2 VSOL 592/2012-A-58
KSBR 26 INS 12661/2011 2 VSOL 592/2012-A-58

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Ždánice, Hrubá Strana 187, PSČ 696 32, zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, se sídlem Brno, Orlí 18, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu navrhovatelky Veroniky anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 4, Kloboučnická 1409/21, PSČ 140 00, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, PSČ 779 00, rozhodl o odvolání navrhovatelky Veroniky anonymizovano ze dne 3.7.2012 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.6.2012, č.j. KSBR 26 INS 12661/2011-A-44,

takto: I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.6.2012, č.j. KSBR 26 INS 12661/2011-A-44, se p o t v r z u j e.

II. Navrhovatelka je povinna zaplatit dlužníkovi na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 7.622,-Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce dlužníka JUDr. Pavla Čapčucha.

O d ů v o d n ě n í: Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 143 odst. 2 věta první zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) zamítl insolvenční návrh navrhovatelky (odstavec I. výroku), zavázal navrhovatelku k povinnosti zaplatit dlužníkovi na nákladech řízení částku ve výši 11.520,-Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto pokračování-2-usnesení k rukám právního zástupce dlužníka (odstavec II. výroku) a dále rozhodl o vrácení zaplacené zálohy navrhovatelce v částce 50.000,-Kč po právní moci tohoto usnesení prostřednictvím účtárny soudu (odstavec III. výroku).

Podle odůvodnění navrhovatelka doručila insolvenční návrh soudu 19.7.2011 a tvrdila, že má za dlužníkem peněžitou pohledávku ve výši 350.000,-Kč. Ke své pohledávce uvedla, že společnost Úvěrový servis s.r.o. jako věřitel a dlužník uzavřeli 19.12.2007 smlouvu o půjčce, na základě které společnost poskytla dlužníkovi půjčku ve výši 854 000,-Kč. V čl. II této smlouvy uznal dlužník tento svůj dluh ve výši 854 000,-Kč co do důvodu a výše a zavázal se věřiteli půjčku vrátit nejpozději do 19.3.2008. Svůj dluh dlužník uznal rovněž v rámci Exekutorského zápisu sepsaného dne 19.12.2007. Dále uvedla, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7.6.2011 postoupila společnost Úvěrový servis s.r.o. navrhovatelce část své uvedené pohledávky ve výši 350 000,-Kč, k zajištění pohledávky byla dne 19.12.2007 uzavřena smlouva o zřízení zástavního správa k nemovitostem mezi společností Úvěrový servis s.r.o jako zástavním věřitelem a dlužníkem jako zástavcem, kdy se jedná o nemovitosti ve výlučném vlastnictví dlužníka zapsané na LV č. 50 pro k.ú. Ždánice. Dále navrhovatelka označila další věřitele, včetně výše a data splatnosti jejich pohledávek vůči dlužníku a tvrdila, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Ke svému návrhu, resp. v přihlášce pohledávek navrhovatelka doložila smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 7.6.2011, výpis z katastru nemovitostí LV č. 50 k.ú. Ždánice, smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, smlouvu o půjčce ze dne 19.12.2007, exekutorský zápis č.j. Exz 383/2007. Dlužník přes výzvu soudu se k insolvenčnímu návrhu písemně nevyjádřil a požadované seznamy dle insolvenčního zákona nepředložil. Podáním ze dne 10.10.2011 navrhovatelka k výzvě soudu doložila listiny o tom, že dlužníkovi byla poskytnuta půjčka ve výši 854 000,-Kč; jedná se o příjmový pokladní doklad z 19.12.2007 na částku 254 000,-Kč a výpis z běžného účtu, dle něhož byla dlužníkovi vyplacena druhá část půjčky dne 20.12.2007, 21.12.2007 a 22.12.2007 vždy po 200 000,-Kč. Soud ve věci nařídil jednání na 23.11.2011, zde dlužník namítal, že pohledávka původního věřitele v uvedené výši nevznikla, smlouva o půjčce je neplatná pro neurčitost, dlužníkovi byla poskytnuta částka pouze ve výši 600 000,-Kč, z níž dlužník odevzdal věřiteli zpět částku 120 000,-Kč, dle čl. I. odst. 5 smlouvy o půjčce se jedná o odměnu za poskytnutí půjčky, toto ujednání považuje dlužník za neplatné, neboť jedinou úplatou za poskytnutí půjčky je úrok, přičemž půjčka měla být poskytnuta jako bezúročná. Dále namítal, že v čl. III. odst. 1 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta za každý den prodlení ve výši 4 200,-Kč, což odpovídá výši 0,5% denně; tuto smluvní pokutu považuje dlužník za nepřiměřenou. Dále dlužník namítal, že půjčka byla částečně uhrazena a mimo jiné doložil sdělení původního věřitele vůči Policii ČR ze dne 12.10.2011 a pokladní doklad o vkladu hotovosti ze dne 29.10.2009, z nichž vyplývá, že na půjčku bylo uhrazeno 650 000,-Kč. U nařízeného jednání soud provedl důkaz přihláškou pohledávky navrhovatelky a doklady doloženými do spisu účastníky řízení a na základě těchto důkazů dospěl k závěru, že insolvenční návrh navrhovatelky je nutno zamítnout, neboť dle názoru pokračování-3-soudu nebyla v průběhu řízení vyjasněna skutečnost, proč byla půjčka poskytnuta v několika částkách v rozporu se smlouvou o půjčce, především je však nutno zjistit, v jaké výši byla uhrazena část půjčky dlužníkem, resp. zda se jednalo o úhradu jistiny či smluvní pokuty a v jaké výši byla případná smluvní pokuta vyúčtována, neboť není známa zbývající výše neuhrazeného dluhu. V tom případě není správné tvrzení postupitele ve smlouvě o postoupení pohledávek, že má v době uzavírání smlouvy za dlužníkem pohledávku ve výši 854 000,-Kč s příslušenstvím. Teprve poté by bylo možno posoudit, zda mohl postupitel postoupit navrhovatelce částku 350 000,-Kč, resp. zda pohledávka v této výši ještě existovala. Ke zjištění těchto skutečností nestačí pouze předložené listinné důkazy, konečně jak navrhovatelka, tak i dlužník navrhli provedení důkazu výslechem svědka Jiřího Mésla, který na základě plné moci uzavíral smlouvu o půjčce za původního věřitele a také smlouvu o postoupení pohledávky. Tato osoba rovněž potvrdila Policii ČR, že část dluhu byla uhrazena. K prokázání existence pohledávky navrhovatelky by proto bylo nutné provést důkaz výslechem tohoto svědka. Soud prvního stupně však tento důkaz nepřipustil, neboť jeho provedení přesahuje rámec insolvenčního řízení a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2012, sp. zn. 29 NSČR 30/2009 zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 96/2011, svazek 7, ročník 2011, dále na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.10.2008, sp. zn. 3 VSOL 115/2008, a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9.7.2009, sp. zn. 1 VSPH 206/2009-A-59. Na základě výše uvedených zjištění a argumentace dospěl soud prvního stupně k závěru, že pohledávka navrhovatelky zůstala sporná, navrhovatelka proto není aktivně legitimována k podání insolvenčního návrhu vůči dlužníku. Z těchto důvodů soud její insolvenční návrh zamítl, aniž se zabýval hodnocením pohledávek dalších věřitelů a tím, zda je osvědčen úpadek dlužníka a ani domněnkou platební neschopnosti dle ust. § 3 odst. 2 písm. d) IZ. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a dlužníkovi, který měl úspěch ve věci, přiznal právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení v celkové výši 11 520,-Kč. Současně soud rozhodl o vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení, kterou navrhovatelka zaplatila, neboť o zjištění úpadku dlužníka nebylo rozhodnuto.

Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení, jde o rozhodnutí pro nedostatek a nesrozumitelnost odůvodnění nepřezkoumatelné a že soud prvního stupně nerespektoval závazné pokyny odvolacího soudu. Konkrétně namítala, že sám soud prvního stupně dospěl k závěru, že půjčka byla jejím právním předchůdcem dlužníkovi poskytnuta a to 254.000,-Kč v hotovosti, druhá část půjčky v celkové výši 600.000,-Kč převodem na účet. Soud se v této souvislosti vůbec nezabýval obsahem a účinky exekutorského zápisu ze dne 19.12.2007, v němž dlužník uznal svůj závazek, co do důvodu a výše, tedy závazek vrátit původnímu věřiteli 854.000,-Kč. Přesto si soud prvního stupně odporuje, když na jedné straně uvádí, že půjčka v uvedené výši byla poskytnuta, následně však uzavírá, že nebylo vyjasněno, proč byla půjčka poskytnuta v několika částkách v rozporu se smlouvou pokračování-4-o půjčce. Z odůvodnění nelze zjistit, jaký význam má pro soud vyjasňování skutečností, že půjčka nebyla poskytnuta důsledně podle smlouvy, dle názoru odvolatelky je to irelevantní. K závěru soudu, že by bylo třeba zjistit, v jaké výši byla uhrazena část půjčky dlužníkem, resp., zda se jednalo o úhradu jistiny nebo smluvní pokuty odvolatelka namítá, že procesní povinnost osvědčit zánik již osvědčené pohledávky věřitele na vrácení půjčky ve výši 854.000,-Kč již leží zcela na dlužníkovi. Pokud tedy nemá soud za osvědčené, že doloženými platbami byla uhrazena jistina půjčky, musí to znamenat jedině to, že dlužník nedoložil zánik části pohledávky uhrazením, a tedy že pohledávka věřitele (navrhovatelky) na vrácení jistiny půjčky 854.000,-Kč nebyla tímto argumentem dlužníka zpochybněna. Případná spornost otázky, zda platbami částek (dlužníkem) 450.000,-Kč a 200.000,-Kč byla uhrazena jistina půjčky či smluvní pokuta, nemůže jít k tíži navrhovatelky. Soud buď vezme za osvědčené, že těmito částkami byla uhrazena jistina, a pak může konstatovat, že navrhovatelka osvědčila pohledávku za dlužníkem pouze v částce 204.000,-Kč, anebo soud tuto skutečnost nevezme za osvědčenou (což je z odůvodnění zřejmé), pak ale taková spornost (identifikace závazku hrazeného těmito platbami) v žádném případě nemůže zpochybnit již osvědčenou skutečnost, že dlužníkův závazek činí částku 854.000,-Kč. Soud tedy nesprávně ze spornosti tvrzení dlužníka, o částečném zániku pohledávky věřitele dovozuje procesní následky k tíži navrhovatelky. V neposlední řadě odvolatelka namítala, že v odůvodnění absentuje vysvětlení, proč i přes výše uvedené soud dospěl k závěru, že navrhovatelka neprokázala svou aktivní legitimaci, soud se pouze omezil na konstatování, že nelze posoudit, zda mohl postupitel postoupit postupníkovi částku 350.000,-Kč, resp. zda pohledávka v této výši ještě existovala. Z této věty vůbec nevyplývá hodnocení obsahu smlouvy o postoupení ze dne 7.6.2011, jak co do její platnosti, tak právních účinků. Při absenci těchto zjištění lze jen spekulovat, že soud zřejmě dospěl k závěru, že postupitel nemohl navrhovatelce postoupit pohledávku ve výši 350.000,-Kč proto, že ve smlouvě je sporná informace postupitele, zda činila tvrzenou částku 854.000,-Kč. Navrhovatelka má však za to, že takové prohlášení postupitele je pro platnost smlouvy o postoupení a její právní účinky irelevantní. Předmětem této smlouvy je tvrzená část pohledávky postupitele za dlužníkem ve výši 350.000,-Kč. Je tedy zcela jedno, zda skutečná výše pohledávky postupitele činila 350.000,-Kč, 854.000,-Kč, či jinou částku. Podstatné je jen to, zda postupitel disponoval vůči dlužníkovi pohledávkou na vrácení jistiny půjčky, což bylo osvědčeno, že disponoval a i v případě pochybností ohledně účelu platby částek 650.000,-kč nemůže být žádných pochyb o tom, že nejméně v rozsahu částky 154.000,-Kč postupitel pohledávkou na vrácení jistiny půjčky za dlužníkem disponoval. Skutečnost, že postupitel převedl navrhovatelce pohledávku z tohoto titulu ve výši 350.000,-Kč, je pak pro otázku její aktivní legitimace zcela nepodstatná. Navrhovatelka se účinností této smlouvy stala věřitelem dlužníka a to nejméně ve skutečně existujícím rozsahu této pohledávky. Pokud by postupitel postoupil pohledávku ve vyšším rozsahu, než v jakém skutečně existovala, má to jen důsledky v rámci odpovědnosti postupitele vůči navrhovatelce. V části skutečně existující pohledávky postupitele vůči dlužníkovi k postoupení pohledávky platně došlo, navrhovatelka se proto stala věřitelem dlužníka a je aktivně legitimována k podání návrhu. Případné pochybnosti o výši pokračování-5-pohledávky navrhovatelky se pak mohou řešit v rámci přezkumu, případně v incidenčním sporu. Z uvedených důvodů odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dlužník se k podanému odvolání písemně nevyjádřil, u odvolacího jednání navrhl potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen té o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání je včasné, podané osobou oprávněnou, že splňuje podstatné náležitosti, včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, přezkoumal napadené usnesení, i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř.) a po té, co u nařízeného jednání zopakoval dokazování postupní smlouvou ze dne 7.6.2011, dospěl k závěru, že odvolání odvolatelky není důvodné, avšak (částečně) na základě jiných právních závěrů, než ke kterým dospěl soud prvního stupně.

Předně je třeba uvést, že skutková zjištění soudu prvního stupně, učiněná z obsahu přihlášky pohledávek navrhovatelky, především ze smlouvy o půjčce ze dne 19.12.2007, ze smlouvy o zřízení zástavního práva a exekutorského zápisu z téhož data, z příjmového pokladního dokladu ze dne 19.12.2007, z výpisu z běžného účtu původního věřitele o platbách dlužníkovi po 200.000,-Kč ve dnech 20.12.2007, 21.12.2007 a 22.12.2007, ze sdělení Jiřího Mésla na Policii, z pokladního dokladu ze dne 29.10.2009 o platbě dlužníkem ve výši 450.000,-Kč, z výpisu z účtu původního věřitele u České spořitelny, a.s. o platbě částky 200.000,-Kč převodem z účtu společnosti EURODRAŽBY CZ a.s. ve prospěch účtu původního věřitele jsou úplná a správná, proto odvolací soud v zájmu stručnosti rozhodnutí na tuto část odůvodnění napadeného usnesení v celém rozsahu odkazuje.

Z těchto zjištění vyplývá, že dlužníkovi byla původním věřitelem Úvěrový servis s.r.o. poskytnuta půjčka 854.000,-Kč (příjem 254.000,-Kč dlužník potvrdil na příjmovém pokladním dokladu ze dne 19.12.2007, ve prospěch jeho účtu mu pak byla poskytnuta 3x částka po 200.000,-Kč), kterou se dlužník zavázal tomuto věřiteli vrátit jednorázově 19.3.2008. Půjčka byla poskytnuta jako bezúročná, nicméně dlužník se zavázal uhradit věřiteli odměnu 120.000,-Kč, splatnou v den poskytnutí finančních prostředků ze strany věřitele dlužníkovi, v čl. III. smlouvy bylo ujednáno, že za každý započatý den prodlení dlužníka je dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu 4.200,-Kč denně až do úplného zaplacení dlužné částky. V článku V. smlouvy o půjčce bylo ujednáno, že v případě prodlení dlužníka s plněním, budou platby přijaté od dlužníka použity na úhradu závazků v pořadí určeném věřitelem. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že dlužník shora uvedenému věřiteli uhradil celkem 650.000,-Kč (výpisy z účtu věřitele ke dni 29.10.2009, pokladní doklad pokračování-6-ze dne 29.10.2009 a výpis ke dni 4.11.2009). Zda a na co tyto platby dlužníka původní věřitel použil (zda na úhradu smluvní pokuty, či jistiny půjčky či úroky z prodlení) v tomto řízení prokázáno nebylo. Skutečnost, že dlužník věřiteli uhradil 650.000,-Kč vyplývá i z výpovědi Jiřího Mésla na Policii ČR dne 12.10.2011.

Lze proto uzavřít, že ještě v roce 2011 měl věřitel Úvěrový servis, s.r.o. z titulu poskytnuté půjčky (v roce 2007) vůči dlužníkovi zcela nepochybně splatnou pohledávku; v jaké přesné výši činila tato pohledávka na jistině, na smluvní pokutě, případně na úrocích z prodlení, v tomto řízení zjištěno nebylo, neboť pro nedostatek důkazů nebylo možno posoudit, zda původní věřitel využil ujednání v článku V. odst. 1 písm. c) ze smlouvy o půjčce, a na co použil platby přijaté od dlužníka (v roce 2009 v celkové částce 650.000,-Kč). Avšak (a to pouze hypoteticky) i v případě, že by věřitel použil platby dlužníka v celkové výši 650.000,-Kč na jistinu půjčky (ve výši 854.000,-Kč), pak by dlužník zůstal dlužen tomuto věřiteli jen na jistině 204.000,-Kč.

Ze smlouvy o postoupení pohledávky (§ 524 a násl. obč. zák.) ze dne 7.6.2011 odvolací soud dále zjistil, že postupitel Úvěrový servis s.r.o. vůči postupitelce Veronice anonymizovano (navrhovatelce) prohlásil, že má za dlužníkem Petrem Šemorou pohledávku na vrácení půjčky ve výši 854.000,-Kč s příslušenstvím a smluvními pokutami, vzniklou dle smlouvy o půjčce ze dne 19.12.2007. Dle článku II. této smlouvy postupitel cituji . postoupil část své pohledávky na vrácení půjčky, jak uvedena v čl. I. odst. 1.1 této smlouvy, a to v rozsahu částky 350.000,-Kč (tři sta padesát tisíc korun českých) včetně jejího příslušenství (tj. úroků z prodlení), ve prospěch postupníka, který výše uvedenou pohledávku touto smlouvou od postupitele do svého vlastnictví kupuje a přebírá.

Odvolací soud se především zabýval otázkou, zda předložená smlouva o postoupení pohledávky je platná, neboť i odvolatelka soudu prvního stupně v odvolání vytýkala, že se platností této smlouvy nezabýval. Platností této smlouvy se odvolací soud zabýval proto, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by postupitel Uvěrový servis s.r.o. dlužníku postoupení pohledávky navrhovatelce oznámil nebo, že by navrhovatelka postoupení pohledávky dlužníkovi před podáním insolvenčního návrhu prokázala.

Podle ust. § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odst. 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odst. 2).

Ustanovení § 525 obč. zák. dále stanoví, že postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí (odst. 1). Nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem (odst. 2). pokračování-7-

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle § 35 odst. 1 cit. zákona projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Dle odstavce 2 tohoto ustanovení platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Judikatura soudů opakovaně dovodila, že sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 odst.1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj.-mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle-když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje zákon (jde-li o občanskoprávní vztahy v ustanovení § 35 obč. zák. a jde-li o obchodní závazkové vztahy, především v ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) ustanovení, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Podle ustáleného výkladu podávaného Nejvyšším soudem je vůle, vtělená do smlouvy (zde do postupní smlouvy), svým projevem určitá, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (viz. shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2011).

V přezkoumávaném případě nelze dle závěrů odvolacího soudu ze shora uvedené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7.6.2011 dovodit, a to ani jejím výkladem, co tvoří z celkově postupované částky 350.000,-Kč (postoupena byla výslovně část pohledávky na vrácení půjčky a to v rozsahu 350.000,-Kč včetně jejího příslušenství, to je úroků z prodlení ) jistinu a co příslušenství (úroky z prodlení). Jinými slovy nelze zjistit, v jaké výši byla navrhovatelce postoupena jistina, resp. její část, a co tvoří příslušenství (úroky z prodlení). Odvolací soud proto uzavírá, že tato smlouva nemá určitě vymezen předmět postoupení a že tato neurčitost způsobuje její absolutní neplatnost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.

Proto odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že navrhovatelka nedoložila, že má za dlužníkem splatnou pohledávku a není proto k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimována. Z tohoto důvodu nebylo možno se zabývat otázkou, zda je dlužník v úpadku. pokračování-8-

Ze shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (včetně správného výroku o nákladech řízení a vrácení zálohy), když námitky odvolatelky, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné neshledal odvolací soud důvodnými (z rozhodnutí je patrno jaká učinil soud prvního stupně zjištění, jak tato zjištění vyhodnotil, i to z jakého důvodu shledal, že navrhovatelka není aktivně legitimována k podání insolvenčního návrhu).

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Navrhovatelka nebyla se svým odvoláním úspěšná, proto je povinna uhradit dlužníkovi i náklady odvolacího řízení, které činí paušální odměnu právního zástupce dlužníka ve výši 10.000,-Kč dle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1.3.2012, avšak sníženou o 50% (§ 18 cit. vyhlášky, neboť právní zástupce dlužníka učinil v odvolacím řízení toliko jeden úkon právní služby, to je účast u odvolacího jednání), tedy odměnu ve výši 5.000,-Kč, 1x režijní paušál 300,- Kč (§ 13 vyhl. č. 177/1996 Sb.), cestovné z Brna do Olomouce a zpět ve výši 1.052 Kč (při poštu km 158, ceně benzínu natural 95 dle vyhlášky č. 429/2011 Sb. ve výši 34,90 Kč, při průměrně spotřebě benzínu 8,5 l/ 100 km, sazbě základní náhrady 3,70 Kč), celkem náklady 6.352,-Kč. K této částce je však nutno připočíst 20% DPH (1.270,-Kč), neboť právní zástupce dlužníka doložil, že je jejím plátcem. Celkem dlužníkovi vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 7.622,-Kč.

P o u č e n í: Proti výroku I. tohoto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného ve lhůtě do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení odvolacího soudu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ) u Krajského soudu v Brně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1, písm. c/, § 240 odst. 1 o.s.ř.). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ČR.

Proti výroku II. tohoto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 8. listopadu 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu