2 VSOL 690/2014-A-14
KSBR 31 INS 10822/2014 2 VSOL 690/2014-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Zdenky anonymizovano , anonymizovano , bytem Sportovní 633/4, 682 01 Vyškov, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.5.2014, č. j. KSBR 31 INS10822/2014--A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. m ě n í tak, že dlužnici se u k l á d á povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně neprodloužil dlužnici lhůtu k doplnění návrhu na povolení oddlužení ze dne 17.4.2014 (výrok I.) a uložil dlužnici ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000 Kč (výrok II.).

Ve vztahu k rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení soud prvního stupně uvedl, že z insolvenčního návrhu, včetně připojených listin, s ohledem na výši nezajištěných závazků (594.932 Kč) a s ohledem na starobní důchod (11.557 Kč) vyplývá, že v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře by za pět let dlužnice ze svých příjmů zaplatila nezajištěným věřitelům částku odpovídající 25,11 % jejich pohledávek. Z jejího příjmu lze strhávat částku 3.579 Kč. Po odečtení zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 1.089 Kč lze na splátky použít částku 2.490 Kč. Dlužnice nevlastní majetek, který by umožňoval schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Jelikož hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, nesplňuje dlužnice podmínky pro povolení oddlužení a jediným možným řešením jejího úpadku je konkurs. Dále soud vysvětlil účel zálohy a uzavřel, že s ohledem na rozsah majetku dlužnice a předpokládané náklady řízení při konkursu postupoval podle ust. § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), a stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání, z jehož obsahu je zřejmé, že dlužnice napadá rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Výslovně uvedla, že nesouhlasí s výší uložené povinnosti insolvenčního správce jako uložené odměně a jeho hotové výdaje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. a s povinností zaplatit zálohu ve výši 30.000 Kč . Musí totiž zaplatit elektřinu, plyn a nedoplatky na inkasu. Má pouze příjem, který již v řízení uvedla. Je ochotna zaplatit menší částku. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (17.4.2014) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014. Podle ust. § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomuto úkonu oprávněnou, odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Pro posouzení důvodnosti podaného odvolání je podstatné, že dlužnice podala spolu s insolvenčním návrhem návrh na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V seznamu majetku označila deset movitých věcí pořízených průběžně v letech 1999 až 2009 (televizor, mrazák, lednice, konferenční stůl, mobilní telefon, vysavač apod.), přičemž z těchto věcí má nejvyšší zůstatkovou hodnotu (odhadnutou dlužnicí) sedací souprava pořízená v roce 2003 (4.200 Kč).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové finanční prostředky (hotové peníze nebo peníze na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce. Přitom v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší části krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto nutno přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení.

V tomto směru soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že v posuzované věci je oddlužení zpeněžením majetkové podstaty vyloučeno, protože dlužnice nemá žádný hodnotnější majetek, který by bylo možné zpeněžit (označila pouze běžné bytové zařízení). Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře by dlužnice nebyla za pět let trvání splátkového kalendáře schopna svým nezajištěným věřitelům ze svého příjmu uhradit nejméně 30 % jejich pohledávek. Celková výše závazků dlužnice totiž činí 594.932 Kč a její příjem představuje důchod 11.557 Kč měsíčně. K tomu dlužnice po vydání napadeného usnesení doložila potvrzení České správy sociálního zabezpečení, z nějž vyplývá, že od počátku roku 2014 je její příjem ve výši tvrzené v insolvenčním návrhu. Ostatně z tohoto příjmu vycházel i soud prvního stupně. Při nezabavitelné částce 6.189 Kč představuje postižitelná částka 5.368 Kč, z čehož lze při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy pro přednostně pohledávky použít 2/3, tedy 3.578 Kč. Za pět let jde o částku 214.680 Kč. Po odečtení nároku správce (za pět let 54.000 Kč nebo 65.340 Kč, pokud by byl plátcem DPH) by činilo plnění nezajištěným věřitelům 160.680 Kč nebo 149.340 Kč, což představuje 27,01 % nebo 25,1 % jejich pohledávek.

Za tohoto stavu věci je nutné setrvat na závěru, že vzhledem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek a jediným způsobem řešení úpadku dlužnice, který připadá v úvahu, je konkurs (§ 395 odst. 1 písm. b/ a § 3 196 IZ). Z insolvenčního návrhu a jeho příloh je zřejmé, že dlužnice nemá žádné pohotové finanční prostředky, ze kterých by bylo možno hradit náklady insolvenčního řízení. Proto je i odůvodněn požadavek na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ust. § 108 IZ.

V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně přiléhavě vysvětlil účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení. Rovněž zdůraznil, že minimální odměna insolvenčního správce činí podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. při konkursu částku 45.000 Kč (bez hotových výdajů a náhrady daně z přidané hodnoty). Přesto se těmito svými úvahami při rozhodnutí o výši zálohy neřídil a jeho odůvodnění výše uložené zálohy je na hranici přezkoumatelnosti. Z obsahu spisu je však zřejmé, že dlužnice má majetek představující pouze běžné bytové zařízení a nemá žádné pohotové finanční prostředky. V této fázi řízení nelze ani s jistotou předpokládat, zda současný movitý majetek dlužnice bude vůbec zpeněžitelný a s jakým výsledkem.

Za těchto podmínek je požadovaná záloha ve výši 30.000 Kč podle odvolacího soudu nepřiměřená. S přihlédnutím k účelu zálohy na náklady insolvenčního řízení, kterým je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce od počátku, a tím překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, a současně s ohledem na to, že záloha slouží jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ), považuje odvolací soud v dané věci za potřebnou zálohu ve výši 50.000 Kč.

Proto postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. a výrok II. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že dlužnici se ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 28. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu