2 VSOL 684/2016-A-16
KSOS 25 INS 8374/2016 2 VSOL 684/2016-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: Dům kultury Akord Ostrava-Zábřeh, s.r.o., IČO 47973145, náměstí SNP 1, 700 30 Ostrava-Zábřeh, zastoupen Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, 28. října 438/219 o insolvenčním návrhu navrhovatele-věřitele: LA PROCURA, s.r.o., IČO 28628128, 28. října 205/45, 702 00 Moravská Ostrava, o odvolání věřitele LA PROCURA, s.r.o. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2016, č. j. KSOS 25 INS 8374/2016-A-7

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2016, č. j. KSOS 25 INS 8374/2016-A-7 se m ě n í tak, že insolvenční návrh se pro zjevnou bezdůvodnost n e o d m í t á.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) odmítl podle ustanovení § 128 odst. IZ insolvenční návrh navrhovatele-věřitele LA PROCURA, s.r.o. (dále jen věřitel ) pro zjevnou bezdůvodnost, neboť trpí vadami, které brání pokračování v řízení a které přes opakované výzvy nebyly odstraněny. Tvrzenou pohledávku věřitele soud považoval za spornou, sám věřitel uvedl, že dlužník se brání její úhradě. Pokud by měl věřitele v řízení prokazovat existenci a splatnost této pohledávky, isir.justi ce.cz pak případné dokazování by překročilo rámec dokazování v insolvenčním řízení. Tvrzená bankovní záruka byla dlužníku vyplacena z důvodu údajného prodlení původního věřitele (VOKD, a.s.), který byl zhotovitelem díla- REKONSTRUKCE DOMU KULTURY AKORD OSTRAVA-ZÁBŘEH . Obě smluvní strany mají rozdílná stanoviska k délce prodlení, a zda vůbec k tomuto prodlení při zhotovení díla došlo, soud by tudíž byl nucen provádět dokazování týkající se problematiky, zda dílo bylo zhotoveno řádně a včas, zda byly či nebyly v souladu s uzavřenou smlouvou o dílo vady reklamovány, zda byly odstraněny včas či nikoli a zda tedy byl zhotovitel v prodlení při zhotovení díla či nikoli. Teprve až by byly tyto skutkové okolnosti objasněny, tak by se soud zabýval otázkou, zda bankovní záruka byla vyplacena oprávněně či nikoli. Rozsah dokazování, proto předem nelze stanovit; v souvislosti s prokazováním tvrzení, zda bylo dílo provedeno řádně či nikoli bývá obvyklé, že dokazování probíhá nejen na základě listinných důkazů, ale také svědeckými výpověďmi, případně i znaleckými posudky a tento rozsah dokazování překračuje rámec insolvenčního řízení. S ohledem na tyto skutečnosti by se měl navrhovatel s tvrzeným nárokem obrátit na obecný soud s žalobou o zaplacení. Insolvenční soud dále přihlédl i k tomu, že jak pohledávka navrhovatele, tak i pohledávka jediného dalšího označeného věřitele dlužníka se splatnou pohledávkou, vychází ze stejného skutkového základu, neboť se jedná o původně jednu pohledávku, která byla postoupena mezi další dva subjekty.

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání a namítal, že insolvenční soud rozhodl o odmítnutí insolvenčního návrhu, aniž by se řádně vypořádal s tvrzeními věřitele, a s ohledem na zásadní logické rozpory v odůvodnění napadeného usnesení se jedná o rozhodnutí soudu, které je nejen nesprávné, ale i nepřezkoumatelné, nadto bylo vydáno soudem před doručením vyjádření insolvenčního dlužníka. Insolvenční soud v napadeném usnesení uvádí, že po zvážení všech skutkových tvrzení, dospěl soud k závěru, že insolvenční návrh navrhovatele je třeba odmítnout pro zjevnou bezdůvodnost dle ust. § 128a IZ. Tvrzenou pohledávku navrhovatele považuje za spornou, sám navrhovatel uvádí, že dlužník se brání její úhradě. Pokud by měl navrhovatel v řízení prokazovat existenci a splatnost této pohledávky je soud názoru, že případné dokazování by překročilo rámec dokazování v insolvenčním řízení. Věřitel považuje až za komické tvrzení soudu, že pohledávku navrhovatele považuje za spornou, když navrhovat uvádí, že dlužník se brání její úhradě. Přijetím tohoto názoru soudu bychom ad absurdum museli připustit, že insolvenční navrhovatel musí mít pohledávku, jejíž úhradě se dlužník nebrání, což je zjevný nesmysl. Právě proto, že dlužník pohledávku navrhovatele (a dalšího věřitele) nehradí po dobu delší než tří měsíců, je v prodlení a naplnil tak zákonnou domněnku úpadku ve formě platební neschopnosti. Rovněž názor soudu na prokazování existence pohledávky insolvenčního navrhovatele je zcela scestný. U pohledávky insolvenčního navrhovatele se totiž nejedná o pohledávku ze smlouvy o dílo na zaplacení ceny díla nebo její části (který by bylo potřeba obšírně a složitě dokazovat v insolvenčním řízení jak se snaží soud tvrdit), avšak jedná se o nevyvratitelný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo odcizením peněžních prostředků z bankovní záruky. Jsou to naopak nesmyslné a sporné pohledávky insolvenčního dlužníka z tvrzených smluvních pokut, které nikdy nevznikly a insolvenční dlužník tyto smyšlené pohledávky z údajně uplatněných smluvních pokut používá jako obranu proti pohledávce insolvenčního navrhovatele. V souladu s ust. § 1987 občanského zákoníku pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není. Je to tedy naopak insolvenční dlužník, jehož obrana proti jisté pohledávce insolvenčního navrhovatele v podobě myriády zápočtů vymyšlených smluvních pokut přesahuje rámec insolvenčního řízení. Není možno rovněž odhlédnout od skutečnosti, že insolvenční dlužník tyto domnělé pohledávky uplatňoval vůči původnímu věřiteli VOKD, a.s., avšak tento pohledávky postoupil na druhého věřitele ISA CONSULT, který část pohledávky následně postoupil na insolvenčního navrhovatele. Započtení proti pohledávkám insolvenčního navrhovatele tak není možné a pokud by insolvenční dlužník vskutku měl za společností VOKD, a.s. nějaké pohledávky, měl tyto řádně uplatnit v insolvenčním řízení. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, pohledávka za insolvenčním dlužníkem byla postoupena insolvenčním správcem, který by pod dohledem totožného Krajského soudu v Ostravě v insolvenčním řízení zcela zjevně nepostoupil neexistující pohledávky. Vzhledem ke skutečnosti, že insolvenční soud vydal napadené usnesení před doručením vyjádření dlužníka, odůvodnění tak zcela absentuje jeho argumentaci. Avšak krom toho, že se insolvenční dlužník omezil na dehonestaci insolvenčního navrhovatele nepodloženými spekulacemi a ospravedlňováním postupu spočívajícím v ukradení celé bankovní záruky v podobě tvrzené nepodmíněnosti bankovní záruky (která však vyplývá z povahy záruky-to, že by paní ředitelka Daňková nechala otevřené dveře do pokladny svého kulturního domu, také nikoho neopravňuje k tomu, aby z ní odcizil to, co mu nepatří), insolvenční navrhovatel musí poukázat na důležité skutečnosti v tomto vyjádření obsažené, které naopak prokazují nespornost navrhovatelova nároku. Tak tomu je kupříkladu právě v dopise insolvenčního dlužníka ze dne 21. 11. 2013, který je adresován zhotoviteli VOKD, a.s. jako původnímu věřiteli, kde přes mnoho nepodložených výtek týkajících se problémů v rámci rekonstrukce DK Akord (strana 27 vyjádření) insolvenční dlužník výslovně uvádí Tato částka 8.200.000,-Kč zůstane na účtu Domu kultura Akord Ostrava-Zábřeh, s.r.o. až do doby, kdy zhotovitel poskytne novou bankovní záruku, jinou formu zajištění, nebo do dokončení stavebních prací s tím, že ta částka, která nebude použita na úhradu dalších sankcí, bude zhotoviteli vrácena. Tímto prohlášením insolvenčního dlužníka je tak postaveno najisto, že pohledávka ve výši 8.200.000 Kč nejméně k 21. 11. 2013 trvala a je tak nesporná. Bez ohledu na skutečnost, že pro vyúčtování smluvních pokut společnosti VOKD, a.s. nebyl právní důvod vzhledem k prodlení insolvenčního dlužníka jako objednatele s poskytováním součinnosti při výstavbě, jednostranné zápočty předložené dlužníkem byly učiněny po zahájení insolvenčního řízení na společnosti VOKD, a.s. a část dokonce i v době, kdy započtení nebylo možné z důvodu vydaného předběžného opatření, které rovněž vydal zdejší soud pod č.j. KSOS 34 INS 6537/2014-A38, což by mělo být známo z úřední činnosti. Jelikož se skutkové a právní hodnocení tvrzení navrhovatele soudem provedené zcela rozchází s realitou, když je to právě insolvenční navrhovatel a další věřitel kdo mají nesporné pohledávky a je to naopak dlužník, který zjevně zneužil práva a vyúčtoval smyšlené smluvní pokuty k odůvodnění svého nezákonného postupu v podobě odcizení peněžních prostředků z bankovní záruky, věřitel žádal odvolací soud, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě rozhodl o tom, že se insolvenční návrh neodmítá.

Dlužník (nesprávně se označující jako odpůrce ) ve vyjádření k odvolání věřitele konstatoval, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Dlužník se ve svém vyjádření k insolvenčnímu návrhu ze dne 14. 4. 2016 podrobně zabýval nedůvodností a šikanózností podaného insolvenčního návrhu. Soud prvního stupně insolvenční návrh navrhovatele dokonce shledal zjevně bezdůvodným ve smyslu ust. § 128a insolvenčního zákona. Toto rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně především tak, že tvrzenou pohledávku navrhovatele, jakož i tvrzenou pohledávku dalšího věřitele ISA CONSULT s.r.o., posoudil jako sporné s tím, že se odpůrce brání jejich zaplacení, k čemuž soud prvního stupně dospěl již na základě tvrzení samotného navrhovatele obsažených v insolvenčním návrhu. Prokazování existence těchto pohledávek vyhodnotil soud prvního stupně jako velmi náročné, přičemž dokazování by překračovalo rámec insolvenčního řízení. Ve svém odvolání proti napadenému rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu se navrhovatel pouze vyjadřuje k údajné nevyvratitelnosti svých nároků, které hodnotí jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který údajně vznikl odcizením peněžních prostředků z bankovní záruky. Dále se pak navrhovatel vyjadřuje k vyúčtování smluvních pokut a jednostranných zápočtů, které odpůrce z opatrnosti provedl na jeho domnělé pohledávky. Fakticky však i z argumentace navrhovatele v jím podaném odvolání jednoznačně vyplývá, že odpůrce pohledávky dobrovolně nechtěl vyplatit, pokládá je za neexistentní, sporné, a navíc na ně z opatrnosti provedl zápočty svých pohledávek ze smluvních pokut. V tomto směru je tedy zcela zřejmé, že se jedná o pohledávky sporné a pochybné, ke kterým se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží. Dlužník však pokládá za nezbytné ještě zdůraznit, že je zcela nepochybné, že tyto pohledávky neuhradil, poněvadž je hradit nechtěl z důvodu jejich spornosti a pochybnosti. Současně však dlužník jednoznačně prokázal, že disponuje majetkem a fakticky hotovými prostředky na bankovních účtech, ze kterých by tyto pohledávky mohl okamžitě uhradit. Vůbec tak nebyly prokázány základní znaky úpadku na straně odpůrce. Jediným cílem insolvenčního návrhu tak bylo vyvinutí nátlaku na odpůrce, aby pohledávky uhradil, což však již odpůrce důkladně rozebíral ve svém vyjádření k insolvenčnímu návrhu ze dne 14.04.2016. Na základě výše uvedených skutečností dlužník navrhl, aby soud odvolací napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2016, č. j. KSOS 25 INS

8374/2016-A7, jako věcně správné potvrdil a aby bylo navrhovateli uloženo zaplatit odpůrci náklady odvolacího řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh věřitel podal soudu dne 11.4.2016, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnosti.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. Podle odstavce 2, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některého ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Podle ustanovení § 128 odst. 2 IZ, nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy, nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu. Tato lhůta nesmí být delší než 7 dnů; to neplatí, jde-li o insolvenční návrh podle § 98 odst. 1. Nebude-li insolvenční návrh ve stanovené lhůtě doplněn, insolvenční soud jej odmítne.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že věřitel podal u soudu prvního stupně dne 11.4.2016 insolvenční návrh, kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka. V návrhu uvedl, že má za dlužníkem neuhrazenou splatnou peněžitou pohledávku ve výši jistiny 2.804.883 Kč + příslušenství, kterou dlužník přes několikeré urgence a jednání dosud neuhradil. Splatnost této peněžité pohledávky nastala již dne 8.11.2013, kdy původní věřitel písemně vyzval dlužníka k okamžitému vrácení neoprávněně vyplacené částky 10 mil. Kč. Navrhovateli je dále známo, že za uvedeným dlužníkem má společnost ISA CONSULT s.r.o., se sídlem Staré Město, Jamnická 255, 73801, IČ: 25815814, neuhrazenou splatnou peněžitou pohledávku ve výši jistiny 5.395.117 Kč + příslušenství. Splatnost této peněžité pohledávky nastala již dne 8.11.2013. Navrhovatel má za to, že dlužník je v současné době v úpadku ve formě platební neschopnosti, protože má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, neboť přes několikeré urgence, výzvy a jednání, své závazky vůči věřitelům neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Ke specifikaci peněžité pohledávky navrhovatele za dlužníkem věřitel uvedl, že původní věřitel dlužníka, společnost VOKD, a.s., IČ: 47675853, se sídlem Nákladní 3179, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, uzavřel s dlužníkem dne 16.7.2012 Smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla REKONSTRUKCE DOMU KULTURY AKORD OSTRAVA-ZÁBŘEH", ve znění pozdějších dodatků, přičemž na podkladě této smlouvy o dílo vystavila Česká spořitelna, a.s. k tíži původního věřitele a ve prospěch dlužníka dne 2.7.2012 formou Záruční listiny č. 565425/12 bankovní záruku, znějící na částku 10.000.000 Kč a platnou do 3.11.2013. Dlužník však v rozporu s uvedenou Smlouvou o dílo neoprávněně uplatnil bankovní záruku a bezdůvodně požádal Českou spořitelnu, a.s. o vyplacení částky 8.200.000 Kč z vystavené bankovní záruky. Česká spořitelna, a.s. následně předmětnou částku 8.200.000 Kč vyplatila Dlužníkovi převodem na jeho účet, tuto částku ihned Česká spořitelna, a.s. inkasovala z běžného bankovního účtu, vedeného Českou spořitelnou, a.s. pro původního věřitele a přípisem ze dne 6.11.2013 oznámila původnímu věřiteli, že předmětná bankovní záruka byla zrušena z důvodu výplaty prostředků ze záruky. Dlužník ve svém přípise ze dne 22.10.2013, adresovaném České spořitelně, a.s. tvrdil, že původní věřitel, jakožto zhotovitel dle Smlouvy o dílo ze dne 16.7.2012, nesplnil své závazky spočívající v řádném a včasném provedení sjednaného díla a že je údajně v prodlení se splněním milníku pro zahájení plného provozu DK" a že toto prodlení činilo ke dni 6.10.2013 celkem 36 dnů. I kdyby bylo hypoteticky připuštěno, že původní věřitel byl v prodlení v trvání 36 dnů (což popírá), pak by dlužník mohl uplatnit v okamžiku čerpání z bankovní záruky vůči původnímu věřiteli dle výše uvedené Smlouvy o dílo smluvní pokutu ve výši max. 1.800.000 Kč (36 dnů x denní sazba 50.000 Kč). Ani s touto výší smluvní pokuty však původní věřitel nesouhlasil, neboť tvrdil a prokazoval, že se nedostal z důvodů na jeho straně do prodlení s dokončením dané části díla. Jelikož však dlužník neoprávněně inkasoval celou částku vystavené bankovní záruky-10.000.000 Kč, je zřejmé, že minimálně v částce 8.200.000 Kč dlužník postupoval neoprávněně, protiprávně a v úmyslu poškodit původního věřitele. Neoprávněným čerpáním bankovní záruky se tak dlužník neoprávněně obohatil o částku nejméně 8.200.000 Kč, kterou dosud protiprávně zadržuje. Původní věřitel několikrát vyzýval dlužníka-viz. např. Výzva k okamžitému vrácení neoprávněně vyplacené částky 10 mil. Kč z 8.11.2013-a jednal s dlužníkem o neprodleném vrácení těchto neoprávněně čerpaných finančních prostředků, ale dlužník uvedenou dlužnou částku dosud ani částečně nevrátil. Původní věřitel měl za dlužníkem i další pohledávku dle Smlouvy o dílo ze dne 16.7.2012, spočívající v nároku na doplacení sjednané ceny díla ve výši 9.126.574,74 Kč s příslušenstvím, k jejímuž vymožení na dlužníkovi byl nucen původní věřitel podat dne 6.8.2014 u Okresního soudu v Ostravě žalobu proti dlužníkovi (sp. zn. 118 C 137/2014). Dlužník tuto žalovanou pohledávku nejdříve popíral a odmítal její úhradu, dokonce i tehdy, když jej k tomu písemně vyzval insolvenční správce původního věřitele-viz. výzva na dlužníka ze dne 20.4.2014. Teprve dne 18.12.2014, pod hrozbou vydání soudního rozsudku včetně povinnosti uhradit původnímu věřiteli úroky z prodlení, smluvní pokutu a náklady řízení, uzavřel dlužník s původním věřitelem a společností MORYS s.r.o. (druhý zhotovitel díla dle Smlouvy o dílo a dle Smlouvy o sdružení ze dne 2.4.2012) Dohodu o narovnání, ve které dlužník uznal svou povinnost uhradit původnímu věřiteli dlužnou částku, tuto dlužnou částku též ve lhůtě do 22.12.2014 doplatil a původní věřitel tak mohl vzít žalobu v celém rozsahu zpět. Původní věřitel pak předmětnou peněžitou pohledávku z titulu neoprávněného čerpání z bankovní záruky za dlužníkem postoupil Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.2.2014 na nového nabyvatele-ISA CONSULT s.r.o., se sídlem Staré Město, Jamnická 255, 73801, IČ: 25815814, což bylo dlužníku neprodleně řádně písemně oznámeno. Společnost ISA CONSULT s.r.o., se sídlem Staré Město, Jamnická 255, 73801, IČ: 25815814 pak uzavřela s navrhovatelem dne 30.4.2014 Smlouvu o postoupení části pohledávek, na základě které došlo k postoupení části peněžité pohledávky za dlužníkem z titulu neoprávněně čerpané bankovní záruky ve výši 2.804.883 Kč z e společnosti ISA CONSULT s.r.o. na navrhovatele, který tak má za dlužníkem splatnou peněžitou pohledávku ve výši 2.804.883 Kč.

Insolvenční návrh musí kromě náležitostí podle ustanovení § 103 odst. 1 IZ (obecné náležitosti podání dle § 42 odst. 4 o.s.ř., označení dlužníka a navrhujícího věřitele), dále v souladu s ustanovením § 103 odst. 2 IZ obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (tvrzení o splatné pohledávce navrhujícího věřitele za dlužníkem), i skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka.

Pokud jde o aktivní legitimaci navrhujícího věřitele k podání insolvenčního návrhu, má odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že navrhující věřitel v něm dostatečným způsobem vylíčil okolnosti, ze kterých dovozuje své právo podat insolvenční návrh, a to uvedením konkrétních údajů o své pohledávce.

V insolvenčním návrhu totiž tvrdí přesnou výši své pohledávky za dlužníkem, datum splatnosti uvádí ve vazbě na jednotlivé dílčí pohledávky a uvádí také důvod pohledávky. Současně tvrdí, že specifikované pohledávky nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávky s tím, že zcela konkrétně označil i osobu postupitele. Dále je nutno zdůraznit, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti, se u věřitelských návrhů rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů, kteří vůči němu mají pohledávky, jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. I věřitelský insolvenční návrh tedy musí obsahovat takové konkrétní údaje, které v případě jejich osvědčení mohou být podkladem pro závěr o naplnění všech znaků úpadku dle ust. § 3 IZ. V přezkoumávané věci byl insolvenční návrh podán pro úpadek ve formě platební neschopnosti dle ust. § 3 odst. 1 IZ. Z obsahu návrhu, jak byl reprodukován shora, podle odvolacího soudu zcela nepochybně vyplývají údaje o existenci více věřitelů dlužníka. Dalšího věřitele dlužníka navrhující věřitel zcela jednoznačně konkretizoval uvedením obchodní firmy, právní formy, sídla, identifikačního čísla, rovněž uvedl výši a splatnost pohledávky a právní důvod jejího vzniku.

Lze tedy uzavřít, že za situace, kdy navrhující věřitel v rámci vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka, v insolvenčním návrhu vedle srozumitelných údajů od své splatné pohledávce vůči dlužníku konkretizoval dalšího věřitele dlužníka s uvedením jejich pohledávek (výší, splatností, právním důvodem), je tím ve spojení s ustanovením § 3 odst. 1 písm. a) IZ naplněn-z hlediska tvrzení, že dlužník je v úpadku-také požadavek na vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) IZ. Odvolací soud tedy přisvědčuje názoru navrhujícího věřitele, že jím uvedené údaje v insolvenčním návrhu postačují k vylíčení rozhodujících skutečností v míře, která činí návrh projednatelným.

Podle ustanovení § 128a odst. 1 a 2 IZ insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný. Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže a/ insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží, b/ jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu, nebo c/ jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka

Podle důvodové zprávy bylo účelem zavedení institutu odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost poskytnout insolvenčnímu soudu nástroj k neprodlenému ukončení řízení o (sice) formálně bezvadném insolvenčním návrhu věřitele, jenž (však) zjevně nemůže mít šanci na úspěch. I proto byla lhůta, v níž má být o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost rozhodnuto, záměrně stanovena shodně jako lhůta, v níž insolvenční soud posuzuje projednatelnost insolvenčního návrhu (srov. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona).

V důvodové zprávě se k tomu přiléhavě uvádí, že: Charakteristickým rysem, který odlišuje usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost od usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu, tedy je, že insolvenční soud posuzuje v úzkém časovém rámci 7 dnů věcnou opodstatněnost insolvenčního návrhu jen podle údajů v něm obsažených a příloh k němu připojených, přičemž k vydání usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu přistoupí jen tehdy, je-li odtud bezdůvodnost insolvenčního návrhu zjevná . Riziko spočívající v tom, že insolvenční navrhovatel mohl insolvenční návrh doplnit o další tvrzení nebo k němu mohl připojit i další listiny, které by úsudek o zjevné bezdůvodnosti , založený na dosavadním stavu insolvenčního návrhu a jeho příloh, znemožnily, nese insolvenční navrhovatel, jehož zvýšená pečlivost se při podávání návrhu, jímž se toto kolektivní řízení zahajuje, předpokládá .

Takto pojatý (ustanovením § 128a insolvenčního zákona sledovaný) záměr, zjevně vede k i závěru, že tam, kde se o šikanózní povahu insolvenčního návrhu vede spor mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem (např. proto, že se dlužník /jako v tomto případě/ k insolvenčnímu návrhu vyjádří a tvrzení o své šikaně uplatní ještě před uplynutím sedmidenní lhůty) a kde je namístě tvrzení o šikaně ve skutkové rovině osvědčit nebo prokázat, není dán důvod odmítnout insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost dle § 128a insolvenčního zákona. Závěr o šikanózní povaze insolvenčního návrhu se však po případném osvědčení nebo prokázání takové dlužníkovy obrany může projevit jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu po jeho věcném projednání. V posuzované věci pokládá Nejvyšší soud za podstatné, že důvod, pro který dovolatel prosazuje názor, že o insolvenčním návrhu mělo být rozhodnuto dle § 128a insolvenčního zákona, spočívá především na tvrzení, že jak pohledávka insolvenčního navrhovatele, tak i pohledávky některých dalších věřitelů dlužníka (občanského sdružení a společností P a F) vycházejí ze stejného skutkového základu (jde původně o jednu pohledávku, která měla být postoupena několika subjektům), přičemž k postoupení částí pohledávky došlo 9 měsíců před podáním insolvenčního návrhu.

Není tedy žádných pochyb o tom, že v dané věci nejde o pohledávky, k nimž by se při posuzování mnohosti věřitelů dlužníka nepřihlíželo (srov. dikci ustanovení § 143 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona a v judikatuře opět důvody usnesení sen. zn. 29 NSČR 52/2011). Z uvedeného zároveň plyne, že důvod k odmítnutí insolvenčního návrhu pro bezdůvodnost nemůže spočívat v ustanovení § 128a odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona. Jak se totiž podává i z dovolatelem zmiňované důvodové zprávy, posledně označené ustanovení míří především na situace, kdy je aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu dokládána pohledávkou ve smyslu ustanovení § 143 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona (případně pohledávkou ve smyslu § 129 odst. 2 insolvenčního zákona). Nelze-li dovolatelem namítané skutečnosti podřadit pod ustanovení § 143 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, a na danou situaci proto nedopadá ustanovení § 128a odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona, což dovolatel sám připouští, nemůže být stejná námitka (vycházejí ze shodné konstrukce) ani podkladem pro aplikaci ustanovení § 128 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona. Jen z toho, že insolvenčním navrhovatelem tvrzená pohledávka podle dovolatele tvoří části původně jediné pohledávky, jejíž části byly postoupeny na osoby, které insolvenční navrhovatel označuje za další věřitele dlužníka, totiž i s ohledem na dobu, která od rozdělení původně jediné pohledávky uplynula, neplyne (bez dalšího), že insolvenční navrhovatel podáním návrhu zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka (srovnej usnesení NS ČR ze dne 18. prosince 2013 sen. zn. KSOL 10 INS 20640/2013, 29 NSČR 116/2013-A-24).

Obdobně v projednávané věci věřitel neuvádí pohledávky, ke kterým se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží, nejde ani o insolvenční návrh podaný opětovně a nepodává se, že jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka. Podmínky pro odmítnutí insolvenčního návrhu pro jeho zjevnou bezdůvodnost podle ustanovení 128a odst. 1 a 2 IZ tak splněny nejsou.

Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že insolvenční návrh věřitele obsahuje vylíčení rozhodujících tvrzení v rozsahu, který by-v případě jejich prokázání či osvědčení-postačoval k závěru o úpadku dlužníka pro platební neschopnost. Proto odvolací soud postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že insolvenční návrh věřitele se pro jeho zjevnou bezdůvodnost neodmítá.

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním

způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 28. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu