2 VSOL 647/2016-A-12
KSOL 16 INS 4164/2016 2 VSOL 647/2016-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: Nákupní ulice s.r.o. "v likvidaci", IČO 28613457, 788 03, Nový Malín 147, o záloze na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2016, č.j. KSOL 16 INS 4164/2016-A-7

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2016, č.j. KSOL 16 INS 4164/2016-A-7 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkovi dle § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 17.425,15 Kč, a to na účet Krajského soudu v Ostravě vedeného u ČNB Ostrava, číslo účtu 6015-4123761/0710, VS 4800416416, KS 0308. V důvodech usnesení uvedl, že dlužník se domáhal rozhodnutí o úpadku a jako způsob řešení úpadku navrhl konkurs, přičemž dle předloženého seznamu majetku dlužník v současnosti nedisponuje dostatečnými pohotovými finančními prostředky, ze kterých by mohly být kryty prvotní náklady spojené s vedením insolvenčního řízení. Proto soud uložil dlužníkovi-navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 17.425,15 Kč představující rozdíl mezi výší pokladní hotovosti dlužníka a maximální možnou výší zálohy na náklady insolvenčního řízení, kterou může soud ze zákona uložit, neboť pokladní hotovost dlužníka činí 32.754,85 Kč isir.justi ce.cz a již od okamžiku ustanovení insolvenčního správce je třeba pokrýt náklady spojené se zjišťováním majetku dlužníka, jeho správou a udržováním.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Předně napadenému usnesení vytýkal nesprávné poučení, pokud je ve výroku napadeného usnesení uvedeno, že dlužník je povinen zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve lhůtě 7 dní od právní moci tohoto usnesení. Vzhledem k tomu, že proti tomuto usnesení je dle ustálené judikatury (viz. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.10.2008, č.j. 2 VSPH 192/2008-A-19) přípustné odvolání, a to ve lhůtě 15 dní od doručení napadeného usnesení, je usnesení pravomocné až uplynutím lhůty pro podání odvolání za předpokladu, že odvolání nebylo v této lhůtě podáno. V poučení napadeného usnesení je však odchylně od jeho výroku uvedeno, že lhůta k zaplacení zálohy začíná běžet ode dne, kdy toto usnesení bylo doručeno navrhovateli. Poučení tedy odchylně počítá lhůtu k zaplacení zálohy od doručení, přičemž ve výroku je lhůta počítána až od právní moci. V důsledku nesprávného poučení by tak došlo k absurdní situaci, kdy záloha by byla splatná ještě dříve, než by uplynula lhůta pro podání odvolání proti jejímu zaplacení. Odvolatel také odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5.1.2009, č.j. 2 VSPH 252/2008-A-24, podle kterého má být lhůta pro zaplacení zálohy vázána na okamžik, kdy usnesení o povinnosti ji zaplatit nabude právní moci, nikoli na okamžik, kdy bylo usnesení doručeno navrhovateli. Co se týká samotné povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, dlužník má pouze pokladní hotovost ve výši 32.754,85 Kč získanou zpeněžením vozidla v rámci exekučního řízení. Požadavek na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení považuje v tomto případě za zcela neodůvodněný, neboť jako likvidátor společnosti byl povinen podat insolvenční návrh, přičemž je zřejmé, že zálohu v požadované výši nebude možno zaplatit, když likvidovaná obchodní společnost disponuje pouze výše uvedenou pokladní hotovostí. V této souvislosti dlužník poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30.1.2008, sp. zn. II. ÚS 330/06, který se zabývá uložením povinnosti složit zálohu na náklady insolvenčního řízení v případech, kdy je zakotvena zákonná povinnost příslušných subjektů tento insolvenční návrh podat. V tomto případě ustanovení § 98 odst. 2 insolvenčního zákona přímo ukládá likvidátorovi povinnost podat insolvenční návrh, jestliže zjistí, že likvidovaná společnost je v úpadku. Dle výše uvedeného nálezu Ústavního soudu institut zálohy na náklady insolvenčního řízení nemůže bránit tomu, aby insolvenční řízení proběhlo tam, kde zákon přímo ukládá příslušným subjektům je iniciovat. Bylo by v rozporu se samotnou logikou, aby zákon bez jakékoliv výjimky stanovil povinnost podat insolvenční návrh, i když by v případě jeho podání bylo dopředu jasné, že toto řízení bude zastaveno pouze z toho důvodu, že dlužník nemá finanční hotovost na uhrazení zálohy na insolvenční řízení. Takové počínání by bylo i v rozporu se samotným smyslem insolvenčního řízení, jehož účelem je řešení úpadku dlužníka a dosažení maximální možné míry uspokojení jeho věřitelů.

Zároveň odvolatel zdůraznil, že byl ustanoven likvidátorem dlužníka na základě rozhodnutí soudu dle § 191 odst. 4 občanského zákoníku. Takto jmenovaný likvidátor společnosti před svým jmenováním nebyl členem žádného orgánu likvidované společnosti. Na finanční situaci ani hospodaření likvidované společnosti se tedy nijak nepodílel, na úpadku společnosti nenese žádnou odpovědnost a likvidátorem byl jmenován až v okamžiku, kdy se již společnost nacházela v úpadku ve formě platební neschopnosti a předlužení. V souladu s § 98 odst. 2 insolvenčního zákona poté splnil svou zákonnou povinnost a podal u soudu prvního stupně insolvenční návrh s návrhem na prohlášení konkurzu. Z výše uvedených důvodů by proto bylo krajně nespravedlivé a neodůvodněné (a bez opory v zákoně), aby takto jmenovaný likvidátor zálohu ve výši 17.425,15 Kč hradil ze svého. V tomto odkázal i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 2 VSOL 353/2012-A-9 ze dne 24.7.2012, podle kterého insolvenčním navrhovatelem je dlužník (právnická osoba), nikoliv jeho likvidátor, který je jen osobou oprávněnou za dlužníka před soudem jednat. Povinnost zaplatit zálohu lze uložit pouze navrhovateli (dlužníku), kterého nelze zaměňovat s osobou jeho likvidátora, kterému tato povinnost nebyla uložena. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadené usnesení zrušil.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb., insolvenční řízení bylo zahájeno dne 22.2.2016, rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, ba dokonce vůči odstavci II. výroku není přípustné.

Odvolací soud konstatuje, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 6.9.2012 č.j. 30Cm 130/2012-8, které nabylo právní moci dne 10.10.2012, byla společnost dlužníka zrušena s likvidací a byl jmenován likvidátorem Jiří Minář, jednatel dlužníka. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 24.11.2014, č.j. 23Cm 202/2014-14, které nabylo právní moci dne 17.12.2014, byl dosavadní likvidátor Jiří Minář odvolán z funkce a novým likvidátorem byl jmenován ze seznamu likvidátorů Mgr. Roman Pešek, který splnil zákonnou povinnost a podal dne 22.2.2016 insolvenční návrh s návrhem na řešení úpadku konkursem. Insolvenční návrh dlužníka je projednatelný, vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů (6), má peněžité závazky vůči těmto věřitelům po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky současně není schopen plnit. Lze očekávat, že jeho úpadek bude řešen konkursem (případně nepatrným konkursem), neboť ustanovení § 144 IZ neumožňuje insolvenčnímu soudu zamítnout insolvenční návrh proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé. Z obsahu návrhu i ze seznamu majetku vyplývá, že dlužník nemá žádný majetek a krom pokladní hotovosti 32.754,85 Kč ani další finanční prostředky.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem je především překlenout nedostatek finančních prostředků a umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce od samého počátku, dále poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Z citovaného ustanovení § 108 IZ se podává, že i nadále lze po insolvenčním navrhovateli, včetně dlužníka (i když je v likvidaci), zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat, pokud tyto prostředky, zejména na počáteční činnost insolvenčního správce, nelze zajistit jinak, což je i případ dlužníka v projednávané věci. Za dané situace dospěl odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně k závěru, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v přezkoumávaném případě nutné a to včetně požadované výše, neboť v případě, že po zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek, bude insolvenční správce zpeněžovat (např. se mu podaří zjistit a zpeněžit majetek dlužníka, vymoci pohledávky dlužníka), pak jen jeho odměna bude činit nejméně 45.000 Kč a zcela nepochybně mu vzniknou hotové výdaje či náklady konkursu. Smyslem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a dále rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu.

K námitkám dlužníka (jeho likvidátora) lze poukázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu (včetně poslední novely), v jejíž části, týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce (opět) výslovně zdůraznil, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele, která bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů. Ve prospěch odvolatele nelze využít jím zmiňovanou judikaturu, neboť ani ta uložení povinnosti dlužníku v likvidaci složit zálohu na náklady insolvenčního řízení zahájeného jeho návrhem nevylučuje. Naopak napadené rozhodnutí je v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.2.2014, č.j. 1 VSOL 166/2014-A-14. V něm soud zdůraznil, že smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu), nýbrž řešení jejího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zadluženého a nemajetného dlužníka z pohledu práva obchodní společnosti není pro rozhodování v insolvenčním řízení významná. Zde soud odkázal na důvodovou zprávu k revizní novele insolvenčního zákona zákonem č. 294/2013 Sb., v níž zákonodárce k ustanovení § 144 IZ dále vyložil, že nový zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (zákon č. 304/2013 Sb. účinný od 1.1.2014) přenáší úpravu obsaženou dosud v ustanovení § 144 IZ, na půdu rejstříkových soudů, proto již není zapotřebí řešit danou problematiku v insolvenčním řízení zaváděním nesystémového institutu zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (§ 82 zákona č. 304/2013 Sb.).

Z uvedeného je zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně v dané věci je postupem správným, který zákonodárce předpokládal. Proto rovněž dlužník, byť je jím společnost v likvidaci, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván.

Odvolací soud dále konstatuje, že jestliže by se v dalším řízení, po rozhodnutí o úpadku ukázalo, že nebude možno dohledat a zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu (alespoň na úhradu nákladů insolvenčního řízení), pak by při nezaplacení zálohy (kterou je možno požadovat pouze do rozhodnutí o úpadku) veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj hlavní smysl.

Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně výše stanovené zálohy, je správné, a proto je podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 25. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu