterých jsou závazky po splatnosti nejméně 30 dnů a tyto závazky není schopen ze svých současných příjmů uhradit. Hrozící úpadek je nejčastěji situace, kdy lze ke všem okolnostem předpokládat, že se s největší pravděpodobností v nejbližší době do úpadku dostane. Podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena v režimu oddlužení.

Následnému povolení oddlužení nevadí tři typy závazků z podnikání: závazky odsouhlasené věřiteli-následnému povolení oddlužení nevadí závazky z podnikání, u nichž věřitel souhlasil s tím, aby tento závazek byl řešen v rámci dlužníkova oddlužení. Žadatel o oddlužení musí svého věřitele předem o souhlas požádat a takový souhlas doložit ke svému návrhu na povolení oddlužení, závazky, které prošly konkursem-následnému povolení oddlužení nevadí závazky, které dříve byly zahrnuty do konkursu prohlášeného na dlužníka a toto řízení bylo ukončeno pro nedostatek majetku na straně dlužníka, nebo po splnění rozvrhového usnesení soudu v konkursu. Jde tedy o situaci, kdy podnikatel před žádostí o oddlužení absolvoval konkurs, ve kterém nebyly jeho závazky uspokojeny, tzv. zajištěné závazky-pokud je závazek zajištěný, nebrání povolení oddlužení a věřitel má v případě nesplnění závazku k dispozici náhradní řešení, jak svůj závazek uspokojit.

Souhlas věřitele s oddlužením dlužníka, který má podle insolvenčního návrhu a seznamu závazků vůči nezajištěným věřitelům závazky ze své podnikatelské činnosti, není vyjmenován mezi povinnými přílohami k návrhu v ustanovení § 392 odst. 1 IZ), takový souhlas není předepsanou náležitosti návrhu na povolení oddlužení ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou, dlužník si nemusí souhlas opatřovat a dokládat jej k návrhu na povolení oddlužení. Zákon ovšem existencí souhlasu podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ). Dlužník je tedy povinen v návrhu na oddlužení alespoň tvrdit, že takový souhlas existuje, nedostatek tvrzení o uděleném souhlasu věřitele k oddlužení vůči závazku z podnikatelské činnosti a faktické neudělení takového souhlasu má za následek skutečnost, že dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník není podnikatelem, ani nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. ). I když pro poměry po 1.1.2014 není podstatné, zda dlužník-fyzická osoba je či není podnikatel, ale to, že nemá dluhy z podnikání, anebo tyto dluhy nebrání oddlužení z důvodů uvedených v § 389 odst. 2 IZ, pro přezkoumávanou věc je však rozhodné to, že tyto skutečnosti představují podmínku pro věcnou legitimaci k podání návrhu na oddlužení.

Z dosud uvedeného je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ). Současně je zřejmé, že má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž žádný z věřitelů těchto závazků nedal s oddlužením souhlas. Odvolací soud zdůrazňuje, že i závazky ze zdravotního a sociálního pojištění vzniklé v rámci podnikání jsou závazky z podnikání, u nichž zákon vyžaduje souhlas věřitele s oddlužením dlužníka. Existenci takového souhlasu musí dlužník v insolvenčním návrhu tvrdit a souhlas posléze i doložit či prokázat a neučiní-li tak, nejsou splněny zákonné podmínky pro povolení oddlužení. Dlužník existenci souhlasu v návrhu ani netvrdil a naopak v odvolání zaujal zcela nesprávná právní názor.

Vzhledem k nedostatku souhlasu věřitele s řešením úpadku dlužníka oddlužením lze očekávat, že podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ bude návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut a jediným možným řešením jeho úpadku je konkurs (§ 396 IZ). Dlužník přitom nemá žádné pohotové finanční prostředky ani jiný hodnotnější majetek. Za této situace je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ, přičemž odvolací argumenty nelze vzhledem k zákonné úpravě považovat za podstatné a důvodné.

Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně majetku dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty. K tomu je nutno uvést, že náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát (§ 38 odst. 2 IZ), který by hradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu.

Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, neboť bylo nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a další náklady, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Z insolvenčního návrhu dlužníka vyplývá, že návrh podal toliko dlužník Jaroslav anonymizovano , nikoli manželé ( anonymizovano ). Proto také odvolací soud v záhlaví tohoto usnesení označil dlužníka v souladu s jeho návrhem. Soud prvního stupně tedy v záhlaví napadeného usnesení nesprávně dlužníka označil dlužníka: manželů . Proto odvolací soud podle ustanovení § 222 odst. 3 o.s.ř. a za podmínek § 164 o.s.ř. nařídil soudu prvního stupně provést v tomto směru opravu označení dlužníka v záhlaví napadeného usnesení tak, že u označení dlužníka se vypustí slovo manželé . Tento postup shledal odvolací soud procesně hospodárnějším a vedoucím k rychlejšímu projednání věci, než aby nařizoval opravu provést ještě před vydáním rozhodnutí odvolacím soudem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 26. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu