2 VSOL 648/2012-A-13
KSBR 32 INS 13656/2012 2 VSOL 648/2012-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Věry Václavíkové, nar. 31.5.1951, bytem Lanžhot, U Hřiště 627/4, PSČ 691 51, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužnice ze dne 27. června 2012 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.6.2012, č.j. KSBR 32 INS 13656/2012-A-8

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.6.2012, č.j. KSBR 32 INS 13656/2012-A-8 se m ě n í takto: Dlužnici se zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení pro tentokrát n e u k l á d á.

O d ů v o d n ě n í: Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, § 395 odst. 1 písm. b), § 396 odst. 1, § 389, § 392 a § 398 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužnici, aby ve lhůtě do 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na označený účet soudu nebo v hotovosti na jeho pokladně.

V důvodech uvedl, že dlužnice doručila insolvenční návrh (s návrhem na oddlužení) soudu dne 5.6.2012 a pro řešení svého úpadku navrhla oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud zjistil, že dlužnice má vyživovací povinnost vůči jedné osobě a měsíční příjem 8.147,-Kč. Po odečtení nezabavitelné částky ve výši 7.302,-Kč a celkový rozsah dlužnicí uváděných nezajištěných závazků 906.207,-Kč, kdy k těmto se zavázala dlužnice výhradně sama, 1.010.815,-Kč, kdy závazky v této výši jsou součástí společného jmění manželů, tedy včetně závazků k nimž se zavázal výhradně manžel dlužnice, soud prvního stupně uzavřel, že dlužnice nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, když v daném případě lze důvodně předpokládat, že by při oddlužení neobdrželi nezajištění věřitelé ničeho, dlužnice by nebyla schopna uhradit ani odměnu insolvenčního správce a paušální náhradu jeho hotových výdajů (tedy v součtu za dobu pěti let 54.000,-Kč bez DPH, či 64.800,-Kč s DPH); ze svých příjmů by dlužnice za pět let po dobu trvání oddlužení byla schopna uhradit toliko částku ve výši 33.720,-Kč. Pokud jde o požadavek dlužnice na spojení řízení s insolvenčním řízením manžela dlužnice (§ 112 o.s.ř.), pak soud zjistil, že každý z manželů má rozdílné závazky, jejich řízení proto spojit nelze, ač tyto závazky pravděpodobně spadají do jejich společného jmění, k plnění jednotlivých závazků se ne vždy zavázali oba manželé současně. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemůže být vymoženo splnění závazku sjednaného jen jedním z manželů náležejícího do společného jmění manželů po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se plnění prostřednictvím výkonu rozhodnutí postihujícím společné jmění manželů tím není dotčeno. Jinak řečeno, nemůže být postižen majetek ve výhradním vlastnictví jednoho manžela k uspokojení závazku spadajícího do společného jmění manželů, sjednaného však pouze druhým manželem (blíže např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.9.2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005 či rozhodnutí ze dne 26.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2008 a č. 74/2004). V daném případě, pokud by bylo navrhované oddlužení řešeno plněním splátkového kalendáře, znamenalo by to, že příjem dlužnice bude postihován výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy dle ust. § 276 a násl. o.s.ř. Je přitom nutno upozornit, že do společného jmění manželů (dále jen též SJM ) náleží majetek nabytý jedním z nich za dobu trvání manželství. Mzdový či platový nárok manžela dlužníka, tedy skutečnost odlišná od samotné mzdy či platu, součástí SJM není, je výhradním nárokem oprávněného. Výkonem rozhodnutí nelze postihnout ani mzdu manžela dlužníka v případě, že tato je poukázána na účet manžela dlužníka (blíže např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1774/99). V případě povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře za situace, kdy ač veškeré závazky dlužnice a jejího manžela spadají do SJM, k jejichž plnění, či k plnění alespoň některých z nich se zavázal pouze druhý z manželů, nelze tedy připustit výkon rozhodnutí postihující mzdu manžela dlužníka v rozsahu závazků, k jejichž plnění se tento nezavázal. Postup dle ust. § 112 o.s.ř. se tak stává neúčelným, neboť závazky dlužnice a jejího manžela nelze paušálně posuzovat jako stejnorodý celek a takovýmto způsobem k němu přistupovat při výkonu rozhodnutí. Navíc předmětem úpravy insolvenčního zákona je mimo jiné oddlužení dlužníka, což je institut vázaný na samotnou osobu dlužníka, nikoli na jeho závazky, majetek, či dokonce na společenství osob. Účelem insolvenčního zákona je uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů. Při posuzování úpadku je tedy nutno chápat dlužníka jako osobu, nikoli jako společenství osob, neboť tyto, ač manželé, nejsou, chápáno v rámci a pro účely oddlužení, nijak propojeny či svázány a není je možno chápat dohromady jako dlužníka-jedince . V případě, že by soud uvažoval o možném postupu dle ust. § 112 o.s.ř. by tedy bylo nutné chápat manžele žádající o spojení řízení jako dlužníka-jedince se všemi důsledky s dosahem do závazků manželů i samotné majetkové podstaty. Závazky by bylo nutno uvažovat jako stejnorodý celek (ke splnění by musel být zavázán dlužník-tedy oba manželé), aby byla zajištěna možnost uplatnění výkonu rozhodnutí vůči dlužníku, tedy oběma manželům a to přímo, nikoli prostřednictvím právní konstrukce společného jmění a možnost výkonu rozhodnutí z majetkové podstaty chápané v jejím nejširším rozsahu, tedy nikoli pouze z části majetkové podstaty zahrnující SJM, ale též z části majetkové podstaty, jež je výhradním majetkem a ve výhradní dispozici každého jednoho z nich, tedy kupříkladu již výše zmíněné mzdové/platové nároky. Příjmy manželů by bylo nutno chápat jako příjem jednotlivce a z takového určit právě jednu základní nezabavitelnou částku. Ze zbytku, tedy přesněji řečeno ze dvou třetin zbytku tohoto příjmu, by bylo možno poměrně uspokojit věřitele dlužníka v alespoň minimální výši dosahující 30 % jejich nezajištěných pohledávek. Vzhledem k tomu, že však již na základě zákonných omezení rozsahu výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy jednotlivce je tato konstrukce neudržitelná a v praxi neproveditelná, je nutno na manžele nenazírat jako na dlužníka jednotlivce, ale na každého zvlášť se všemi právy a povinnostmi, tedy posuzovat úpadek každého manžela zvlášť.

Dalším momentem, jímž je nutno se v insolvenčním řízení při úvahách o postupu dle ust. § 112 o.s.ř. zabývat, je způsob provedení oddlužení při řešení úpadku, kdy již z jazykového výkladu ust. § 398 odst. 1 IZ je zřejmé, že toto je možné provést vždy pouze jedním z možných způsobů, tedy zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře. Jak již bylo uvedeno, uspokojení pohledávek věřitelů, ač tyto závazky náleží do SJM, lze při oddlužení plněním splátkového kalendáře postupem dle ust. § 282 a násl. o.s.ř. provést jen ze mzdy povinného, tedy dlužníka, který se k plnění zavázal. Postihnout mzdový či platový nárok manžela dlužníka tímto postupem nelze. Jako jediné možné řešení, jak uspokojit věřitele závazku, jenž náleží do SJM, avšak k plnění se zavázal toliko jen jeden z nich, z příjmu manžela druhého, je postup dle části šesté, hlavy páté o.s.ř., tedy prodej movitých věcí a nemovitostí, jinak řečeno zpeněžení majetkové podstaty s omezením vyplývajícím z ust. § 322 odst. 2 písm. d) o.s.ř. Za situace, když by soud přistoupil ke spojení řízení manželů, kteří usilují o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, došlo by též ke kombinaci způsobu řešení úpadku oddlužením, tedy ke kombinaci řešení úpadku plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty, což nelze pro znění ust. § 398 odst. 1 IZ uvažovat. Dále nelze akceptovat úvahy o tom, že podpisem manžela dlužníka na návrhu na povolení oddlužení tento dává souhlas s použitím svých příjmů, pro účely dlužníkova oddlužení, neboť tento souhlas je vyžadován pouze v případě, že by tímto řízením mohlo být dotčeno SJM, kdy k tomuto při plnění splátkovým kalendářem nedochází. Plnění splátkového kalendáře prostřednictvím příjmu ze závislé činnosti je totiž realizováno již přímo zaměstnavatelem, prostřednictvím insolvenčního správce, před vyplacením mzdy či platu, tedy ve chvíli, kdy se jedná pouze o nárok pracovníka (dlužníka), který, jak již bylo uvedeno, není součástí SJM. Není tedy možno realizovat oddlužení plněním splátkového kalendáře prostřednictvím výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy manžela, neboť by byl postižen nárok manžela, který součástí SJM není a k tomuto nedal souhlas. Za situace, kdy i manžel dlužníka usiluje o zjištění úpadku a jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře, není již z povahy věci možné užít zabavitelnou část jeho mzdy či platu pro účely oddlužení druhého z manželů, neboť tuto je povinen insolvenční správce poměrně rozdělit mezi dlužníkovy věřitele, nelze tedy uvažovat o přerozdělení této sumy finančních prostředků mezi věřitele další, věřitele druhé osoby, ač věřitele dlužníkova manžela. Na základě všech výše uvedených skutečností neshledal soud prvního stupně důvody, pro spojení obou řízení, neboť se jedná o postup neúčelný a z povahy věci též neproveditelný.

I přes výše uvedené se soud prvního stupně zabýval výší plnění, které by v případě schválení oddlužení a spojení řízení s manželem dlužnice obdrželi věřitelé, k plnění jejichž pohledávek se dlužnice zavázala. S přihlédnutím k rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 813/2011 ze dne 21.9.2011, je nutno závazky manželů rozdělit do skupin, jež jedna je tvořena společnými závazky obou manželů (tj. těch, které jsou povinni splnit oba, ať již solidárně nebo subsidiárně), tyto závazky zásadně lze uspokojit z veškerého společného i výlučného majetku manželů, zde příslušných sražených částí jejich postižitelných příjmů. Druhá je tvořena závazky vzniklými za trvání manželství jen manželu nebo jen jeho manželce, které jsou vymahatelné postihem majetku tvořícího společné jmění manželů; tyto závazky jsou uspokojitelné z téhož zdroje jako závazky předešlé skupiny, s výjimkou výlučných peněžních přínosů jednoho z manželů nespadajících do SJM. Nelze akceptovat úvahy o tom, že tyto prostředky je možné užít k úhradě závazků manžela dlužníka za situace, kdy tento manžel s použitím peněžních prostředků pro tyto účely souhlasí, neboť výlučným peněžním přínosem manžela dlužníka, je i jeho mzdová či platová pohledávka vůči zaměstnavateli, tuto pohledávku, tedy postupem dle ustanovení části šesté, hlavy druhé o.s.ř. nelze ve prospěch dlužníka zaměstnance postihnout, tato bude v rámci insolvenčního řízení použita k úhradě závazků oprávněného z této pohledávky, tedy závazků zaměstnance. Třetí skupina je tvořena výlučnými závazky manžela nebo jeho manželky nespadajících do SJM, které lze uspokojit jen z výlučných zdrojů zavázaného manžela a jeho vlastních příjmů. Vzhledem ke skutečnosti, že dlužnice žádá o řešení svého úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře, je možná úhrada jejich závazků, ke kterým, ač spadajícím do SJM, se zavázala ona, pouze srážkami z jejího vlastního příjmu. Pokud by soud spojil řízení dlužnice s řízením jejího manžela, nastala by situace, kdy na závazky manžela dlužnice by bylo hrazeno prostřednictvím srážek z jeho příjmů, avšak na závazky dlužnice, ke kterým se zavázala výhradně ona, by nebylo hrazeno ničeho, neboť dlužnice v současné době nedisponuje vlastními příjmy, jež by postačovaly alespoň k úhradě odměny insolvenčního správce a jeho hotových výdajů.

V souvislosti se snahou dlužnice o spojení věci s řízením manžela soud musel zvážit situaci, kdy z jejího příjmu lze postupem dle ust. § 282 a násl. o.s.ř. srážet pouze minimální částku. I když insolvenční zákon připouští, aby se na plnění oddlužení vedle dlužníka podílela i osoba od tohoto odlišná, hlavní aktivitu musí v průběhu oddlužení vyvíjet sám dlužník. Jeho povinností je zejména vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost, případně o získání příjmů dále usilovat. insolvenční řízení a to nejen oddlužení, je založeno na tom, že k vypořádání dlužníka s věřiteli bude použito majetku dlužníka (platový či mzdový nárok manžela dlužníka nespadá do SJM, není tedy nárokem dlužníka, nelze s ním tedy ani v insolvenčním řízení pro účely oddlužení disponovat). Vzhledem k tomu, že institut oddlužení představuje pro dlužníka dobrodiní, kdy za splnění určitých podmínek mu může být prominuta část jeho závazků, lze po něm spravedlivě požadovat, aby k tomuto cíli vyvinul maximální možné úsilí a dosáhl jej zejména vlastní aktivitou (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 VSOL 678/2011-A-10, KSBR 45 INS 17507/2011, ze dne 25.11.2011). Za situace, kdy dlužnici nelze z jejího příjmu pro účely oddlužení strhávat ničeho, či pouze částku, jež nepokryje ani odměnu insolvenčního správce a jeho hotové výdaje, nelze též připustit spojení řízení s manželem dlužnice, neboť dlužnice by se na svém oddlužení nikterak nepodílela, byla by pouze pasivním příjemcem výhod, jež oddlužení přináší (lhostejno zda se podílí na udržování společné domácnosti a jejím chodu; oddlužení je navázáno na osobu dlužníka, nikoli na společenství osob či dokonce společnou domácnost, tyto okolnosti tedy při zvažování postupu dle ust. § 112 o.s.ř. nelze uvažovat).

Soud prvního stupně dále zkoumal jednotlivé závazky dlužnice a došel k závěru, že závazky odpovídající minimálně částce 176.393,-Kč, jsou závazky vzniklé z její podnikatelské činnosti (dlužnice byla dle registru ekonomických subjektů evidována od 22.9.1992 do 6.6.2012, tedy i den po zahájení insolvenčního řízení, jako osoba podnikající pod IČO: 412 81 781). Oproti dlužnici soud nepovažuje její závazky z podnikatelské činnosti za nepatrné a to již z toho důvodu, že se jedná o částku dosahující výše téměř 20 % z celkové souhrnné částky nezajištěných závazků, které se dlužnice zavázala hradit. Na dlužnici je tedy nutno pro účely insolvenčního řízení stále nahlížet jako na podnikatele, ač svou podnikatelskou činnost již ukončila a tuto nadále neprovozuje. Je přitom irelevantní tvrzení dlužnice, že většina peněžních prostředků, jež plynuly z podnikatelských úvěrů, nebyla použita na podnikání dlužnice, ale pro účely nepodnikatelské, běžné životní potřeby. Pro účely insolvenčního řízení je totiž nutno uvažovat vztah věřitele a dlužníka-podnikatele, neboť věřitel, jenž poskytuje peněžní prostředky osobě podnikající, nepředpokládá a ani předpokládat nemůže, že jeho pohledávky budou podrobeny procesu oddlužení, tedy že bude na své pohledávce krácen, pokud dlužník nebude disponovat takovými prostředky, aby své závazky splnil v celém jejich rozsahu.

Jelikož pro další řízení po zjištění úpadku dlužnice je v dané věci nezbytné zajistit finanční prostředky, z nichž by byly náklady řízení hrazeny, proto soud uložil dlužnici složení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jejím účelem je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. hrozícím úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků nemůže insolvenční správce svoji funkci, bezprostředně po zjištění úpadku do doby zpeněžení majetku, řádně vykonávat. Složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužnice, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty, institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí při konkursu (bez hotových výdajů) a bez DPH 45.000,-Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Z uvedených důvodů proto považuje soud složení zálohy za nezbytné, a to ve výši 50.000,-Kč, neboť prostředky pro počáteční činnost správce, případně jako záruky na jeho odměnu a výdaje nelze v této fázi řízení zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání. S poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.2011 pod sp. zn. 3 VSPH 813/2011 a dále postup Krajského soudu v Ostravě ve věci pod sp. zn. 33 INS 14244/2010 namítala, že spolu s manželem splňují podmínky pro společné oddlužení manželů. Jednak oba podali insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení, veškeré jejich závazky spadají do SJM, mají každý pouze jednu vyživovací povinnost, příjem obou činí celkem 16.475,-Kč a je složen z manželova příjmu ze starobního důchodu ve výši 10.511,-Kč měsíčně a jejího příjmu ze starobního důchodu, který činí 8.147,-Kč měsíčně, z něhož lze použít 864,-Kč, dále ze smlouvy o důchodu ze dne 5.5.2012 mají další příjem od Michala Václavíka (syna) ve výši 5.100,-Kč měsíčně. Z těchto všech příjmů jsou schopni svým nezajištěným věřitelům po dobu 5 let uhradit nejméně 30%. Dle názoru odvolatelky závazky z její podnikatelské činnosti jsou vůči ostatním jejím závazkům nepatrné. Navíc peněžní prostředky ze dvou úvěrů (u Komerční banky, a.s. a HP STAVEBNÍ spol. s r.o., jež jsou vykonatelné a navýšily se o náklady řízení, které činí cca 30% z dlužné částky) nebyly použity pro podnikání. Hradily se z nich běžné životní náklady, dále splátky zajištěného nebankovního úvěru vůči společnosti CARION BOHEMIA a.s. a stavba rodinného domu Libáň 30, Nasavarky , který byl v roce 2011 prodán. K ostatní argumentaci soudu, dle níž by měla vyvíjet po dobu oddlužení aktivitu a vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost, dlužnice namítla, že je ve starobním důchodu a má 61 roků. Přesto se snažila další příjmy získat z podnikatelské činnosti a bude se i nadále pokoušet vykonávat další výdělečnou činnost. Manžel je rovněž ve starobním důchodu, nejprve pobíral invalidní důchod, jeho možnost o další výdělečnou činnost je s ohledem na jeho zdraví značně snížena. Proto se syn Michal Václavík rozhodl pomoci svým rodičům a smlouvou o důchodu se zavázal poskytovat jim měsíčně částku 5.100,-Kč. Z těchto důvodů žádala o přezkoumání správnosti napadeného usnesení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž by musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je důvodné, i když částečně z jiných, než dlužnicí uváděných důvodů.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že insolvenčním návrhem, spojeným s návrhem na povolení oddlužení se dlužnice domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Uvedla, že je v úpadku z důvodu insolvence, protože má splatné a převážně vykonatelné závazky vůči více věřitelům, které není schopna hradit, jde o závazky déle než 30 dnů po splatnosti, které nehradí déle než 3 měsíce, zastavila platby podstatné části svých závazků. Lze uzavřít, že návrh dlužnice je projednatelný. Z návrhu, včetně doloženého seznamu závazků a majetku vyplývá, že dlužnice tvrdí, že má 19 závazků vůči 12 věřitelům v celkové výši 1.510.815,-Kč, z tohoto nezajištěné závazky ve výši 1.010.815,-Kč, jeden zajištěný závazek ve výši 500.000,-Kč, tři závazky z podnikání představující celkem 176.393,-Kč, všechny závazky vznikly za trvání manželství. Dále z návrhu vyplývá, že u jednoho ze závazků vůči GE Money Bank, a.s. ve výši 104.608,-Kč smlouvu uzavřel manžel dlužnice Miloslav Václavík, u jednoho závazku vůči Komerční bance, a.s. ve výši 47.549,-Kč, dále u závazku vůči České spořitelně, a.s. ve výši 128.243,-Kč a vůči Radoslavě Sakáčové ve výši 500.000,-Kč (jde o zajištěný závazek) smlouvu uzavřeli oba manželé Václavíkovi, závazky (v počtu 15) vůči ostatním věřitelům vznikly ze smluv uzavřených pouze s dlužnicí Věrou Václavíkovou. Dále dlužnice uvedla, že v letech 2009 až 2011 podnikala, od ledna 2010 má příjem ze starobního důchodu, v současné době ve výši 8.147,-Kč, vyživovací povinnost má pouze vůči manželovi, který má v současné době příjem ze starobního důchodu 10.511,-Kč, dále je tu mezi manželem a jejich synem uzavřena smlouva o důchodu z 5.5.5012, dle níž bude syn pod dobu oddlužení přispívat částkou 5.100,-Kč. Pokud jde o majetek dlužnice vlastní spolu s manželem osobní a další movité věci (mezi nimi automobil zn. Felicie z roku 1996, babetu z roku 1990), dále je výlučnou vlastnicí 1/6 bytu č. 1040/3 v Hradci Králové, č.p. 1040,1041, včetně 1/6 ideální spoluvlastnický podíl 655/7660 na budově a pozemku (LV č. 24300) a společně s manželem mají v SJM nemovitost-budovu č.p. 627 v obci Lanžhot, včetně stavební parcely č. 959 a pozemku (zahrady) p.č. 1724/97 (LV č.1435), posledně uvedené nemovitosti jsou zastaveny pro pohledávku Radoslavy Sakáčové (500.000,-Kč).

Dále z návrhu vyplývá, že manžel dlužnice Miloslav Václavík vyslovil s insolvenčním návrhem dlužnice souhlas. Rovněž i on sám podal samostatný a zcela totožný insolvenční návrh (u soudu 5.6.2012, sp. zn. KSBR 32 INS 13655/2012), v němž, stejně jako dlužnice navrhl, aby i jeho úpadek byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře, označil stejné věřitele, stejnou výši závazků s tím, že všechny spadají do SJM, doložil výši starobního důchodu 10.511,-Kč, smlouvu o důchodu se synem na 5.100,-Kč měsíčně na celou dobu oddlužení a na výzvu soudu doložil znalecký posudek (ze dne 26.6.2012), z něhož vyplývá, že nemovitosti spadající do SJM dlužníků (zajišťující pohledávku 500.000,-Kč) mají tržní hodnotu 1.430.000,-Kč.

Z uvedených zjištění tedy vyplývá, že závazky dlužnice a jejího manžela všechny spadají do společného jmění manželů (opak z dosavadních obou řízení nevyplývá), že jejich příjmy pro oddlužení, včetně smlouvy o důchodu z 5.5.2012, činí celkem 23.758 a že závazky nezajištěných věřitelů představují celkovou částku 1.010.815,-Kč.

Soud prvního stupně s ohledem na vyslovený právní názor v napadeném usnesení uzavřel, že společné oddlužení obou manželů není možné, proto nevzal starobní důchod manžela dlužnice a další jeho příjem pro oddlužení ve výši 5.100,-Kč do úvahy. I když insolvenční zákon neobsahuje výslovné ustanovení, které by tuto otázku řešilo, nicméně judikatura soudů tuto možnost, vycházeje z podstaty institutu společného jmění manželů, nevylučuje.

Insolvenční zákon v ustanovení § 205 odst. 1 a 3 IZ stanoví, že jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela.

Dle závěrů formulovaných např. v unesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.12.2009, sp. zn. KSPL 54 INS 4966/2009, 1 VSPH 669/2009, dále závěrů formulovaných v tomto směru též v usnesení uvedeného soudu ze dne 24.8.2010 pod sp. zn KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010 (se kterými se odvolací soud ztotožňuje) právní úprava majetkové podstaty v ust. § 205 IZ stojí na zásadě, že majetek, který je ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, náleží do majetkové podstaty, což musí dlužníkův manžel respektovat také v režimu oddlužení. I v insolvenčním řízení přiměřeně platí pravidla, která v tomto ohledu stanoví občanský soudní řád v ust. § 262a odst. 1. Jde-li o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zpeněžuje se všechen majetek v SJM, který patří podle výše uvedených zásad do majetkové podstaty dlužníka, bez ohledu na to, zda jako dlužníci jsou účastníky jednoho insolvenčního řízení oba manželé. Společné jmění manželů může ovšem tvořit jen majetek již nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (ust. § 143 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku). Se zřetelem k tomu soudní praxe v souvislosti s postižením mzdy (platu) manžela povinného dovozuje, že mzdový nárok manžela povinného součástí společného jmění manželů není. Naproti tomu vyplacená mzda nebo plat, v daném případě starobní důchod již je součástí společného jmění manželů a podle okolností ji lze postihnout např. při výkonu rozhodnutí prodejem movité věci (soupisem peněz v hotovosti) anebo typicky přikázáním jiných majetkových práv podle § 320 o.s.ř., jestliže by již šlo o vyplacenou mzdu či plat (či důchod), který má manžel povinného uložený na účtu u banky. Ze stejných zásad je třeba vycházet při posouzení toho, zda a za jakých podmínek mohou (resp. mají být) příjmy manžela, který není dlužníkem, postiženy plněním splátkového kalendáře. V návaznosti na výše uvedené jsou to veškeré příjmy, které náleží dlužníku, popřípadě jsou v SJM dlužníka a jeho manžela, a patří tedy do majetkové podstaty. Smysl oddlužení plněním splátkového kalendáře zadlužených rodin (domácností) je založen na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů jedině za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy, vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny. Ekonomickou podmínkou úspěšného oddlužení je, že takto se nezajištěným věřitelům musí dostat minimálně 30 % jejich přihlášených a zjištěných pohledávek. Plnění splátkového kalendáře pak probíhá po zákonem stanovenou dobu pěti let, ledaže se dříve dostane věřitelům uvedeným v usnesení podle 406 IZ plné úhrady (100 %) jejich pohledávek s příslušenstvím. Podají-li proto insolvenční návrh každý z manželů samostatně, je zásadně namístě obě řízení spojit ke společnému projednání tak, aby společné jmění manželů náleželo do jedné majetkové podstaty a aby pro oba tyto dlužníky byl ustanoven jeden insolvenční správce. Svým podpisem na návrhu dlužníka na povolení oddlužení dává manžel dlužníka souhlas, aby pro účely oddlužení byl použit veškerý majetek v SJM jeho a dlužníka, včetně příjmů, které budou v budoucnu vyplaceny. Lhostejno přitom, zda půjde o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, či plněním splátkového kalendáře. Jde-li o oddlužení plněním splátkového kalendáře, zavazuje se dlužníkův manžel svým podpisem poskytnout po celou dobu i veškerou součinnost potřebnou k tomu, aby se věřitelům dostalo prostřednictvím insolvenčního správce z jeho příjmů plnění v rozsahu podle § 398 odst. 3 IZ. V rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení, i v rozporu se zájmem věřitelů na hospodárném a co nejvyšším uspokojení (§ 5 písm. a/ IZ), by bylo, kdyby vedle sebe běžela dvě separátní řízení řešící různým způsobem úpadek každého z obou manželů, jestliže úpadek je v obou případech dán neschopností každého z manželů zapravit závazky společné. Odhlédnuto od faktických komplikací vzniklých v důsledku možných střetů úpravy oddlužení s úpravou konkursu nejeví se rozumným ani účelným odepřít oběma dlužníkům-manželům možnost sanovat své společné dluhy v jednom řízení, v němž bude možné k úhradě pohledávek věřitelů ve shodném režimu použít veškerých příjmů dosažených za trvání oddlužení každým z nich či oběma společně.

Jestliže je možno v přezkoumávané věci z obsahu insolvenčního návrhu dlužnice a jejího manžela (včetně obsahu přiložených listin a povinných příloh) vyjít z toho, že závazky dlužnice a jejího manžela vznikly za trvání manželství (opak zjištěn nebyl), že celková výše těchto nezajištěných závazků dlužnice a jejího manžela činí celkovou částku 1.010.815,-Kč a pro oddlužení obou manželů je možno použít společně využitelnou částku z příjmů manžela dlužnice 2.138,-Kč (ze starobního důchodu 10.511,-Kč), z příjmu dlužnice 562,-Kč (ze starobního důchodu 8.147,-Kč) a dále příjem manžela dlužnice ve formě vypláceného důchodu od syna dlužníků v částce 5.100,-Kč měsíčně, tedy celkem jde o částku 7.800,-Kč, pak po odpočtu odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce (to je 900,-Kč měsíčně-§ 3 odst. 2, § 7 odst. 4 vyhl. č. 313/2007 Sb., event. navýšených o 20% DPH, tedy měsíčně 1.080,-Kč.) se jedná o částku 6.720,-Kč-6.900,-Kč měsíčně, jež bude postačovat k úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů (obou dlužníků-manželů) do výše cca 39,88-40,95 % za dobu 5 let.

Z uvedeného vyplývá, že společné příjmy dlužnice a jejího manžela jsou způsobilé uhradit jejich (z pohledu SJM) nezajištěným věřitelům za dobu 5 let nejméně 30% (pohledávek) a tedy vyhovět zákonným podmínkám pro oddlužení plněním splátkového kalendáře. Nelze rovněž přehlédnout, že dlužnice a její manžel mají v SJM i nemovitosti, jejichž hodnota není zanedbatelná a že dlužnice má dále ve vlastnictví podíl v rozsahu 1/6 na shora označeném bytě, společných částech domu a pozemku. I tímto majetkem bylo třeba v souvislosti s návrhem na oddlužení se zabývat.

Nicméně soud prvního stupně dále uzavřel, že oddlužení dlužnici nelze povolit proto, že má závazky z podnikání a že v době podání insolvenčního návrhu byla evidována (od 22.9.1992-6.6.2012) v registru ekonomických subjektů a že tyto závazky (176.393,-Kč) činí cca 20% z celkové souhrnné částky nezajištěných závazků. Ani s tímto závěrem však nelze bez dalšího souhlasit, neboť dle propočtu odvolacího soudu se jedná z celkového počtu dlužnicí udávaných závazků 1.510.815,-Kč (včetně zajištěného) cca 11,67% a co se týče toho, že dlužnice v době podání návrhu byla evidována jako podnikatelka, pak je nutno poukázat na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 (zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem R 79/2009), dle nichž u fyzických osob, které mají živnostenské oprávnění, není pro závěr, že jde o podnikatele, určující jejich zápis v živnostenském rejstříku, neboť z ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) obch. zák. plyne, že za podnikatele se nepokládá fyzická osoba, která má živnostenské oprávnění, na jehož základě nepodniká. Dále byl v tomto usnesení formulován závěr, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení .

Ze všech shora uvedených hledisek se však soud prvního stupně všemi závazky dlužnice a faktickým ukončením jejího podnikání v odůvodnění napadeného usnesení blíže nezabýval. V této části je proto napadené usnesení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť soud prvního stupně se řádně nevypořádal s tvrzením dlužnice, že podnikání fakticky ukončila v roce 2011, kromě toho nelze přehlédnout, že jde pouze o tři závazky z celkového počtu 19. Rovněž tím, kdy tyto závazky skutečně vznikly, případně, zda i jiné závazky dlužnice (např. vůči Vojenské zdravotní pojišťovně ČR) nepochází z její podnikatelské činnosti, se soud prvního stupně rovněž nezabýval.

Proto za situace, kdy dlužnice a její manžel by byli schopni dle závěrů odvolacího soudu splnit v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře zákonný limit 30% vůči jejich nezajištěným věřitelům za dobu 5 let (při spojení obou věcí, když by bylo nutno vycházet z toho, že všechny závazky, protože náleží do společného jmění manželů, budou dlužnice a její manžel hradit společně, nikoliv každý nejméně 30% a že v takovém případě je třeba počítat s ustanovením pouze jediného insolvenčního správce, kterému bude náležet pouze jedna odměna a vznikne mu nárok na náhradu hotových výdajů pouze jedenkrát) bude nejdříve nutné, aby se v dalším řízení soud prvního stupně charakterem všech závazků dlužnice blíže zabýval a především zjistil, kolik jejich závazků pochází z podnikání, jaká je jejich výše, kdy který závazek vznikl a znovu v intencích závěrů shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR opětovně vyhodnotil, zda v případě dlužnice, která má i závazky z podnikání, je jí oddlužení skutečně zapovězeno. Dále bude třeba dlužnici vyzvat, aby sdělila a případně doložila, zda nemovitý majetek, jenž byl v roce 2011 odprodán (o němž se zmiňuje v odvolání) patřil do SJM, či byl jejím výlučným majetkem, za jakou částku byl prodán, zda v tuto dobu již měla nehrazené splatné závazky, v jaké výši a vůči komu a jak bylo s výtěžkem kupní ceny naloženo. V závislosti na výsledku shora naznačeného šetření pak soud prvního stupně znovu zváží, zda (za situace, kdy dlužnice a její manžel jsou schopni dostát podmínkám oddlužení z hlediska zákonného limitu) je možno dlužnici oddlužení povolit a zda bude pro další řízení a v jaké výši záloha na náklady insolvenčního řízení potřebná.

Ze všech výše uvedených důvodů byl proto závěr soudu prvního stupně o nutnosti vyzvat dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení v maximální částce 50.000,-Kč předčasný a ve svých důsledcích nesprávný. Proto postupoval odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. a odvoláním napadené usnesení změnil tak, že dlužnici se zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení pro tentokrát neukládá.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 25. září 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu