2 VSOL 679/2015-A-27
KSBR 27 INS 32978/2014 2 VSOL 679/2015-A-27

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka: Martin anonymizovano , anonymizovano , bytem 671 76 Bohutice 276, o návrhu na zahájení insolvenčního řízení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2015, č. j. KSBR 27 INS 32978/2014-A-17

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2015, č. j. KSBR 27 INS 32978/2014-A-17 se r u š í a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud usnesením označeným v záhlaví rozhodnutí rozhodl, že ukládá navrhovateli-dlužníkovi, aby ve lhůtě do 10 dnů od právní moci výzvy zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet krajského soudu nebo v hotovosti na pokladně soudu v Brně-pracoviště Husova 15. Soud posoudil insolvenční návrh dlužníka, shledal jej důvodným, nicméně dospěl k závěru, že dlužník nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení a na jeho majetek bude prohlášen konkurz. Po výzvě soudu dlužník vyjádřil k podáním věřitelů dlužníka-společnosti ROGIN Zero s.r.o., IČO: 28618416, se sídlem Žerotínovo nám. 641/15, Přerov I-Město, 750 02 Přerov a Davida anonymizovano , anonymizovano , bytem Ždírec 3, 472 01, nerozporoval skutečnost, že při sjednání smluv o zápůjčce s věřiteli zatajil své závazky a své konání odůvodnil tím, že byl ze strany věřitelů poučen o tom, že může uvést cokoli. Na základě toho soud zhodnotil, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník včasné odvolání a namítal, že vzhledem ke své situaci nemá dostatek finančních prostředků na úhradu požadované zálohy. Právě z důvodu své finanční situace podal návrh na povolení oddlužení. Dlužník nesouhlasil se závěrem soudu, že svým návrhem sledoval nepoctivý záměr, konstatoval, že věřitelům neuváděl zavádějící informace, neboť věřitelé žádali doložit pravidelný měsíční příjem, což vždy učinil. Ve svých závazcích dlužník nehledal nepoctivý záměr, nebral si půjčky od věřitelů s tím, že hned podá návrh na oddlužení; návrh byl podán až po delším časovém období od sjednaných závazků. V tomto směru dlužník poukazoval na své vyjádření, které učinil na výzvu krajského soudu. Dlužník tvrdil, že neměl v úmyslu jednat nepoctivě či nečestně, jen chtěl správným krokem vyřešit svou stávající rodinou a finanční situaci.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb., insolvenční řízení bylo zahájeno dne 5.12.2014, proto je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb. (dále jen IZ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání dlužníka nelze upřít jisté důvodnosti.

Z ustanovení § 5 písm. a) IZ se podává, že k zásadám, na nichž zejména spočívá insolvenční řízení, patří i zásada, podle které insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr

Podle ustanovení § 405 odst. 12 IZ jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Skutečnosti, které odůvodňují zamítnutí návrh na povolení oddlužení, jsou obsaženy v ustanovení § 395 insolvenčního zákona. Dle odstavce 1 písm. a) insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že je jím sledován nepoctivý záměr. Zkoumání poctivého záměru dlužníka, který žádá o povolení oddlužení, je společně se subjektivní přípustností oddlužení (tj. podmínkou, že dlužník není podnikatelem, resp. nemá dluhy z podnikání) a ekonomickou přípustností oddlužení (tj. podmínkou, že lze rozumně očekávat, že věřitelé obdrží nejméně 30 % svých pohledávek) zásadní podmínkou, při jejímž splnění lze povolit dlužníkovi oddlužení.

Ustanovení § 395 odst. 1, 2 IZ a otázka nepoctivého záměru či lehkomyslného nebo nedbalého přístupu dlužníka k plnění povinností patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr nebo že v insolvenčním řízení přistupuje k plnění povinností lehkomyslně nebo nedbale, je závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 395 odst. 1, 2 IZ, je tedy vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod. Naopak, zjištění, že je zde některá ze skutečnosti uvedených v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ještě samo o sobě nemusí vést k závěru, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009-B-65).

Jak plyne z ustálené soudní judikatury, insolvenční soud má při zkoumání poctivého záměru dlužníka vždy nejen právo, ale i povinnost posouzení a úvahy všech významných okolností. V tom směru soud může ve prospěch dlužníka zohlednit v potřebných souvislostech např. skutečnost, že před zahájením insolvenčního řízení projevoval náležitou snahu o napravení svých závazků, že usiluje o maximální možné uspokojení svých nezajištěných věřitelů v oddlužení a v tom smyslu si pro navržený splátkový kalendář opatřil co nejvyšší výdělek, kterého je schopen dosáhnout, nebo se mu dokonce podařilo zajistit nad rámec těchto příjmů, které by umožnily minimální zákonnou míru uspokojení nezajištěných věřitelů, další finanční přispění od třetích osob, anebo že v rámci oddlužení je možno reálně očekávat vyšší uspokojení nezajištěných věřitelů než v konkursu. Tím se ale krajský soud nezabýval.

V dané věci je zatím patrno, že dlužník se krátce před zahájením svého insolvenčního řízení opakovaně zadlužoval spotřebitelskými úvěry a dopustil se tak majetkového trestného činu úvěrového podvodu, za který byl (po vydání napadeného rozhodnutí) pravomocně odsouzen. Pro závěr o nepoctivosti počínání dlužníka v době podání návrhu na povolení oddlužení ovšem soud neměl dostatečné skutkové podklady. Pouhé zjištění o tom, že dlužník při sjednání smluv o zápůjčce s věřiteli zatajil své závazky a neuvedl pravdivé informace o svých poměrech, pro takový závěr nestačí.

Krajský soud se nijak nezabýval obranou dlužníka, že nikterak netajil své závazky ze spotřebitelských smluv, nijak nesmlčel, že při sepisování žádostí o poskytnutí půjček neuvedl pravdivě veškeré údaje o svých poměrech, či že dokonce přijal při vzdání se práva odvolání proti trestnímu rozsudku i trestněprávní odpovědnost za své počínání. Stranou pozornosti ovšem zůstala i jeho obrana, že spotřebitelskými úvěry dlužník hodlal řešit své finanční poměry při vědomí toho, že má dostatečný pravidelný příjem. Vůbec není patrné, zda dlužník ze získaných prostředků neuhradil jiné své dluhy či jak s prostředky z úvěru naložil. Zcela bylo přehlédnuto tvrzení dlužníka o způsobu sjednání spotřebitelských úvěrů, o jednání zástupců věřitelů při sjednání úvěrů, skutečnost, že dlužník úvěry počal splácet či jeho tvrzení, že rozhodně neměl úmysl vědomě úvěry nesplácet, neboť byl o trestněprávní odpovědnosti poučen. Konečně soud nezkoumal, zda je splněna ekonomická podmínka povolení oddlužení, tedy předpoklad splnění alespoň 30 % závazků nezajištěných přihlášených věřitelů.

Z tohoto pohledu je posouzení krajského soudu o existenci nepoctivého záměru v době podání insolvenčního návrhu předčasné, neúplné, a proto nesprávné. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 26. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu