2 VSOL 613/2015-A-13
KSBR 52 INS 9634/2015 2 VSOL 613/2015-A-13

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Mojmíra anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Vrbovci 146, PSČ 671 24, o insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.5.2015, č. j. KSBR 52 INS 9634/2015-A-8,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se po tv rz uje.

Odův odně ní:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) vyzval dlužníka, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že návrh dlužníka na povolení oddlužení ze dne 7.4.2015 bude nutno odmítnout podle § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), a úpadek řešit konkursem, když dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Má totiž prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že věřitel souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením. Dále insolvenční soud vysvětlil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a odůvodnil její výši. Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Nesouhlasil s uložením zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že věřitelé s pohledávkami z podnikání dlužníka mohou dlužníku udělit souhlas v průběhu insolvenčního řízení, respektive nebudou mít proti oddlužení námitky. Souhlas věřitele s nezajištěným závazkem dlužníka z podnikání není povinným dokladem k návrhu na povolení oddlužení. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, by měl insolvenční soud oddlužení povolit a tuto otázku prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Po povolení oddlužení by tedy měl vyčkat, zda věřitelé budou sami vznášet námitky odůvodňující odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Závěrem dlužník poukázal na důvody usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.4.2014, č. j. KSBR 45 INS 5018/2014, 1 VSOL 313/2014-A-14, Vrchního soudu v Praze ze dne 15.5.2014, č. j. KSPA 59 INS 2184/2014, 2 VSPH 961/2014-A, ze dne 18.7.2014, č. j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A a ze dne 4.4.2014, č. j. KSPL 20 INS 28995/2013, 4 VSPH 531/2014-B-10.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 108 odst. 1 a 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

V posuzované věci učinil insolvenční soud správná zjištění, že dlužník má nezajištěný dluh z podnikání, k němuž v podání ze dne 5.5.2015 sdělil, že mu souhlas věřitele s nezajištěnou pohledávkou vzniklou z podnikání nebyl udělen. Odvolací soud pouze doplňuje, že podle seznamu závazků má dlužník závazky vůči osmi věřitelům a podle sdělení dlužníka ze dne 5.5.2015 pochází z podnikatelské činnosti dlužníka závazky vůči Finančnímu úřadu ve Znojmě ve výši 194.229 Kč, vůči Okresní správě sociálního zabezpečení ve Znojmě ve výši 85.273 Kč, přičemž u některých dalších závazků dlužník nemůže vyloučit, že se jedná o závazky z podnikání. Tyto skutečnosti plynou z insolvenčního spisu a dlužník je ve svém odvolání ani nezpochybňuje.

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, když je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2, písm. b/ IZ). Současně dlužník tvrdí nejméně dva nezajištěné závazky, které pocházejí z jeho podnikání. Přitom dlužník netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Insolvenční zákon přitom vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlasy příslušných věřitelů obstaral.

Argumentace dlužníka, že nevyjádří-li se věřitelé na výzvu k dluhům z podnikání, insolvenční soud oddlužení povolí a otázku závazků z podnikání prozkoumá v průběhu schůze věřitelů, není přiléhavá. Z obecné části důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Text zákona (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ) je přitom jasný a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak než jako nemá žádný dluh z podnikání . Jinak by byla založena ničím neodůvodněná diskrepance v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Výslovně k § 389 IZ důvodová zpráva uvádí, že návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text § 389 odst. 1 IZ . Dále je možno odkázat na § 108 odst. 1 poslední věty IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat.

K poukazu dlužníka na závěry Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze vyplývající z jím označených rozhodnutí nutno poznamenat, že nejednotnost rozhodování soudů sice není žádoucí, avšak nepřipuštění oddlužení u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník ani netvrdil souhlas věřitelů, je v rozhodovací činnosti zdejšího odvolacího soudu již ustálenou praxí (viz například usnesení ze dne 17.6.2014, č. j. KSBR 31 INS 29171/2013, 2 VSOL 440/2014-A-17, dále ze dne 22.5.2014, č. j. KSBR 44 INS 37125/2012, 2 VSOL 213/2014-A-12, ze dne 19.1.2015, č. j. KSBR 44 INS 26450/2014, 2 VSOL 1155/2014-A-11 a další).

Insolvenční soud tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníka je konkurs, když jeho návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Ze seznamu majetku dlužníka je zřejmé, že dlužník nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky ani žádný jiný majetek. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ. Účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční soud přiléhavě vysvětlil a správně odůvodnil i její výši.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníku se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci 7. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu