2 VSOL 67/2013-A-41
KSOS 13 INS 20702/2012 2 VSOL 67/2013-A-41

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka SEYS SECURITY s.r.o., se sídlem Sadová 173/28, Opava-předměstí, PSČ 746 01, IČ: 25837583, o návrhu insolvenčního věřitele Libora Knoppa, bytem Černá 1415/3, Opava-Kateřinky, PSČ 747 05, o návrhu dlužníka na nařízení předběžného opatření, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 13 INS 20702/2012-A-29 ze dne 5.12.2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 13 INS 20702/2012-A-29 ze dne 5.12.2012 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl návrh dlužníka, aby předběžným opatřením bylo navrhovateli uloženo složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy.

Na odůvodnění tohoto rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh bývalého zaměstnance dlužníka, který tvrdil, že mu dlužník nezaplatil mzdu za říjen 2011 a odstupné ve výši 67.056 Kč. Navrhovatel tvrdil, že dlužník je v úpadku, že má více věřitelů. Dlužník zpochybňoval navrhovatelovu pohledávku s poukazem na její jednostranné započtení. Dlužník nepředložil na výzvu soudu stanovené seznamy, proto se má dle ustanovení § 3 odst. 2, písm. d) zákona č. 182/2006 Sb. (dále jen IZ ) za to, že je v úpadku. Dlužník přitom sám přiznává, že dluží České správě sociálního zabezpečení a Finančnímu úřadu Opava. Dlužník navrhl, aby soud odmítl šikanózní návrh navrhovatele a uložil mu pokutu, a pokud tak neučiní, navrhl vydání předběžného opatření. Insolvenční soud s poukazem na ustanovení § 82 odst. 2, písm. c) IZ uvedl, že pohledávka insolvenčního navrhovatele spočívá pouze v pracovněprávních nárocích a není rozhodující, že navrhovatel již není zaměstnancem dlužníka, proto návrh zamítl. Dále uvedl, že neshledal ani důvody pro postup dle ustanovení § 128a odst. 2, písm. c) IZ. Insolvenční soud uzavřel, že má za to, že dosavadní průběh řízení naopak nasvědčuje tomu, že dlužník má více věřitelů, jejichž peněžité závazky jsou více než 30 dnů po splatnosti, které není schopen plnit.

Toto rozhodnutí napadl dlužník odvoláním. Uvedl, že se neztotožňuje s výkladem § 82 odst. 2, písm. c) insolvenčního zákona uvedeným v napadeném rozhodnutí, neboť se domnívá, že pohledávka věřitele neexistuje, byť má základ v pracovněprávním nároku, ale zanikla započtením, takže je pohledávkou bez právního titulu, a nelze ji tedy kvalifikovat jako pohledávku z pracovněprávního nároku. Proto soudu nic nebrání v tom, aby navrhovateli uložil složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníkovi vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení. Uvedl, že trvá na tom, že návrh navrhovatele je šikanózní a nezakládá se na reálné existenci jeho nároku .

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem doručeným insolvenčnímu soudu 24.8.2012 domáhal se navrhovatel rozhodnutí o úpadku dlužníka a uvedl, že je jeho bývalým zaměstnancem, uvedl, že mu dlužník nezaplatil mzdu ve výši 12.082 Kč za měsíc říjen 2011, která byla splatná 28.11.2011, a že mu rovněž nezaplatil odstupné ve výši 67.056 Kč, neboť on sám vypověděl dlužníkovi pracovní poměr z důvodu nezaplacení mzdy. Dlužník důvod i tuto částku uznal potvrzením z 19.10.2011. Dále navrhující věřitel označil i dalšího věřitele dlužníka, společnost Abbas, a.s. s pohledávkou ve výši 191.051 Kč za dodávku kamerového systému, která byla splatná 10.10.2011. K návrhu mimo přihlášky své pohledávky přiložil listiny, kterými svou pohledávku dokládal. Na výzvu insolvenčního soudu označený další věřitel Abbas, a.s. sdělil, že svou pohledávku za dlužníkem přihlásil do insolvenčního řízení. Dlužník ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu z 11.9. 2012 popřel pohledávku navrhujícího věřitele s tím, že podává návrh na náhradu škody vůči němu v takové výši, která překračuje jeho domnělou pohledávku. Popíral i pohledávku označeného dalšího věřitele Abbas, a.s. a poukazoval i na osobní propojení této společnosti s navrhovatelem. Dále se dlužník opakovaně vyjadřoval podáními doručenými insolvenčnímu soudu 20.9., 26.9., 1.10., 8.10., 17.10., 18.10. a 8.11. 2012. Dalším podáním z 29.11.2012, doručeným insolvenčnímu soudu 30.11. 2012 navrhl dlužník, aby šikanózní návrh navrhovatele insolvenční soud odmítl nebo zamítl a uložil navrhovateli pořádkovou pokutu do výše 50.000 Kč, a pro případ, že by takto ihned nerozhodl, navrhl, aby soud uložil navrhovateli předběžným opatřením složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy. Uvedl, že složení jistoty navrhuje proto, že ze strany navrhovatele se nejedná o ojedinělý exces, ale o cílevědomý a opakovaný útok, jehož následkem může být škoda dle § 82 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. a její následné vymáhání. Nato vydal insolvenční soud napadené usnesení.

Podle ustanovení § 82 odst. 1 IZ, předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník.

Podle ustanovení § 82 odst. 2, písm. c) IZ, předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také uložit insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.

Podle ustanovení § 82 odst. 4, věty první IZ, předběžné opatření uložením povinnosti složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, lze nařídit jen na návrh dlužníka podaný při prvním úkonu, který dlužníku přísluší po podání insolvenčního návrhu, a jen tehdy, jestliže dlužník doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí.

Se zřetelem na shora uvedený obsah insolvenčního spisu a zákonnou úpravu předběžných opatření v ustanovení § 82 IZ odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud zcela správně návrh dlužníka na vydání předběžného opatření zamítl.

Především je nutno uvést, že dlužník tento návrh nepodal ve lhůtě stanovené v § 82 odst. 4, věty první IZ, tedy nepodal ho při prvním úkonu, který mu příslušel po podání insolvenčního návrhu. Jak vyplývá ze shora učiněných zjištění z insolvenčního spisu prvním úkonem dlužníka po podání insolvenčního návrhu bylo podání z 11.9.2012 (č.l. A-7 spisu), ve kterém návrh na nařízení předběžného opatření nepodal. Následně se pak ještě vyjadřoval dalšími sedmi podáními a teprve dalším podáním z 29.11.2012 navrhl nařízení předběžného opatření.( č.l. A-28 spisu). Navíc v jeho návrhu zcela absentuje doložení vzniku škody nebo jiné újmy či toho, že mu taková škoda či újma hrozí, když v návrhu dlužník pouze uvádí, že následkem podání návrhu navrhovatele může být škoda dle § 82 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. a její následné vymáhání .

Odvolací soud se přiklání i k závěru insolvenčního soudu o tom, že pohledávka insolvenčního navrhovatele spočívá dle jeho insolvenčního návrhu a jeho přihlášky pohledávky výlučně v pracovněprávních nárocích, a proto dle výslovného znění výše citovaného ustanovení § 82 odst. 2, písm. c) IZ (když podmínky v něm uvedené musí být splněny kumulativně), nelze tomuto navrhovateli povinnost ke složení jistoty uložit. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu č. 334/2012 Sb., kterým bylo uvedené ustanovení § 82 do insolvenčního zákona vloženo s účinností od 1.11.2012. Dle důvodové zprávy k tomuto ustanovení jsou z možnosti uložit složení jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení, a opatřeními přijatými v jeho průběhu, vyloučeni (stejně jako z možnosti uložit zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení) zaměstnanci dlužníka, jejichž pohledávka vůči dlužníkovi spočívá v pracovněprávních nárocích. Odvolací argumentace dlužníka, že pohledávka zanikla započtením, nemůže na pracovněprávní povaze přihlášené a tvrzené pohledávky ničeho změnit.

Odvolací soud proto podle ustanovení § 219 o.s.ř. napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 4. února 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu