2 VSOL 610/2015-A-12
KSBR 38 INS 7717/2015 2 VSOL 610/2015-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníků a) Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , b) Silvie anonymizovano , anonymizovano , oba bytem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 81/7, PSČ 682 01, adresa pro doručování Vyškov, Havlíčkova 22/24, PSČ 682 01, o insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.4.2015, č. j. KSBR 38 INS 7717/2015-A-7, takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkům zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Insolvenční soud vyšel z toho, že dlužníci mají mimo jiné závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Brně-venkově a Oborové zdravotní pojišťovně v Brně, které pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka. K výzvě soudu ze dne 7.4.2015 dlužníci sdělili, že věřitelé jim přislíbili souhlas s řešením úpadku oddlužením, přičemž zdůraznili, že věřitelé nevyjádřili s oddlužením nesouhlas a písemné souhlasy věřitelů doloží v eventuálně prodloužené lhůtě do 15.5.2015. Uzavřel, že dlužníci nejsou ve smyslu § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), oprávněnými osobami podat návrh na povolení oddlužení a je namístě tento návrh odmítnout a rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem. Dále uvedl, že je na dlužníkovi, který má závazky z podnikání, aby možnost oddlužení s věřiteli projednal a aby se již v návrhu na povolení oddlužení vyjádřil, případně též doložil, zda věřitelé mající vůči němu pohledávku z podnikání, s jeho oddlužením souhlasí. Námitky proti oddlužení mohou věřitelé vznášet až po rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, tj. nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a že insolvenční soud může uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení toliko do rozhodnutí o úpadku. V případě, že věřitelé s pohledávkami z podnikání vznesou proti oddlužení námitky až na schůzi věřitelů a insolvenční soud dospěje k závěru, že je nutno z tohoto důvodu oddlužení dlužníka neschválit (§ 405 IZ) a jeho úpadek řešit konkursem, nebyly by pro počáteční činnost insolvenčního správce zajištěny pohotové finanční prostředky. Dále insolvenční soud vysvětlil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení uložené podle § 108 odst. 1 IZ a odůvodnil její výši.

Proti tomuto usnesení podali oba dlužníci odvolání. V něm snesli obsáhlou argumentaci proti závěru insolvenčního soudu o nutnosti uložit dlužníkům povinnost k úhradě zálohy. Zdůraznili, že písemné souhlasy věřitelů s řešením úpadku oddlužením nahradili prohlášením učiněném v Doplnění návrhu na povolení oddlužení ze dne 15.4.2015. Dlužníky oslovení věřitelé přislíbili souhlasy vydat. Zopakovali, že sporné otázky lze přezkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Odkázali na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, konkrétně na usnesení ze dne 19.1.2015, č. j. 2 VSOL 1155/2014-A-11 a ze dne 30.3.2015, č. j. 3 VSOL 1278/2014. Dále tvrdili, že souhlas věřitelů s pohledávkami z podnikání s řešením úpadku oddlužením není uveden mezi obsahovými náležitostmi návrhu na povolení oddlužení, dokonce ani formulář zveřejněný Ministerstvem spravedlnosti žádný prostor pro uvedení takových skutečností ani náznakem neobsahuje. Jestliže tedy insolvenční soud požadoval doložit souhlasy věřitelů s řešením úpadku oddlužením, postupoval v rozporu s článkem 4 odst. 1 a 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na důvodovou zprávu k revizní novele insolvenčního zákona uvedli, že doplněním § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 IZ zákonodárce zamýšlel neumožnit řešení úpadku dlužníka, který má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, oddlužením pouze v případě, kdy dlužníkův věřitel, jehož pohledávka pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, aktivně vysloví nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Postupem insolvenčního soudu dochází k ničím neodůvodněnému a nedovolenému zvýhodnění věřitelů podnikatelských závazků a k prolomení zásady upřednostnění společného zájmu věřitelů nad jejich zájmy partikulárními. Závěrem dlužníci odkázali na jimi označená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze a zmínili, že jejich argumentace je všeobecně přijímána dalšími učenci a praktiky (viz například odborný článek insolvenčního správce JUDr. Oldřicha Řeháčka, Ph.D. z 13.6.2014, Oddlužení po revizní novele insolvenčního zákona aneb osobní bankrot pro každého, odborný článek insolvenčního správce MUDr. Mgr. Daniela Mališe, LL.M. z 29.7.2014, Oddlužení podnikajících fyzických osob po revizní novele insolvenčního zákona, nebo insolvenčního správce Mgr. Lukáše Pachla z 1.9.2013, Oddlužení v roce 2014, dále rozhovor s JUDr. Jaroslavem Burešem pro internetový server Česká justice). Navrhli, aby insolvenční soud v rámci autoremedury změnil napadené usnesení tak, že dlužníkům se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení společně a nerozdílně ve výši 50.000 Kč neukládá, nebo aby takto změnil napadené usnesení odvolací soud, případně je zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 108 odst. 1 a 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

V posuzované věci učinil insolvenční soud správná zjištění, že dlužníci mají nezajištěné závazky z podnikání nejméně vůči dvěma věřitelům (Okresní správě sociálního zabezpečení v Brně, Oborové zdravotní pojišťovně v Brně). Ze seznamu závazků dlužníků skutečně plyne, že dlužníci vykazují závazek ve výši 92.145 Kč a 156.554 Kč vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Brně-venkově a ve výši 296.071,24 Kč vůči Oborové zdravotní pojišťovně v Brně. K výzvě insolvenčního soudu ze dne 7.4.2015 dlužníci v Doplnění návrhu na povolení oddlužení ze dne 15.5.2015 výslovně uvedli, že nemáme písemné souhlasy těchto věřitelů k dispozici, nicméně jsme tyto věřitele o udělení požadovaných souhlasů požádali, a to osobní a písemnou formou, načež nám bylo věřiteli přislíbeno tyto souhlasy vydat . Uvedené skutečnosti dlužníci ve svém odvolání ani nezpochybňují.

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu je zřejmé, že dlužníci jsou v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť mají peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit, když je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2 písm. b/ IZ). Současně dlužníci tvrdí tři nezajištěné závazky, které pocházejí z podnikání dlužníka. Přitom dlužníci ve svém insolvenčním návrhu netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Insolvenční zákon přitom vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlasy příslušných věřitelů obstaral.

Argumentace dlužníků, že nevyjádří-li se věřitelé na výzvu k dluhům z podnikání, insolvenční soud oddlužení povolí a otázku závazků z podnikání prozkoumá v průběhu schůze věřitelů, není přiléhavá. Z obecné části důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Text zákona (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ) je přitom jasný a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak než jako nemá žádný dluh z podnikání . Jinak by byla založena ničím neodůvodněná diskrepance v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Výslovně k § 389 IZ důvodová zpráva uvádí, že návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text § 389 odst. 1 IZ . Dále je možno odkázat na § 108 odst. 1 poslední věty IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat.

Pokud dlužníci odkazovali na závěry Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze v jimi označených rozhodnutích, nutno poznamenat, že nejednotnost rozhodování soudů sice není žádoucí, avšak nepřipuštění oddlužení u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník ani netvrdil souhlas věřitelů, je v rozhodovací

činnosti zdejšího odvolacího soudu již ustálenou praxí viz například usnesení ze dne 17.6.2014, č. j. KSBR 31 INS 29171/2013, 2 VSOL 440/2014-A-17, dále ze dne 22.5.2014, č. j. KSBR 44 INS 37125/2012, 2 VSOL 213/2014-A-12 a další). Z tohoto názoru zjevně vyšel i insolvenční soud a přiléhavě rozvedl své úvahy v návaznosti na argumentaci dlužníků o nutnosti uložit dlužníkům povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení. V této souvislosti je tedy možno v plném rozsahu odkázat na stranu 2, poslední odstavec a stranu 3, první odstavec shora, odůvodnění usnesení insolvenčního soudu.

Při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je určující, zda existuje některý z důvodů uvedených v § 389 odst. 2 IZ. Proto je nezbytné, aby takový dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil některou z těch skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením. Tvrzení, že věřitelé s nezajištěnou pohledávkou vůči dlužníkovi mající původ v podnikání dlužníka předmětné souhlasy vydají, takovýmto tvrzením není. Z tohoto pohledu neobstojí ani dlužníky zmiňované prohlášení v Doplnění návrhu na povolení oddlužení ze dne 15.4.2015. Pokud dlužníci žádné skutečnosti odůvodňující povolení jejich oddlužení za existence podnikatelských závazků ani netvrdí (jako v posuzované věci), pak na dlužníky nelze pohlížet jako na osoby oprávněné podat návrh na povolení oddlužení. Za této situace tedy insolvenční soud zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníků je konkurs, když návrh dlužníků na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Ze seznamu majetku dlužníků je zřejmé, že dlužníci nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky a vlastní majetek představující pouze vybavení bytu a domácnosti. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ. Účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční soud přiléhavě vysvětlil a správně odůvodnil i její výši.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci 7. srpna 2015

Za správnost vyhovení: JUDr. Helena Myšková Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu