2 VSOL 631/2016-A-13
KSBR 24 INS 5014/2016 2 VSOL 631/2016-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice: Ing. Lidmily Juračkové, narozené 30. června 1955, bytem Napajedla, Jiráskova 1065, PSČ 763 61, identifikační číslo osoby 64320618, adresa pro doručování: Pohořelice, Drahy 319, PSČ 763 61, o insolvenčním návrhu dlužnice s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2016, č. j. KSBR 24 INS 5014/2016-A-7

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2016, č. j. KSBR 24 INS 5014/2016-A-7 s e p o t v r z u j e.

Odův odně ní:

Označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně-pracoviště Husova 15, neboť ve svém návrhu netvrdila ani nedoložila žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky vůči věřitelům, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s její podnikatelskou činností, nebrání řešení úpadku oddlužením. S ohledem na to je zřejmé, že insolvenční soud v souladu s § 390 odst. 3 IZ návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítne a současně rozhodne o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem (§ 396 IZ). Pro nedostatek pohotových prostředků či jiného isir.justi ce.cz nezajištěného majetku dlužnice soud stanovil zálohu ke krytí předpokládaných nákladů řízení, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání a namítala, že: Soud v napadeném rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že mám závazky z podnikatelské činnosti, které brání povolení mého oddlužení, jelikož nejsou zajištěné a dva věřitelé nevyjádřili souhlas s řešením mého úpadku oddlužením. Vzhledem k tomu, že jsem výslovné souhlasy věřitelů nedoložila, měl soud za to. že mé oddlužení nelze povolit, návrh na povolení oddlužení musí odmítnout a následně řešit můj úpadek konkursem. S tímto závěrem soudu nesouhlasím, proto proti tomuto rozhodnutí podávám odvolání. Dle mého názoru obecně dluhy z podnikání nebrání povolení oddlužení a při povolení oddlužení by soud měl vzít v úvahu rovněž znění § 397 insolvenčního zákona a v pochybnostech o tom, zda jsem oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů a oddlužení povolit. Domnívám se, že skutečnost, že oddlužení muže využít i fyzická osoba se závazky z podnikání, pokud s tím souhlasí jeho věřitel, neznamená a priori, že tento souhlas musí být doložen již v návrhu na povolení oddlužení (s ohledem na § 403 či 392 insolvenčního zákona, viz dále). Pokud věřitelé námitky (nesouhlasy) nepodají, lze dle zákona uplatnit nevyvratitelnou domněnku souhlasu věřitele s oddlužením, i když jde o závazek z podnikání, a to podle § 403 odst. 2 in fine insolvenčního zákona. Vzhledem k tomuto ustanovení tedy předpokládám, že souhlas nemusí být doložen již v návrhu na povolení oddluženi a je zde široký prostor pro to, aby věřitel souhlas vyjádřil ve lhůtě do schůze věřitelů, případně přímo na ní. Povolení oddlužení tak nedoložení souhlasů nebrání. Legitimně jsem tak očekávala, že můj případ bude posuzován v souladu se zákonem a judikaturou Vrchního soudu v Praze (např. 2 VSPH 1294/2014, 1 VSPH 1081/2014, 4 VSPH 1386/2014, 3 VSPH 517/2014, 1 VSPII 1809/2014 atd.), nebo i Vrchního soudu v Olomouci (1 VSOL 313/2014). Domnívám se, že z důvodu zvoleného postoje Krajského soudu v Brně se dostávám ve vztahu k posuzování podmínek pro povolení oddlužení do zcela rozdílného postavení než podnikatelé s dluhy z podnikání, kteří žádají o oddlužení u soudů v Čechách pod sférou Vrchního soudu v Praze. Toto považuji za diskriminační V případě zřejmých pochybností o výkladu zákona se domnívám, že tyto pochybnosti by neměly být aplikovány v můj neprospěch. Pokud jiné soudy aplikují takový postup, že oddlužení povolí i při nedoložení souhlasu již v návrhu na povolení oddlužení, pokud jsou splněny ostatní podmínky pro povolení oddlužení, nevidím jediného důvodu, proč by tak Krajský soud v Brně nemohl postupovat rovněž. Z tohoto důvodu se domnívám, že Vrchní soud v Olomouci by měl s ohledem na legitimní očekávání osob, které žádají o oddlužení, dále nepokračovat ve své rozhodovací praxi, která je rozdílná od rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, přičemž dávám podnět k tomu, aby byla tato zcela rozdílná rozhodovací praxe vyřešena např. u Nejvyššího soudu ČR.

Pro svou obhajobu dále uvádím, že souhlas věřitele není vyjmenován mezi povinnými dokumenty a doklady k návrhu na oddlužení (§ 392 odst. 1 IZ), a to na rozdíl např. od souhlasu věřitelů s nižším plněním než 30%. I přesto jsem učinila potřebné kroky k tomu, abych souhlasy věřitelů získala (viz podací lístky jako příloha k insolvenčnímu návrhu a jeden souhlas věřitele). Ke dnešnímu datu mi však není jejich postoj stále znám. Nejsem schopna věřitele donutit k tomu, aby se k mému oddluženi jakkoli vyjádřili (není povinnost věřitele dokládat souhlas siným oddlužení či se jinak vyjádřit). Pokud se věřitelé v přiměřené Unitě nijak nevyjádří, domnívám se, že tak vůči mému oddlužení nemají žádných námitek a tedy s ním souhlasí. Pokud věřitel podá na schůzi věřitelů námitky vůči mému oddlužení, samozřejmě to budu respektovat. V mém případě ještě není postaveno na jisto, zda věřitelé souhlas udělí a v současné době mi není známo, že by některý z věřitelů chtěl udělit nesouhlas s mým návrhem na povolení oddlužení. Pokud se některý z věřitelů k této otázce nebude chtít vyjádřit vůbec, domnívám se, že nezájem věřitele ve vztahu k jeho pohledávce nemůže jít k mé tíži. Stejně tak nemůže jít k mé tíži, pokud věřitel chce využít svého zákonného práva a vyjádřit se l< mému úpadku až na schůzi věřitelů (což mu však soud znemožní prohlášením konkursu). Pokud se některý z věřitelů na schůzi věřitelů rozhodne nesouhlasit s mým oddlužením, domnívám se, že jde o riziko, které musím nést pouze já a v takovém případě budu tento nesouhlas plně respektovat. Domnívám se, že závěr soudu, že tyto mé závazky z podnikání brání již samotnému povolení oddlužení, je v rozporu s účelem insolvenčního zákona. Účelem novely insolvenčního zákona bylo umožnit oddlužení i podnikatelům, kteří mají závazky z podnikání. V praxi je mi však oddlužení zcela zapovězeno, jelikož je po mě požadováno doložit něco, co nejsem schopna bez součinnosti věřitelů sama obstarat, a to v rozporu s dosavadní judikaturou vrchního soudu. Z těchto důvodů Vrchní soud v Olomouci žádám, aby bylo napadené usnesení v plném rozsahu zrušeno.

S účinností od 1. 1. 2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužnice podala soudu dne 2.3. 2016, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice podala dne 2.3.2016 insolvenční návrh, v němž řádně uvádí skutečnosti svědčící pro úpadek. Podle údajů v insolvenčním návrhu a předloženého seznamu závazků má ovšem dlužnice z podnikatelské činnosti nezajištěné závazky nejméně vůči věřitelům-PENTACO, spol. s r.o., CHEDO, spol. s r.o. a DELIKA, s.r.o.; dlužnice dále v návrhu netvrdí ani nijak nedokládá, že by tito věřitelé souhlasili s tím, že jejich závazky budou řešeny oddlužením. Současně se nejedná o závazky, které by zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ. Dlužník nepředložil souhlasy věřitelů CHEDO, spol. s r.o. a DELIKA, s.r.o. ani na výzvu insolvenčního soudu.

Podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena v režimu oddlužení. Následnému povolení oddlužení nevadí tři typy závazků z podnikání:

-závazky odsouhlasené věřiteli-následnému povolení oddlužení nevadí závazky z podnikání, u nichž věřitel souhlasil s tím, aby tento závazek byl řešen v rámci dlužníkova oddlužení. Žadatel o oddlužení musí svého věřitele předem o souhlas požádat a alespoň tvrdit, že takový souhlas byl udělen -závazky, které prošly konkursem-následnému povolení oddlužení nevadí závazky, které dříve byly zahrnuty do konkursu prohlášeného na dlužníka a toto řízení bylo ukončeno pro nedostatek majetku na straně dlužníka, nebo po splnění rozvrhového usnesení soudu v konkursu. Jde tedy o situaci, kdy podnikatel před žádostí o oddlužení absolvoval konkurs, ve kterém nebyly jeho závazky uspokojeny -tzv. zajištěné závazky-pokud je závazek zajištěný, nebrání povolení oddlužení a věřitel má v případě nesplnění závazku k dispozici náhradní řešení, jak svůj závazek uspokojit.

Souhlas věřitele s oddlužením dlužníka, který má podle insolvenčního návrhu a seznamu závazků vůči nezajištěným věřitelům závazky ze své podnikatelské činnosti, sice není vyjmenován mezi povinnými přílohami k návrhu v ustanovení § 392 odst. 1 IZ), a takový souhlas proto není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou, dlužník si nemusí souhlas opatřovat a dokládat jej k návrhu na povolení oddlužení. Zákon ovšem existencí souhlasu podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 písm. a) IZ). Dlužník je tedy povinen v návrhu na oddlužení alespoň tvrdit, že takový souhlas existuje, nedostatek tvrzení má za následek skutečnost, že dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník není podnikatelem, ani nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona). I když pro poměry po 1. 1. 2014 není podstatné, zda dlužník-fyzická osoba-je či není podnikatel, ale to, že nemá dluhy z podnikání, anebo tyto dluhy nebrání oddlužení z důvodů uvedených v § 389 odst. 2 IZ, pro přezkoumávanou věc je však rozhodné to, že tyto skutečnosti představují podmínku pro věcnou legitimaci k podání návrhu na oddlužení. Podnikatelské závazky při absenci souhlasu věřitelů s oddlužením tedy brání v řešení úpadku oddlužením. Nepřipuštění oddlužení u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník ani netvrdil souhlas věřitelů, je v rozhodovací činnosti zdejšího odvolacího soudu již ustálenou praxí (viz například usnesení č. j. KSBR 31 INS 29171/2013, 2 VSOL 440/2014-A-17 ze dne 17. 6. 2014, dále č. j. KSBR 44 INS 37125/2012, 2 VSOL 213/2014-A-12 ze dne 22. 5. 2014, KSBR 45 INS 13645/2014, 2 VSOL 620/2014-A-13 ze dne 13. 8. 2014, č. j. KSBR 37 INS 1310/2015, 1 VSOL 283/2015-A-13 ze dne 16. července 2015 a řada dalších). Skutečností je, že názory na tuto problematiku nejsou (nebyly) mezi soudy a zejména mezi odvolacími soudy jednotné. Proto Vrchní soud v Olomouci judikoval do tzv. zelené sbírky a občanskoprávní a obchodní kolegium NSČR dne 10. 2. 2016 schválilo k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jeho rozhodnutí ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 1 VSOL 918/2015 s právní větou: Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Rozhodnutí bylo publikováno pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V dané věci dlužnice netvrdila ani nedoložila, že disponuje souhlasem s řešením úpadku oddlužením všech věřitelů závazků z její podnikatelské činnosti. Dále je zde proto stav, že není souhlas těchto věřitelů s oddlužením, pro dlužnici s nepříznivým závěrem, že dluh z podnikání brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, a insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen. Zákon tedy existencí souhlasu věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky z podnikání, podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ).

Z dosud uvedeného je zřejmé, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ). Současně je zřejmé, že má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž jeden z věřitelů těchto závazků nedal s oddlužením souhlas. Dlužnice proto není osobou oprávněnou podat návrh na oddlužení a jediným způsobem řešení úpadku je konkurs. Insolvenční soud též přesně vymezil účel zálohy na řízení, kterým je zejména umožnit výkon činností insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení s tím, že bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Dlužnice v současné době nemá k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky, proto soud správně v souladu s ustanovením § 108 odst. 2 IZ uložil dlužnici zaplacení zálohy ve výši 50.000 Kč, která se jeví očekávaným nákladům přiměřená, přičemž prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu