2 VSOL 673/2015-A-20
KSBR 38 INS 3611/2015 2 VSOL 673/2015-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka: TREOL-RUT, s.r.o., 686 01 Uherské Hradiště, Obchodní 1507, IČO 28908112, o insolvenčním návrhu věřitele: MAGUS ENERGO s.r.o., 628 00 Brno, Pohankova 34/8, IČO 60320028, zastoupeného: Mgr. Milan Edelmann, advokát se sídlem AK Chrustenice 208, 267 12 Loděnice, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2015, č. j. KSBR 38 INS 3611/2015-A-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2015, č. j. KSBR 38 INS 3611/2015-A-11 se r u š í a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh navrhovatele-věřitele MAGUS ENERGO s.r.o. (dále jen navrhovatel ) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud konstatoval, že návrh neobsahuje podstatné náležitosti podle § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, neboť v něm nejsou dostatečně uvedeny skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění návrh podat, navrhovatel se nijak nevyjádřil k právnímu důvodu své pohledávky, pouze uvedl, že má pohledávky ze směnek, a to blankosměnek vlastních, které byly doplněny (datum splatnosti a platební místo) v případě směnky znějící na částku 16.000.000 Kč dle dohody o vyplňovacím směnečném prohlášení ze dne 2. 2. 2014, a v případě směnky znějící na částku 10.500.000 Kč dle dohody ze dne 2. 2. 2014 po uplynutí lhůty k vyrovnání nároků z této směnky. Již z insolvenčního návrhu je zřejmé, že osvědčení navrhovatelovy pohledávky by vyžadovalo dokazování, které by nahrazovalo sporné řízení a odporovalo účelu insolvenčního řízení. Insolvenční zákon neumožňuje vyzvat navrhovatele k odstranění vad insolvenčního návrhu, pro uvedený nedostatek nelze pokračovat v řízení, proto soud postupoval ve smyslu § 128 odst. 1 IZ.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel nejprve blanketní odvolání, které posléze doplnil. Odvolatel považoval rozhodnutí insolvenčního soudu za nezákonné. Především vytýkal soudu prvého stupně, že ve věci rozhodl postupem dle § 128 odst. 1 IZ tak, že návrh odmítl, avšak neučinil tak neprodleně do 7 dnů poté, co byl návrh podán. V tomto případě bylo insolvenční řízení zahájeno již 13.2.2015, soud však uvedené vady shledal až po 3 měsících a to za situace, kdy se již vyjádřil dlužník a opětovně i navrhovatel. Uvedené ustanovení nepochybně slouží k tomu, aby soudem byly odmítány takové návrhy, které zjevně neobsahují podstatné náležitosti. Soud v odůvodnění napadeného usnesení pak výslovně za tento nedostatek označuje fakt, že .. nejsou uvedeny skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění návrh podat.." Následně pak soud označil právní titul pohledávky navrhovatele uvedené v insolvenčním návrhu (tj. dlužníkem vystavené směnky a k nim vztahující se dohody o jejich vyplnění) a dále naopak k nim citoval velmi obecné námitky dlužníka a uzavřel, že v tomto případě je zjevné, že by dokazování v insolvenčním řízení nahrazovalo řízení nalézací, což odporuje smyslu insolvenčního řízení a tedy proto navrhovatele na nalézací řízení soud odkazuje. Toto odůvodnění jen potvrzuje, že tvrzený důvod pro odmítnutí návrhu neexistuje, neboť i soud sám byl schopen zcela přesně popsat, od jakého nároku navrhovatel svoji aktivní věcnou legitimaci odvozuje. S ohledem na právní povahu směnek je tak zjevné, že nárok navrhovatele byl popsán zcela přesně a určitě, a tudíž že nebyl dán důvod pro to, aby soud návrh odmítal dle § 128 odst. l IZ. Tento závěr pak potvrzuje i obsah napadeného rozhodnutí, neboť soud argumentuje účelem insolvenčního řízení a odkazuje navrhovatele na řízení nalézací. Takové důvody jsou však relevantní pro rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu dle § 143 IZ, ovšem s respektováním zákonem daného postupu dle § 133 IZ. Insolvenční zákon sice nevylučuje možnost rozhodnout i o návrhu podaném jinou osobou než dlužníkem bez jednání, tuto možnost však připouští pouze za splnění předpokladů uvedených v § 133 odst. 1,2 IZ. Pokud dlužník zpochybňuje tvrzenou pohledávku insolvenčního navrhovatele, kterou ten osvědčuje své oprávnění podat návrh (§ 103 odst. 2 IZ), může insolvenční soud po posouzení účastníky předložených listinných důkazů o návrhu rozhodnout bez nařízení jednání zásadně jen v případě, že se účastníci svého práva na projednání věci výslovně vzdali nebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (viz usnesení VS ze dne 29.1.2009 sp. zn. KSBR 40 INS 4408/2008, 2 VSOL 13/2009)

Navrhovatel podotýkal, že v jeho případě je tvrzená pohledávka odvozena od dlužníkem vystavených směnek, v tomto směru tedy k osvědčení nároku jako takového netřeba provádět žádného složitějšího dokazování, které by snad mělo navíc nahrazovat řízení nalézací. Dlužník vznesl pouze a jen námitku ohledně excesivního doplnění směnek, kdy směnky byly doplněny v souladu s uzavřenou dohodou pouze o datum splatnosti a místo placení, naopak například směnečná suma byla vyplněna již v době vystavení směnek dlužníkem. Tedy případné dokazování k osvědčení navrhovatelových nároků by rozhodně nalézací řízení nenahrazovalo a toto by s ohledem na předpokládaný rozsah-prokázání několika listinami-nijak účel insolvenčního řízení nenarušilo. Bohužel soud v odůvodnění rozhodnutí vůbec nekonkretizuje, jaké dokazování by muselo být provedeno a jak by toto nahrazovalo nalézací řízení. V této části je proto rozhodnutí nepřezkoumatelné, a tudíž nezákonné. Navrhovatel v tomto směru odkazoval též na závěry Nejvyššího soudu ČR uvedené v usnesení ze dne 21.2.2012, sp. zn. 29 NSČR 72/2011. V něm Nejvyšší soud ČR uzavřel, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Odůvodnění napadeného rozhodnutí takové náležitosti bezpochyby neobsahuje.

Navrhovatel shrnul, že insolvenční soud postupoval zcela nezákonně, když jeho návrh odmítl, naopak, soud měl ve věci nařídit jednání a návrh meritorně projednat, teprve pak mohl spolehlivě uzavřít, zda je na místě rozhodnout o úpadku dlužníka či naopak návrh zamítnout, vždy však s náležitým odůvodněním. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnosti.

Podle § 103 odst. 1 věty první a odst. 2 IZ, insolvenční návrh musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě označení jejich zástupců. V insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 13. 2. 2015 se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl zjištěn úpadek dlužníka. Navrhovatel v insolvenčním návrhu tvrdil, že má vůči dlužníkovi splatné nevykonatelné pohledávky vyplývající ze směnky vlastní ze dne 2. 2. 2014 znějící na částku 16.000.000 Kč a směnky vlastní ze dne 2. 2. 2014 znějící na částku 10.500.000 Kč, že dlužník byl vyrozuměn o vyplnění blankosměnek a vyzván k jejich proplacení, což neučinil. Dále navrhovatel označil další známé věřitele dlužníka s tím, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Dlužník se podáním doručeným soudu dne 20. 2. 2015 k insolvenčnímu návrhu vyjádřil tak, že pohledávky navrhovatele neuznává a uplatňuje námitky excesivního vyplnění blankosměnky.

Navrhovatel tedy právním titulem pohledávky navrhovatele uvedeným v insolvenčním návrhu označil dlužníkem vystavené směnky a k nim vztahující se dohody o jejich vyplnění, proto neobstojí závěr soudu, že návrh neobsahuje podstatné náležitosti podle insolvenčního zákona, neboť v něm nejsou dostatečně uvedeny skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění návrh podat a že se navrhovatel nijak nevyjádřil k právnímu důvodu své pohledávky. Soud zjevně zaměňuje náležitosti insolvenčního návrhu s povinností přezkoumat pohledávku v přezkumném jednání a činit zjištění a závěry o pravosti a výši pohledávky (srovnej též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č.j. VSPH 2257/2014-A-146, KSCB 26 INS 8718/2010). Nelze tedy insolvenční návrh navrhovatele odmítnout, nýbrž po přezkumu rozhodnout o pohledávce věcně. V tomto směru je pro nedostatek důvodů rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť krajský soud se v důsledku nesprávného názoru o obsahu insolvenčního návrhu v naznačeném směru věcí nezabýval.

Z těchto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu