2 VSOL 651/2013-A-29
KSBR 26 INS 26473/2012 2 VSOL 651/2013-A-29

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Dity Sýs anonymizovano , anonymizovano , bytem Husova 165/5, 602 00 Brno, doručovací adresa Palackého třída 666/23, 612 00 Brno, identifikační číslo 704 52 610, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.7.2013, č. j. KSBR 26 INS 26473/2012-A-23

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet Krajského soudu označený ve výroku usnesení nebo v hotovosti na pokladně krajského soudu.

V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužnice má závazky v celkové výši 2.003.238 Kč, z předchozího podnikání má 24 věřitelů, u nichž má 24 závazků v celkové výši 1.198.724 Kč, což činí 60 % ze všech závazků. S režimem oddlužení souhlasí věřitelé, jejichž pohledávky činí celkem 20.860 Kč. Dle nedoloženého tvrzení dlužnice souhlasí i věřitel LAURA TRADE s.r.o. a věřitel ONYX engineering, s.r.o., s připočtením těchto věřitelů by s oddlužením souhlasili věřitelé, jejichž pokračování-2-pohledávky činí celkem 41.311 Kč. Podání přihlášky věřitelů FUNSTORM s.r.o. a AMERSPORT Sp. z o.o. neznamená, že souhlasí s řešením úpadku oddlužením, stejně jako sdělení věřitele Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště Brno, že přihlásí pohledávky do insolvenčního řízení. S řešením úpadku výslovně souhlasí věřitelé, jejichž pohledávky jsou v zanedbatelné výši v poměru k celkové výši pohledávek pocházejících z podnikání. Poukázal na závěry Nejvyššího soudu ČR formulované v usnesení, které bylo uveřejněno pod číslem R 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých dlužníkem, který není podnikatelem, se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která není ze zákona považována za podnikatele a současně nemá závazky vzešlé z jejího podnikání. Nejvyšší soud dále uvedl několik kritérií, dle kterých lze nepokládat existenci závazků dlužníka z předchozího podnikání za překážku uplatnění institutu oddlužení. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že závazky dlužnice z podnikání vznikly v rozmezí let 2007 až březen 2012, přičemž některé jsou vykonatelné, a jsou stále vymahatelné, dále že dlužnice podnikala na základě živnostenského oprávnění, které zaniklo 18.5.2012, dle jejího tvrzení fakticky nepodniká již od konce roku 2011, že návrh na povolení oddlužení podala 26.10.2012, že převážná většina závazků dlužnice pochází z její předchozí podnikatelské činnosti, a to 24 závazků v celkové výši 1.198.724 Kč, že dlužnice má 18 závazků, které nepocházejí z podnikání v celkové výši 804.869 Kč, že závazky z podnikání představují cca 60 % všech závazků dlužnice a že dlužnice doložila výslovný souhlas s režimem oddlužení pouze věřitelů, jejichž pohledávky vzniklé z podnikatelské činnosti dlužnice jsou v zanedbatelné výši (jeden blíže neidentifikovaný věřitel výslovně nesouhlasil a další věřitelé se nevyjádřili). Soud sám nečinil dotazy na jednotlivé věřitele, protože možnost zajistit si úspěch návrhu na povolení oddlužení jednáním s věřiteli měla dlužnice již v době před podáním návrhu a úkolem soudu není provádět takové šetření. Za zásadní považoval soud prvního stupně to, že závazky dlužnice z podnikatelské činnosti představují více než polovinu všech jejích závazků. Za nepatrnou výši lze dle soudu považovat případy, kdy závazky z podnikání činí maximálně 10-15 % z celkové výše závazků. Proto soud dospěl k závěru, že dluhy pocházející z podnikání dlužnice brání v řešení jejího úpadku oddlužením. Úpadek tedy bude řešen konkursem, proto je nezbytné, aby dlužnice zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Smyslem zálohy je především umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek finančních prostředků k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Bez nich nemůže správce řádně vykonávat svou funkci. Záloha zároveň slouží k zajištění odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že v majetkové podstatě nebude dostatek finančních prostředků k jejich úhradě. Při řešení úpadku konkursem činí minimální odměna insolvenčního správce 45 000,-Kč plus DPH, správce má dále nárok na náhradu hotových výdajů jako např. cestovné, poštovné, telefonní a jiné poplatky. Vzniknou mu také náklady spojené se správou a zpeněžením majetkové podstaty.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Namítala, že otázka vymahatelnosti závazků není rozhodná, podstatnější je otázka doby jejich vzniku pokračování-3-v kontextu, zda bezprostředně předchází podání návrhu na povolení oddlužení. Uvedla, že se většinou jedná o závazky starší, tudíž dobu vzniku závazků nelze brát k tíži jako argument svědčící proti povolení oddlužení. Dále uvedla, že živnostenské oprávnění zrušila v květnu 2012, ovšem podnikání fakticky ukončila v období září-říjen 2011, neboť se musela starat o své děti. Uvedla, že je třeba zohledňovat dobu faktického ukončení podnikání, od které uplynula do podání návrhu poměrně dlouhá doba. Zdůraznila, že poměr závazků z podnikání a závazků mimo podnikání je téměř vyrovnaný a podnikatelské závazky dle jejich počtu nepředstavují převážnou část závazků. Vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu, že věřitelé, kteří se nevyjádřili, s oddlužením v podstatě nesouhlasí. Tvrdila, že soud si mohl od věřitelů sám vyžádat jednotlivá stanoviska, a pokud tak neučinil, nezabýval se všemi relevantními skutečnostmi. Dále tvrdila, že i kdyby soud prvního stupně neznal stanovisko věřitelů, tato otázka mohla být postavena najisto až ve fázi rozhodnutí o úpadku. Dle dlužnice měl soud věc řešit z širšího pohledu a zabývat se více hledisky než jen těmi, které demonstrativně uvádí ve svém rozhodnutí. Povolení oddlužení by věřitelům garantovalo plnění minimálně 30 % jejich pohledávek a dlužnici reálnou šanci na normální život. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že dlužnici uloží zaplatit zálohu na insolvenční řízení v přiměřené výši.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k níže uvedeným závěrům.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným Krajskému soudu v Brně dne pokračování-4-

26.10.2012, se dlužnice domáhala zjištění úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Tvrdila, že má 39 věřitelů, u nichž má celkem 44 závazků, nyní je na rodičovské dovolené a dříve podnikala na základě živnostenského oprávnění. Z podnikání má 26 věřitelů s 26 závazky v celkové výši 1.303.058 Kč, což činí 32 % všech závazků. Mimo podnikání má 13 věřitelů, u nichž má 18 závazků v celkové výši 804.869 Kč, což činí 38 % všech závazků. Celková výše závazků dlužnice činí 2.107.927 Kč, některé závazky jsou nevykonatelné, některé vykonatelné, všechny jsou nezajištěné. Dále v návrhu uvedla, že od prosince 2009 byla na rodičovské dovolené, a to až doposud, do konce roku 2011 podnikala a s ohledem na neúspěchy v podnikání, velké závazky a rodičovskou dovolenou živnost nejprve přerušila od ledna 2012 a nakonec v květnu 2012 ukončila. Manžel dlužnice rovněž podává insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení a v případě povolení společného oddlužení manželů by činily všechny závazky 2.254.799 Kč, když manžel dlužnice má závazky v předpokládané výši 146.872 Kč. Na výzvu soudu prvního stupně dlužnice předložila stanoviska některých věřitelů s řešením jejich pohledávek v oddlužení. Uvedla, že většina věřitelů vůbec nereagovala, výslovný souhlas s režimem oddlužení dali věřitelé ONYX engineering, spol. s r.o., LAURA TRADE, s.r.o., GRAPO s.r.o. Věřitelé FUNSTORM, spol. s r.o. a AMERSPORT Sp. z o.o. přihlásili pohledávku, takže dlužnice předpokládá, že jsou s oddlužením srozuměni. Dále uvedla, že společnost Effectix.com, s.r.o. sdělila, že pohledávku promine, když bude uhrazeno 600 Kč. Dále zjistila, že společnost Lagadere Advertising s.r.o. zanikla a společnost P.F. art, spol. s r.o. jí závazek odpustila. Uvedla, že věřitel Finanční úřad Brno I sdělil, že v případě rozhodnutí soudu pohledávku přihlásí, tedy předpokládá, že je pro případ oddlužení s tímto postupem srozuměn. K podání doložila výpisy z mailové komunikace s věřiteli.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové finanční prostředky (hotové peníze nebo peníze na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce. Přitom v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší části krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto nutno přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení.

Řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považováni za podnikatele. Za podnikatele se ovšem (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího dřívějšího podnikání (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008, pokračování-5-a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009, a na které poukázal i insolvenční soud). Nepřípustnost oddlužení dlužníka-nepodnikatele, který má ovšem závazky vzešlé ze svého dřívějšího podnikání však neplatí bezvýhradně. V citovaném usnesení Nejvyšší soud vymezil několik hledisek, ke kterým lze přihlédnout při posuzování, zda umožnit oddlužení dlužníka i přes existenci závazků z podnikání. Nejvyšší soud výslovně zmínil dobu vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, dobu ukončení dlužníkova podnikání, četnost neuhrazených závazků z podnikání, výši konkrétního závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a to, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Soud prvního stupně se ve svém usnesení zabýval všemi těmito kritérii. K době vzniku závazků lze připustit námitku dlužnice, že pouhá skutečnost, že závazky jsou vymahatelné, není pro posouzení přípustnosti oddlužení rozhodující (resp. je nezbytným předpokladem pro přihlédnutí k existenci těchto závazků, neboť pokud by všechny závazky z podnikání byly promlčené, podstatnou překážku pro povolení oddlužení by nepředstavovaly). Ovšem skutečnost, že některé z nich vznikaly méně než rok před podáním návrhu na povolení oddlužení (tedy relativně krátkou dobu před jeho podáním, byť nikoliv bezprostředně) hovoří spíše v neprospěch přípustnosti oddlužení. Také nelze upřít důvodnost námitce dlužnice, že při posuzování doby ukončení podnikání je rozhodná doba faktického ukončení podnikání, nikoliv formálního zrušení živnostenského oprávnění (jak vyslovil též Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení). Tvrzení dlužnice, že přestala podnikat po narození dcery, lze považovat za věrohodné, ovšem ani doba od konce roku 2011 (kdy dlužnice měla fakticky ukončit podnikání) do 26.10.2012 (doba podání návrhu) nelze považovat za natolik dlouhou, aby svědčila spíše pro připuštění návrhu na podání oddlužení. Uvedené skutečnosti by však nemusely vylučovat povolení oddlužení, pokud by dlužnice měla jen omezený počet menších závazků z podnikání. Z podnikání ovšem pochází většina závazků dlužnice, a to jak počtem (26 ze 44), tak celkovou výší (1.198.724 Kč z 2.003.593 Kč). Nelze odhlédnout ani od toho, že dlužnice má celkem 39 věřitelů, z toho vůči 26 věřitelům má závazky z podnikání (více jak polovina). K námitce dlužnice, že z podnikání nepochází převážná většina dluhů (jelikož poměr podnikatelských a nepodnikatelských závazků je vyrovnaný) lze uvést, že i poměr podnikatelských závazků k nepodnikatelským přibližně 1:1 je dosti vysoký, a zpravidla povede k závěru, že dlužník je (ve smyslu § 389 odst. 1 IZ) podnikatelem, tedy osobou, která není oprávněná návrh na povolení oddlužení podat. Pokud soud prvního stupně v napadeném usnesení uvedl, že k povolení oddlužení by bylo lze přistoupit (bez zjišťování stanoviska věřitelů) pouze v případě, že by závazky dlužníka z podnikání činily 10-15 % z celkové výše závazků, s touto úvahou se odvolací soud ztotožňuje. pokračování-6-

Po přihlédnutí k těmto rozhodujícím skutečnostem se odvolací soud shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na dobu ukončení podnikání a vzniku závazků z podnikání a na jejich četnost a výši je nutné uzavřít, že podnikatelské závazky dlužnice představují překážku pro povolení oddlužení. K opačnému závěru by bylo možné dojít toliko v případě, že by podstatná většina věřitelů s pohledávkami z podnikatelské činnosti dlužnice vyslovila s řešením těchto pohledávek v režimu oddlužení souhlas. Vzhledem k tomu, že by šlo o výjimku ze zásady, že řešení podnikatelských závazků je z režimu oddlužení vyloučeno, je získání souhlasu těchto věřitelů záležitostí dlužnice samotné, proto je žádoucí, aby si jej dlužnice opatřila ještě před podáním návrhu, jak správně uvedl soud prvního stupně. Též správně uzavřel, že dlužnice doložila souhlas věřitelů jen malé části jejích podnikatelských závazků. Zejména věřitel největšího podnikatelského závazku dlužnice, Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště Brno, tento souhlas nevyjádřil. Pouhé prohlášení, že v případě rozhodnutí o úpadku pohledávku přihlásí do insolvenčního řízení nic nevypovídá o jeho stanovisku k podrobení jeho pohledávky režimu oddlužení.

Za popsané situace dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice se jeví konkurs. To proto, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, což vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 396 odst. 1 IZ). Proto je namístě požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh je zřejmé, že dlužnice nemá žádné pohotové finanční prostředky, ze kterých by bylo možno zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a proto je i odůvodněn požadavek na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ust. § 108 IZ. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce od počátku, a tím překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, rovněž tak poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Ostatně smysl a účel zálohy vysvětlil v odůvodnění svého usnesení i soud prvního stupně.

Soud prvního stupně též správně stanovil výši požadované zálohy, neboť podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., v platném znění, činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem 45.000 Kč (bez DPH) a lze očekávat i vznik hotových výdajů insolvenčního správce. Za těchto podmínek je výše požadované zálohy v částce 50.000 Kč zcela přiměřená.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř. pokračování-7-

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 19. srpna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu