2 VSOL 690/2013-A-12
KSOS 22 INS 12635/2013 2 VSOL 690/2013-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Ludmily anonymizovano , anonymizovano , bytem Huzová 322, PSČ 793 51, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.6.2013, č. j. KSOS 22 INS 12635/2013-A-6

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě uložil dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na účet krajského soudu uvedený ve výroku. V důvodech rozhodnutí uvedl, že z příspěvku na bydlení a z příspěvku na živobytí nelze provádět srážky ze mzdy. Z příjmu dlužnice z dohody o provedení práce nelze srazit ničeho a dlužnice neuhradí ani odměnu správce. Dlužnice není schopna naplnit základní podmínku pro povolení oddlužení, tedy uhradit alespoň 30 % svých závazků. Očekávané uspokojení nezajištěných věřitelů je 0 %. Oddlužení splátkovým kalendářem tedy není možné. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužnice vlastní byt v hodnotě cca 450.000 Kč, ovšem výše zajištěných závazků je 1.063.990,32 Kč, zpeněžením majetkové podstaty tedy nebudou nezajištění věřitelé také uspokojeni vůbec. Jako jediný možný způsob řešení úpadku se jeví konkurs. Dlužnice nedisponuje majetkem, který by po prohlášení konkursu umožnil výkon činnosti insolvenčního správce. Dlužnice nemá žádný pohotový majetek, z něhož by bylo možno v konkursu hradit náklady řízení. Zaplacení zálohy umožní při prohlášení konkursu zajistit disponibilní prostředky ke krytí nákladů pokračování-2-insolvenčního řízení, zejména nákladů souvisejících se zjišťováním stavu majetku dlužnice, odměny insolvenčního správce a jeho hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Uvedla, že v insolvenčním návrhu špatně provedla výpočet částky, kterou by byla schopna z příjmů měsíčně splácet, když do výpočtu zahrnula i dávky sociálního charakteru. Proto doložila novou smlouvu o důchodu, uzavřenou mezi ní a Romanem Lackem na částku 4.800 Kč. Tvrdila, že po navýšení příjmů bude schopna uhradit částku minimálně 288.000 Kč a v rámci splátkového kalendáře uhradí více než 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Aktivně usiluje o získání zaměstnání na plný úvazek, čímž by se splátka použitelná pro splácení oddlužení mohla výrazně zvýšit. Uvedla, že předpokládá, že většina zajištěných věřitelů přihlásí své pohledávky jako nezajištěné a v takovém případě je schopna ihned doložit smlouvu o důchodu na takovou částku, která by odpovídala potřebné výši pro uspokojení alespoň 30 % z celkové hodnoty nezajištěných pohledávek. Tvrdila, že stanovení zálohy na náklady insolvenčního řízení v maximální možné výši není v jejím případě nutné, protože pokud insolvenčnímu správci vzniknou v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o schválení oddlužení nějaké náklady, jejich výše zajisté nepřesáhne částku 2.000 Kč. Namítala, že soud při stanovení zálohy v maximální možné výši nedostatečně zohlednil, že dlužnice není schopna řádně a včas plnit své závazky a ze svých příjmů musí hradit životní náklady pro sebe a své děti. Též namítala, že řešení úpadku konkursem je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, zejména proto, že oddlužení formou plnění splátkového kalendáře povede k výraznějšímu uspokojení věřitelů než řešení úpadku formou konkursu. Dále uvedla, že přikládá čestné prohlášení Romana Lacka, že smlouva o důchodu bude uzavřena ve výši, aby splňovala podmínky pro schválení oddlužení. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby je změnil tak, že uloží dlužnici povinnost zaplatit zálohu ve výši 2.000 Kč.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ust. § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu pokračování-3-prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení u Krajského soudu v Ostravě dne 3.5.2013. V návrhu uvedla, že má 24 závazků u 15 nezajištěných věřitelů ve výši 724.121,84 Kč a 8 zajištěných věřitelů, vůči kterým má závazky ve výši 1.063.990,32 Kč. Uvedla, že všechny její závazky jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a většina z nich po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a zastavila všechny jejich platby, je tedy v platební neschopnosti. K návrhu připojila doklady o svých příjmech, ze kterých vyplývá, že je jí vyplácen příspěvek na bydlení ve výši 5.232 Kč a příspěvek na živobytí 7.581 Kč. Dále uvedla, že má příjem z dohody o provedení práce ve výši přibližně 7.000 Kč měsíčně, což ovšem nedoložila. V seznamu majetku jako jediný hodnotný majetek uvedla bytovou jednotku s odhadovanou cenou 450.000 Kč, která slouží k zajištění závazků označených v seznamu závazků jako zajištěné. Po podání návrhu dlužnice doložila smlouvu o důchodu, kterou se jí poskytovatel důchodu Roman Lacko zavázal měsíčně vyplácet 500 Kč po dobu trvání oddlužení. V odvolacím řízení doložila nové skutečnosti. Doložila dohodu o provedení práce a mzdový výměr, kterým jí byla s účinností od 15.5.2013 stanovena měsíční odměna ve výši 4.000 Kč a dále rozhodnutí Úřadu práce České republiky-krajské pobočky v Olomouci, kterým byl její příspěvek na živobytí stanoven od 1.6.2013 na 8.854 měsíčně, novou smlouvu o důchodu, kterou se jí poskytovatel důchodu Roman Lacko zavázal poskytovat 4.800 Kč měsíčně a jeho čestné prohlášení, že dlužnici bude na základě smlouvy o důchodu přispívat na plnění splátkového kalendáře takovou částkou, která by byla potřeba v případě, že by celková výše pohledávek nezajištěných věřitelů, jež bude do insolvenčního řízení přihlášena, dosahovala větší hodnoty, než se kterou je momentálně počítáno a že smlouva o důchodu bude uzavřena v takové výši, aby splňovala podmínky pro schválení oddlužení ve formě plnění splátkového kalendáře.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové finanční prostředky (hotové peníze nebo peníze na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce. Přitom v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší části krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto nutno přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení. pokračování-4-

Hodnotnější majetek dlužnice (byt) slouží k zajištění jejích závazků, přitom výše zajištěných závazků přesahuje hodnotu tohoto majetku, výtěžek z jeho zpeněžení by tedy nemohl být použit k uspokojení nezajištěných závazků, oddlužení zpeněžením majetkové podstaty je tedy zjevně vyloučeno.

Odvolací soud se proto shodně se soudem prvního stupně zabýval zejména otázkou, zda se jeví reálným oddlužení formou plnění splátkového kalendáře. Dlužnice v odvolání uvedla nové skutečnosti, ke kterým tedy odvolací soud přihlédl. Pro úplnost je nutné uvést, že ze skutečností zjištěných v řízení před soudem prvního stupně opravdu vyplývá, že dlužnice by nebyla schopna ve splátkovém kalendáři uhradit alespoň 30 % svých závazků. Nesprávnost v úvahách insolvenčního soudu lze spatřovat toliko v tom, že nepřihlédl nejen k příspěvku na živobytí, ale ani k příspěvku na bydlení, neboť podle něj z nich nelze provádět srážkami ze mzdy. Ovšem z výkonu rozhodnutí je vyloučen toliko příspěvek na živobytí (§ 48 odst. 4 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi v platném znění), naopak příspěvek na bydlení výkonu rozhodnutí podléhá (§ 72a odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře v platném znění). Ani s přihlédnutí k příspěvku na bydlení však příjmy dlužnice nebyly natolik vysoké, aby mohl být zpochybněn závěr o tom, že dostatečné uspokojení věřitelů splátkovým kalendářem není reálné: při příjmu z dohody o provedení práce ve výši 7.000 Kč měsíčně (který ovšem dlužnice nedoložila), příspěvku na bydlení 5.232 Kč měsíčně a důchodu na základě smlouvy o důchodu 500 Kč měsíčně by uspokojení nezajištěných věřitelů činilo méně než 10 %.

Dlužnice doložila nejnovější mzdový výměr na 4.000 Kč měsíčně hrubého, čemuž odpovídá čistý příjem přibližně 5.794 Kč. Doložila rovněž vyšší příspěvek na živobytí, který ovšem (jak bylo uvedeno výše) nepodléhá výkonu rozhodnutí a tedy ani nemá význam pro výpočet splátek při plnění splátkového kalendáře (při kterém dlužník dle § 398 odst. 3 IZ platí věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky). Při postižitelném příjmu 11.026 Kč měsíčně (příjem z dohody o provedení práce, příspěvek na bydlení) by dle předpisů upravujících výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (zejména o.s.ř. a nařízení vlády č. 595/2006 Sb. o nezabavitelných částkách) mohla dlužnice platit 1.284 Kč měsíčně (nezabavitelná částka činí při dvou vyživovaných osobách 9.098 Kč, ze zbylých 1.928 Kč lze použít 2/3). Po přičtení plnění poskytovaného na základě smlouvy o důchodu (4.800 Kč měsíčně) by dlužnice platila měsíčně 6.084 Kč. Za 5 let plnění oddlužení by tedy zaplatila 365.040 Kč, po odečtení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce (900 Kč měsíčně, pokud by správce nebyl plátcem DPH, 1.089 Kč, pokud by jím byl, za 5 let tedy 54.000 Kč nebo 65.340 Kč) by nezajištěným věřitelům zaplatila 311.040 Kč nebo 299.700 Kč. To představuje 42,95 % nebo 41,39 % celkové výše závazků vůči nezajištěným věřitelům.

Ovšem je nutno přihlédnout k tomu, že pohledávka zajištěného věřitele s nejlepším pořadím zajištění činí 621.276,94 Kč, což (vzhledem k tomu, že věřitelé pokračování-5-se dle ust. § 299 odst. 1 IZ uspokojují podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění) znamená, že po uspokojení tohoto věřitele z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění by z výtěžku nic nezbylo na pohledávky ostatních zajištěných věřitelů a ti by tak nebyli uspokojeni vůbec. Proto je namístě předpokládat, že by tito věřitelé, jejichž pohledávky činí dle seznamu vypracovaného dlužnicí celkem 442.713,38 Kč, přihlásili své pohledávky jako nezajištěné (což ostatně připustila sama dlužnice v odvolání). V takovém případě by celková výše nezajištěných pohledávek činila 1.166.835,22 Kč a míra jejich uspokojení by činila pouze 26,66 %, resp. 25,68 % (pokud by byl insolvenční správce plátcem DPH). Odvolací soud nepovažuje za možné přihlédnout k čestnému prohlášení Romana Lacka, že bude dlužnici poskytovat důchod ve výši nezbytné pro dostatečné uspokojení věřitelů. Toto jednostranné prohlášení totiž pro něj není závazné (na rozdíl od smlouvy o důchodu, ke které odvolací soud přihlédl) a proto právně nevymahatelné (v případě, že by neplnil dobrovolně). Z tohoto důvodu ani příslib dlužnice, že v případě, že se zajištění věřitelé přihlásí do řízení jako nezajištění, doloží novou smlouvu o důchodu, nelze považovat za skutečnost, ze které lze usuzovat, že uspokojení věřitelů bude dostatečné. Je tedy nutné setrvat na závěru, že vzhledem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek a jediným způsobem řešení úpadku dlužníka, který připadá v úvahu, je tedy konkurs (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ a § 396 IZ).

K námitce dlužnice, že v oddlužení by bylo dosaženo lepšího uspokojení věřitelů, než v konkursu je nutné uvést, že pouhý předpoklad lepšího uspokojení věřitelů v oddlužení oproti konkursu není sám o sobě dostatečným důvodem pro povolení oddlužení, jelikož insolvenční zákon stanoví jako nezbytnou podmínku pro povolení oddlužení právě očekávané uspokojení nezajištěných věřitelů ve výši nejméně 30 % jejich pohledávek.

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh je zřejmé, že dlužnice nemá žádné pohotové finanční prostředky, ze kterých by bylo možno hradit náklady insolvenčního řízení, a proto je i odůvodněn požadavek na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ust. § 108 IZ. Účelem této zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce od počátku, a tím překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, rovněž tak poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Soud prvního stupně též správně stanovil výši požadované zálohy, neboť podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., v platném znění, činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem 45.000 Kč (bez DPH) a lze očekávat i vznik hotových výdajů insolvenčního správce. I když dlužnice má hodnotný majetek (byt), tento majetek je zatížen zástavními právy a tedy výtěžek z jeho zpeněžení by bylo možné použít k úhradě nákladů řízení s tímto zpeněžením nesouvisejících až po plném uspokojení nákladů se zpeněžením souvisejících pokračování-6-a pohledávek zajištěných věřitelů (srov. § 298 IZ). Za těchto podmínek je výše požadované zálohy v částce 50.000 Kč zcela přiměřená.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 12. září 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu