2 VSOL 616/2015-A-43
KSBR 24 INS 18051/2014 2 VSOL 616/2015-A-43

Usnesení Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužnice Marcely anonymizovano , anonymizovano , bytem v Prostějově, Rostislavova 808/22, PSČ 796 01, zastoupené Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou, se sídlem v Prostějově, Šlikova 874/20, PSČ 796 01, o insolvenčním návrhu věřitele Aleše anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Husova 5, PSČ 602 00, rozhodl o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2015, č. j. KSBR 24 INS 18051/2014-A-16,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.240 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupce.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) zamítl insolvenční návrh (výrok I.), insolvenčnímu navrhovateli uložil povinnost zaplatit dlužnici na nákladech řízení částku 13.944 Kč (výrok III.) a České republice-Krajskému soudu v Brně soudní poplatek za insolvenční návrh ve výši 2.000 Kč (výrok III.). V odůvodnění svého usnesení insolvenční soud zrekapituloval tvrzení původního insolvenčního navrhovatele nedeka s. r. o. a stanovisko dlužnice vyjádřené v jejím podání ze dne 4.8.2014 a na jednání soudu. Dále rozvedl skutková zjištění k pohledávce insolvenčního navrhovatele, k dalším věřitelům dlužnice a k jejím majetkovým poměrům. Po stránce skutkové uzavřel, že dlužnice a její manžel koupili dne 20.10.1982 do společného jmění manželů nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v Olomouci na LV č. 443 v k. ú. Řepčín, dne 10.7.1986 byla zkolaudována malá vodní elektrárna a jako její vlastník byl zapsán manžel dlužnice, v době od 1.6.1993 do 31.12.2010 byla dlužnice u České správy sociálního zabezpečení vedena jako osoba samostatně výdělečně činná a po dobu podnikání manžela byla vedena jako spolupracující osoba. Dne 23.8.2011 prodali manželé pozemky a věci movité za kupní cenu 2.750.000 Kč, dále malou vodní elektrárnu za cenu 5.000.000 Kč a v době od 1.4.2013 do 31.5.2013 dlužnice převedla na svůj účet z účtu manžela částku 1.500.000 Kč. Insolvenční soud nejprve zkoumal, zda insolvenční navrhovatel má za dlužnicí splatnou pohledávku. Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno postoupení tvrzené pohledávky z manžela dlužnice na insolvenčního navrhovatele a bylo prokázáno, že postoupená pohledávka manžela dlužnice za dlužnicí neexistuje a převedené finanční prostředky nebyly výlučnými finančními prostředky manžela dlužnice. Námitky dlužnice pohledávku insolvenčního navrhovatele zpochybňují a nelze ji pokládat za osvědčenou předloženými listinami. Při svém rozhodování insolvenční soud aplikoval závěry Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 29.4.2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009. Navíc konstatoval, že dlužnice nemá žádné věřitele, neboť tvrzené pohledávky insolvenčního navrhovatele a manžela dlužnice neexistují. Současně dovodil, že insolvenční návrh je návrhem zjevné šikanózním, když insolvenčnímu navrhovateli muselo být známo, že pohledávka manžela dlužnice za dlužnicí neexistuje, a to vzhledem k příbuzenské vazbě mezi jeho jednateli a Bc. Václavem Kalábem, který manžela dlužnice zastupoval na Policii ČR ve věci oznámení zločinu krádeže. K tomuto závěru přispívá i skutečnost, že manžel dlužnice ve stejný den, kdy postoupil na insolvenčního navrhovatele pohledávku za dlužnicí (30.12.2013), udělil plnou moc ke svému zastupování Bc. Václavu Kalábovi, který tak musel znát závěry ve věci oznámení zločinu krádeže a z jeho zastupování ve věci úpravy způsobilosti manžela dlužnice k právním úkonům i zdravotní stav manžela dlužnice, který byl ovlivněný závislostí na alkoholu a hypnotikách. O náhradě nákladů řízení rozhodl insolvenční soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Náklady dlužnice sestávají z odměny za zastupování advokátem za tři úkony právní služby po 3.100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k návrhu, účast na jednání), z náhrady hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč, náhrady cestovních výdajů za cestu z Prostějova do Brna a zpět osobním automobilem Audi AG, celkem 924 Kč a náhrady za promeškaný čas za čtyři půlhodiny po 100 Kč. Celkovou náhradu nákladů řízení (11.524 Kč) povýšil o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, proto náklady dlužnice činí 13.944 Kč. Úhradu poplatku za insolvenční návrh uložil insolvenčnímu navrhovateli podle položky 4 bodu 1, písm. c) Sazebníku soudních poplatků. Proti tomuto usnesení podal insolvenční navrhovatel odvolání. Namítal, že insolvenční soud jej nepoučil o procesních právech a povinnostech, když jej v rámci přípravy jednání nevyzval k předložení listin a důkazů, kterých se v návrhu dovolával, stejně tak nebyl později vyzván k vyjádření se k podání dlužnice. Vytýkal insolvenčnímu soudu, že věc právně nezhodnotil co do jeho odkazu na rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 684/2004. Podle odvolatele je právní hodnocení skutečnosti, zda předmětné finanční prostředky byly výlučným vlastnictvím manžela dlužnice, nesprávné, nadto je napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné. Dále namítal, že insolvenční soud nezohlednil skutečnost, že dlužnice nesplnila povinnost předložit řádný a úplný seznam svého majetku, seznam svých závazků a seznam zaměstnanců. Proto je již jen s ohledem na tuto skutečnost v úpadku, který nevyvrátila. Úpadek dlužnice je dokreslován také jejím zavrženíhodným jednáním v situaci, kdy se její manžel nacházel v nemocnici ve stavu blízkém smrti, kdy z násilného překonání trezoru manžela, zmocnění se jeho obsahu, mimo jiné legálně držené střelné zbraně manžela, lze usuzovat na úpadek hmotný, ale i morální, jakož i na to, že dlužnice si byla velice dobře vědoma neoprávněnosti svého jednání, neboť takto jednala v době nepřítomnosti manžela a násilným způsobem. Nebýt vadného postupu insolvenčního soudu, došlo by k prokázání postoupení pohledávky a podrobnému vyjádření se (skutkovému i právnímu) k podání dlužnice. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dlužnice ve svém vyjádření k odvolání považovala usnesení insolvenčního soudu za věcně správné. K námitkám procesního charakteru uvedla, že oběma stranám bylo doručeno předvolání k jednání a pokud insolvenční navrhovatel nedoložil listiny, na které v insolvenčním návrhu odkazoval, a k nařízenému jednání se nedostavil, byl srozuměn s tím, že vědomě nevyužívá svých práv. K otázce předložení seznamu majetku, závazků a zaměstnanců uvedla, že tyto seznamy byly doloženy k vyjádření k insolvenčnímu návrhu. Závěr o fikci úpadku nekoresponduje se zněním § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ). Podle dlužnice není napadené usnesení ani nepřezkoumatelné, když z něj vyplývá, jaká zjištění z důkazů soud učinil a jaký učinil souhrnný závěr o skutkových zjištěních a právním hodnocení věci. Odkaz insolvenčního soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009 je přiléhavý. K neexistenci tvrzené pohledávky odkázala na vyjádření k insolvenčnímu návrhu a provedené důkazy, z nichž vyplynulo, že částka 1.500.000 Kč byla ve společném jmění, které dosud nebylo vypořádáno. Argumentuje-li nový insolvenční navrhovatel tím, že dlužnice se měla dopustit jakéhokoliv zavrženíhodného jednání, pak naprosto pomíjí skutečný stav věci tak, jak je popsán ve vyjádření dlužnice a jak vyplývá z listinných důkazů. Ve vyjádření dlužnice například uváděla, že v období roku 2013 bývalý manžel prováděl různé finanční transakce, o kterých buď dlužnice nevěděla vůbec, nebo se o nich dovídala později. Tvrdila, že právní jednání, které uskutečnil její bývalý manžel v průběhu let 2013 a 2014, nebyla učiněna svobodně, vážně a jedná se o jednání neplatná, včetně uzavření smlouvy o postoupení tvrzené pohledávky. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil. U jednání odvolacího soudu dlužnice doplnila, že po podání odvolání nastaly nové skutečnosti, když zejména byla dlužnice vyzvána dopisem advokátní kanceláře Dohnal, Pertot, Slanina, ze dne 2.4.2015 k vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 2.100.000 Kč a v trestním řízení obviněného Ernesta Báti byl vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie se závěrem, že bývalý manžel trpí psychickou poruchou, která narušuje jeho úsudek a paměťové schopnosti. U Okresního soudu v Prostějově byla zahájena řízení o vydání bezdůvodného obohacení a o vypořádání společného jmění manželů, která nejsou dosud skončena. Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvod dle § 205 odst. 2, písm. c), e) a g) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Předně je nutno uvést, že původním insolvenčním navrhovatelem byla společnost nedeka s. r. o., která po vydání napadeného usnesení postoupila v řízení uplatňovanou pohledávku na Aleše anonymizovano a současně podala návrh na procesní nástupnictví, kterému insolvenční soud vyhověl usnesením ze dne 2.4.2015, č. j. KSBR 24 INS 18051/2014-P1-3. Podle § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. Dle odstavce 2, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekuci nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Podle § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a k návrhu připojit její přihlášku. Jde-li o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203. Podle § 143 odst. 2, věty první IZ, insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Insolvenční soud nepochybil, pokud nejprve posuzoval aktivní věcnou legitimaci navrhujícího věřitele k podání insolvenčního návrhu. Ze znění § 105 a § 143 odst. 2 IZ totiž vyplývá, že rozhodnout o úpadku dlužníka k návrhu věřitele lze pouze tehdy, doloží-li, že má za dlužníkem splatnou pohledávku. Insolvenční soud učinil z provedených listinných důkazů správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Proto lze odkázat na tato zjištění insolvenčního soudu uvedená v odůvodnění napadeného usnesení (strana druhá, druhý odstavec shora až strana pátá, sedmý odstavec shora). Odvolací soud doplnil dokazování listinami vyjmenovanými v protokole o odvolacím jednání. Z přípisu advokátní kanceláře Dohnal, Pertot, Slanina, ze dne 2.4.2015 označeného jako Výzva k vydání bezdůvodného obohacení a k vypořádání SJM, vyplývá, že bývalý manžel dlužnice vyzval dlužnici k vydání částky 2.100.000 Kč, kterou považuje za bezdůvodné obohacení, neboť se jedná o peněžní prostředky, které dlužnice z osobního účtu manžela prokazatelně převedla bez jeho vědomí a bez jakéhokoliv právního důvodu na svůj osobní účet. Dále byla dlužnici nabídnuta komunikace ohledně vypořádání společného jmění manželů. V opačném případě bude dopis považován za předžalobní výzvu podle § 142a o. s. ř. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 30.12.2013 mezi postupitelem Milanem Polákem a postupníkem nedeka s. r. o. plyne, že postupitel je věřitelem pohledávek za dlužnicí Marcelou anonymizovano , které vznikly tím, že dlužnice převedla výlučné finanční prostředky postupitele v celkové výši 1.500.000 Kč na účet dlužnice. Postupitel postoupil pohledávky specifikované v článku I. smlouvy v celkové výši 1.000.000 Kč postupníkovi. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 1.4.2015 mezi postupitelem nedeka s. r. o. a postupníkem Alešem Diváckým se podává, že postupitel je na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30.12.2013 věřitelem pohledávky za dlužnicí Marcelou anonymizovano , která vznikla tím, že dlužnice převedla výlučné finanční prostředky postupitele v celkové výši 1.500.000 Kč na svůj účet. Postupitel postupuje pohledávku specifikovanou v článku I. této smlouvy v celkové výši 1.000.000 Kč spolu s příslušenstvím pohledávky postupníkovi. Ani po takto doplněném dokazování nemá odvolací soud důvod odchýlit se od skutkových závěrů insolvenčního soudu. Podle názoru odvolacího soudu insolvenční soud věc i správně právně posoudil. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že pohledávka insolvenčního navrhovatele je pohledávkou spornou a k odstranění její spornosti by bylo třeba provádět dokazování překračující meze insolvenčního řízení. Původní insolvenční navrhovatel nedeka s. r. o. tvrdil, že nabyl pohledávku od bývalého manžela dlužnice z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že dlužnice v době od 1.4.2013 do 31.5.2013 převedla prostřednictvím elektronického bankovnictví z účtu svého manžela na svůj účet částku 1.500.000 Kč, když tyto finanční prostředky náležely do výlučného jmění manžela dlužnice. Insolvenční navrhovatel již v insolvenčním návrhu označil jako jeden z listinných důkazů smlouvu o postoupení pohledávky, kterou však nepředložil. Insolvenční soud tedy shledal, že neprokázal ani to, že na něj pohledávka, kterou uplatňoval v řízení, byla postoupena. V odvolání odvolatel namítal, že insolvenční soud nesplnil poučovací povinnost, protože měl být vyzván k předložení důkazů k prokázání postoupení pohledávky. Smlouva o postoupení pohledávky z manžela dlužnice na původního insolvenčního navrhovatele byla doložena v době po vydání napadeného usnesení (insolvenční navrhovatel ji přiložil k návrhu na procesní nástupnictví). Při zásadě úplné apelace a neexistenci zásady koncentrace v insolvenčním řízení lze tedy k této listině přihlédnout i v odvolacím řízení. V této souvislosti však nutno zdůraznit, že insolvenční soud současně shledal, že postupovaná pohledávka ani neexistovala. S ohledem na tento závěr by insolvenční navrhovatel nedoložil svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu ani v případě, pokud by postoupení pohledávky prokázal. Proto nelze dospět k závěru, že neúspěch insolvenčního navrhovatele spočíval výlučně v tom, že mu insolvenční soud nezpřístupnil svůj názor na to, že se mu nepodařilo prokázat (osvědčit) některé rozhodné skutečnosti (postoupení pohledávky). Zásadní otázkou, od jejíhož zodpovězení se odvíjí další úvahy při posuzování věci, je to, zda pohledávka tvrzená insolvenčním navrhovatelem vůbec existovala. Dlužnice nezpochybňovala skutečnost, že v době od 1.4.2013 do 31.5.2013 převedla z účtu manžela na svůj účet částku 1.500.000 Kč. Tvrdila však, že tyto finanční prostředky náležely do společného jmění manželů, neboť pocházely z prodeje nemovitostí a movitých věcí, které společně zakoupili za trvání manželství a dále z prodeje malé vodní elektrárny, kterou postavili společně za trvání manželství. Nadto tvrdila, že od počátku v malé vodní elektrárně vykonávala samostatně výdělečnou činnost jako spolupracující osoba. Malá vodní elektrárna představovala podnik, který manžel dlužnice nabyl před účinností zákona č. 91/1998 Sb., tedy v době, kdy existoval institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů, který měl rozsah upraven jinak, než pozdější institut společného jmění manželů. Zejména byly z bezpodílového spoluvlastnictví manželů výslovně vyloučeny věci, které sloužily k výkonu povolání jen jednoho z manželů. Judikatura přitom dovodila, že výkonem povolání je i podnikání, proto podnik, který provozuje jen jeden z manželů, patří do jeho výlučného majetku. Tvrzení insolvenčního navrhovatele a jeho poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2004 sp. zn. 22 Cdo 484/2004 jsou tedy logická a existence pohledávky na jejich základě není vyloučena. Nejvyšší soud totiž rovněž dovodil (byť na to již insolvenční navrhovatel nepoukazoval), že s účinností zákona č. 91/1998 Sb. se věci, které nebyly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nestávají součástí společného jmění. Proto u těchto vztahů je nutné přihlédnout k tehdejší úpravě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3705/2014 ze dne 21.10.2014). Dlužnice tvrdila, že v malé vodní elektrárně prováděla výdělečnou činnost vedle manžela, proto nešlo o majetek, který by sloužil pouze k výkonu povolání jednoho z manželů. Toto její tvrzení je podporováno dlužnicí doloženými listinami, konkrétně potvrzením České správy sociálního zabezpečení o tom, že dlužnice byla osobou samostatně výdělečně činnou od 1.6.1993 do 31.8.2011. Rovněž z daňových přiznání dlužnice i manžela dlužnice za rok 2010 a 2011 plyne, že dlužnice byla spolupracující osobou na podnikání manžela dle § 13 zákona o daních z příjmů. Za situace, kdy podnik malé vodní elektrárny nebyl využíván výlučně k výkonu povolání manžela, ale rovněž k výkonu povolání dlužnice samotné, kdy tento majetek byl nabyt za trvání manželství (nejdříve v roce 1982) a nemovitosti, které tvořily součást podniku, využívali manželé rovněž ke společnému bydlení (srovnej závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 27.9.2004, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000), lze podle odvolacího soudu předběžně usuzovat na to, že podnik malé vodní elektrárny náležel do společného jmění manželů. Vedle smlouvy o prodeji podniku byly uzavřeny smlouvy o prodeji nemovitostí a o prodeji movitých věcí. U smlouvy o prodeji podniku je jako jediný prodávající uveden manžel dlužnice, v ostatních smlouvách jsou uvedeni jako prodávající oba manželé s tím, že jde o majetek ve společném jmění manželů. Tato skutečnost nasvědčuje spíše tomu, že manželé sami považovali podnik za majetek ve výlučném jmění manžela. Nelze však odhlédnout od toho, že právní úkony k majetku ve společném jmění manželů mohl činit i jeden z nich (dle § 145 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 se vyžadoval souhlas druhého manžela s úkonem, nikoliv přímo jeho účast na úkonu). Insolvenční soud rovněž dospěl k závěru, že znala-li dlužnice přístupové údaje k účtu, jednala zřejmě se souhlasem manžela. Tento závěr je sice logický, ale nemusí znamenat, že by nutně muselo jít o prostředky ve společném jmění manželů. Dlužnice mohla být jen pověřena jejich dočasnou správou apod. Dále je odvolací soud toho názoru, že ani sama skutečnost, že finanční prostředky byly součástí společného jmění manželů, nemusí vést k závěru, že pokud si je dlužnice přivlastnila, činila tak oprávněně (mohla si přivlastnit více, než by činil podíl na společném jmění). Tuto otázku však bude možno vyřešit až v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů, k čemuž insolvenční řízení není určeno. Z uvedených úvah a zjištění rezultuje závěr, že je přinejmenším sporné, zda podnik (a tedy i výtěžek z jeho prodeje) byl výlučným vlastnictvím manžela či spadal do společného jmění manželů. Odvolací soud tedy sdílí závěr insolvenčního soudu, že insolvenční navrhovatel nedoložil svou splatnou pohledávku za dlužnicí, neboť prokazování jeho tvrzené pohledávky by přesahovalo rámec insolvenčního řízení. K rozsahu potřebného dokazování a míry pravděpodobnosti osvědčení pohledávky v insolvenčním řízení odvolací soud uvádí, že pohledávka musí být osvědčena nepochybně v tom smyslu, že na základě předložených listin není důvod o její existenci pochybovat. V daném řízení dlužnice předloženými listinami zcela zpochybnila existenci insolvenčním navrhovatelem tvrzených pohledávek. Odvolatel v odvolání namítal nepřezkoumatelnost závěrů insolvenčního soudu o tom, proč peníze byly ve společném jmění manželů. Podle odvolacího soudu tento závěr insolvenční soud ve svém rozhodnutí vysvětlil tím, že uzavřel, že manželé podnikali společně. Shodně s insolvenčním soudem má odvolací soud pochybnosti o motivaci insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, což je dáno zejména způsobem vytvoření mnohosti věřitelů, tedy postoupení pohledávky a podání insolvenčního návrhu ihned (jeden den) po uplynutí šestiměsíční lhůty (§ 143 odst. 2 věta druhá IZ). Otázka účelovosti podání insolvenčního návrhu a závěr insolvenčního soudu o šikanózní povaze insolvenčního návrhu nemá podle mínění odvolacího soudu v této věci zásadní význam, neboť se nejedná o řízení o náhradu škody způsobené insolvenčním návrhem ani nebyl insolvenční návrh odmítnut pro zjevnou bezdůvodnost dle § 128 a IZ. Závěrem odvolací soud se považuje za nutné vyjádřit k námitce odvolatele, že dlužnice nepředložila řádné seznamy závazků a majetku, neboť tyto seznamy neobsahovaly podpis dlužnice. Dlužnice sice ke svému vyjádření k insolvenčnímu návrhu podepsané seznamy skutečně nepřipojila, ale předložila je při soudním jednání. Tato skutečnost je však v dané věci nevýznamná, neboť i kdyby dlužnice nepředložila řádné seznamy závazků, majetku a zaměstnanců, má to dle § 3 odst. 2, písm. d) IZ toliko za následek, že se presumuje neschopnost dlužníka platit závazky, nikoliv jiné znaky úpadku. Posuzováním všech znaků úpadku ve smyslu § 3 IZ (mnohostí věřitelů, existencí peněžitých závazků po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a platební neschopností) se totiž insolvenční soud zabývá pouze tehdy, dospěje-li k závěru, že alespoň jeden z insolvenčních navrhovatelů osvědčil svou pohledávku za dlužníkem, což v dané věci splněno nebylo. Ze všech výše uvedených důvodů pokládá odvolací soud závěr insolvenčního soudu o neosvědčení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele (a také Ing. Milana Poláka) za dlužnicí za správný. Insolvenční soud nepochybil, pokud z tohoto důvodu insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 IZ zamítl, aniž by posuzoval, zda je dlužnice v úpadku či nikoliv. Usnesení insolvenčního soudu je věcně správné, včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení a uložení povinnosti k úhradě soudního poplatku. Proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla rovněž úspěšná dlužnice, která proto má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Tyto náklady dlužnice představuje odměna její právní zástupkyně za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne 21.1.2016) ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 4, písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013). Dále byla přiznána právní zástupkyni dlužnice náhrada hotových výdajů 600 Kč za dva úkony právní služby podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhrada za promeškaný čas cestou k jednání a zpět v částce 200 Kč za dvě půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 téže vyhlášky) a cestovné 240 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu na trase Prostějov -Olomouc a zpět, celkem 40 km, osobním vozidlem, jehož údaje jsou uvedeny v odůvodnění usnesení insolvenčního soudu. Celkem vznikly dlužnici v odvolacím řízení náklady ve výši 7.240 Kč, přičemž tuto částku je insolvenční navrhovatel povinen zaplatit k rukám právní zástupkyně dlužnice (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím

Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; insolvenčnímu navrhovateli a dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 21. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu