2 VSOL 576/2013-A-10
KSOS 39 INS 14957/2013 2 VSOL 576/2013-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Jany Šimoníkové, IČ: 495 78 537, Klimšova 701, Petřvald, PSČ 735 41, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 39 INS 14957/2013-A-4 ze dne 11.6.2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 39 INS 14957/2013-A-4 ze dne 11.6.2013 s e potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě uložil dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila na záloze na náklady insolvenčního řízení na označený účet soudu částku 50.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že dlužnice se domáhala rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na její majetek. S ohledem na seznam majetku, který dlužnice předložila, ze kterého vyplývá, že vlastní pouze soubor movitých věcí, považoval insolvenční soud za nezbytné uložit jí povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 odst. 1 IZ. Poukázal na to, že zaplacení zálohy umožní zajištění prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení, zejména pokud jde o náklady insolvenčního správce související se zjišťováním a prověřováním stavu majetku dlužníka a jeho zpeněžováním a vymáháním pohledávek dlužníka do doby, než bude možné k tomuto účelu využít výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty. Insolvenční soud dále uvedl, že uložil povinnost dlužnici zaplatit zálohu v maximální možné výši, a to s ohledem na aktuální disponibilní prostředky dlužnice a vzhledem k výši odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem podle vyhlášky 313/2007 Sb., která činí 45.000 Kč, s tím, že lze důvodně očekávat i vznik dalších hotových výdajů insolvenčního správce.

Toto rozhodnutí napadla dlužnice odvoláním. Poukázala na to, že insolvenční zákon upravuje i povinnost dlužníka podat insolvenční návrh v případě jeho předlužení (§ 3 odst. 3 IZ). Povinnost podat insolvenční návrh vzniká tak již v okamžiku, kdy závazky převyšují hodnotu jeho majetku. Ona sama tedy splnila povinnost podat insolvenční návrh a není schopna v současné době uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení v požadované výši. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ (zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu insolvenčního spisu, zejména z insolvenčního návrhu dlužnice, vyplývá správnost skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o návrh dlužnice na řešení jejího úpadku konkursem a pokud jde o seznam majetku dlužnice, ze kterého vyplývá, že vlastní pouze soubor movitých věcí, a to pouze běžné vybavení domácnosti. V tomto směru proto odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.

S ohledem na řešení úpadku dlužnice konkursem a na skladbu jejího majetku, když nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, je závěr insolvenčního soudu o nutnosti zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle shora citovaného ustanovení insolvenčního zákona správný. Ke stanovení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je totiž nutno přistoupit právě v tom případě, kdy způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs a kdy nejsou v majetku dlužníka k dispozici pohotové finanční prostředky, které by umožnily financování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce do doby zpeněžení majetkové podstaty. Pouze pokud je úpadek dlužníka řešen oddlužením formou splátkového kalendáře, jsou odměna a hotové výdaje správce po celou dobu od schválení oddlužení hrazeny cestou pravidelných měsíčních splátek, pouze náklady správce v době do schválení oddlužení je nutno pokrýt z majetkové podstaty, případně ze zálohy. S ohledem na majetkovou situaci dlužnice v přezkoumávané věci správně insolvenční soud určil i výši zálohy v maximální částce 50.000 Kč, když zcela správně poukázal na výši odměny insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem a na nutnost hrazení jeho hotových výdajů.

Odvolací námitka dlužnice, že nemá k dispozici finanční prostředky pro zaplacení zálohy a že pouze splnila svou povinnost podat insolvenční návrh, který je povinna podat i v případě předlužení, nejsou v přezkoumávané věci relevantní. Povinnost dlužníka stanovená v ustanovení § 98 IZ podat insolvenční návrh je stanovena jako povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dlužník dozví o svém úpadku. Je tedy namístě, aby takový návrh byl ještě podán v době, kdy má dlužník ještě k dispozici i hotové finanční prostředky na hrazení nákladů insolvenčního řízení, a pokud tomu tak není, pak je třeba v souladu s ustanovením § 108 IZ řešit takovou situaci zaplacením zálohy na náklady insolvenčního řízení. V opačném případě by totiž měl povinnost hradit náklady insolvenčního řízení stát, čemuž má právě předejít institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. K tomu je možno odkázat na důvodovou zprávu k § 144 insolvenčního zákona, dle které obavám, že náklady vynaloženými na vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodnění výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené usnesení insolvenčního soudu potvrdil jako ve výroku věcně správné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem. Lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 15. července 2013

Za správnost vyhotovení JUDr. Ivana Waltrová, v. r. Miroslava Kupková předsedkyně senátu