2 VSOL 570/2014-A-16
KSBR 38 INS 37444/2013 2 VSOL 570/2014-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: P.L.S. INVEST spol. s.r.o., se sídlem Ztracená 64/3, 767 01 Kroměříž, IČ 282 94 297, o insolvenčním návrhu věřitele: Ing. Leoš anonymizovano , anonymizovano , 768 03 Roštín 237, zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem se sídlem 767 01 Kroměříž, Masarykovo nám. 128, o odvolání věřitele Ing. Leoše anonymizovano proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 38 INS 37444/2013-A-10 ze dne 23. dubna 2014

takto:

Usnesení krajského soudu se m ě n í tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se navrhovateli Ing. Leoši anonymizovano neukládá.

Odůvodnění:

Insolvenční soud usnesením uložil navrhovateli-věřiteli (dále jen navrhovatel), aby ve lhůtě 10 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč poté, co zjistil,

že navrhovatel je jediným jednatelem a současně jediným společníkem dlužníka, přičemž v insolvenčním návrhu tvrdí, že byl do 24.7.2013, kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou, zaměstnancem dlužníka na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2008. Soud měl o platnosti jeho pracovní smlouvy vážné pochybnosti, aktivní legitimace navrhovatele by musela být předmětem dokazování s tím, že z pracovní smlouvy, kterou věřitel připojil ke svému návrhu, vyplývá, že ji dne 30.12.2008 uzavřel s dlužníkem na druh práce vedoucí výroby a podpis smlouvy na straně dlužníka i zaměstnance je totožný. Rovněž při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 24.7.2013 jednala za dlužníka i za věřitele stejná osoba. Z úřední činnosti je soudu známo, že dlužník sám podal u soudu insolvenční návrh dne 14.8.2013. V odvolání proti usnesení, jímž byl dlužník vyzván k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, uvedl, že i osoby zúčastněné na podnikání dlužníka jsou v tíživé finanční situace a nedisponují dostatečným množstvím finančních prostředků v hotovosti . Řízení vedené pod sp. zn. KSBR 29 INS 22456/2013 bylo usnesením ze dne 7. 11. 2013 zastaveno, neboť dlužník zálohu nezaplatil; usnesení nabylo právní moci dne 3. 12. 2013. Vzápětí-tedy dne 27.12.2013-podal navrhovatel věřitelský návrh a podle názoru soudu tak učinil proto, aby se vyhnul povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Krajský soud má tedy za to, že jednatel společnost dlužníka Ing. Leoš anonymizovano podáním věřitelského návrhu obchází zákon, a nepovažuje za spravedlivé, aby náklady na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce nesl v tomto případě podle § 38 odst. 2 IZ stát; proto postupoval podle ustanovení § 108 IZ a stanovil navrhovateli povinnost uhradit zálohu ve výši 50.000 Kč.

Proti usnesení krajského soudu podal navrhovatel v zákonné odvolací lhůtě odvolání, ve kterém namítal, že soud věc nesprávně právně posoudil. Odvolatel poukazoval na to, že dle § 108 odst. 1 IZ zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí pochyboval o platnosti pracovní smlouvy navrhovatele a konstatoval, že podpisy na smlouvě jsou totožné jak na straně zaměstnance, tak i na straně zaměstnavatele. Polemizoval též nad rozvázáním dohody o pracovním poměru ze dne 24.7.2013. Soud, aniž by hlouběji zkoumal podstatu uzavírání pracovněprávních vztahů v jednočlenných obchodních společnostech, nepovažoval navrhovatele za zaměstnance dlužníka, neboť v opačném případě by nemohl dojít k závěru, že je oprávněn mu uložit k úhradě zálohu na náklady insolvenčního řízení. Soud uzavřel, že má za to, že jednatel společnosti, a současně navrhovatel Ing. Leoš anonymizovano podáním věřitelského návrhu obchází zákon, a že nepovažuje za spravedlivé, aby náklady na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce hradil stát. Navrhovatel důrazně namítal, že nelze řádné zaměstnance, kteří jsou hlášení na příslušné správě sociálního zabezpečení, jejichž pracovněprávní vztah vznikl platnou a účinnou pracovní smlouvou, rozdělovat a upírat jim jejich práva. Předmětné ustanovení § 108 odst. 1 ani toto rozlišení neobsahuje. Tvrdil, že zákon nevylučuje, aby za obě strany pracovněprávního vztahu jednala tatáž osoba, jednatel může být zároveň zaměstnancem, neboť takový souběh není vyloučen. Navíc bylo třeba přihlédnout k tomu, že navrhovatel nebyl zaměstnancem účelově po dobu, kdy se společnost dostávala do úpadku, ale byl jím již od roku 2008, jeho pracovní vztah vznikl v době, kdy byla společnost zcela aktivní a solventní. Od tohoto roku je též možno dohledat záznamy o jeho evidenci na příslušné správě sociálního zabezpečení. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že navrhovatel nebyl zaměstnancem účelově pro potřebu obejít insolvenční zákon. Odvolatel dále tvrdil, že je také zcela bezpředmětné, aby soud prvního stupně zkoumal, zda byl v minulosti podán jakýkoliv jiný insolvenční návrh. Bylo třeba zkoumat pouze aktuální stav věci, a pokud zaměstnanec využil svého práva na soudní ochranu spočívající v této dané chvíli v možnosti podat insolvenční návrh jako věřitel-zaměstnanec, potom nelze této osobě upírat práva a možné výhody s tímto spojené.

Navrhovatel uzavřel, že podle § 108 odst. 1 IZ nelze spravedlivě požadovat po zaměstnanci zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to zejména v situaci, kdy jeho pracovněprávní vztah vznikl platnou a účinnou pracovní smlouvou, kdy tento zaměstnanec je řádně veden v evidenci úřadů a soud neprohlásil jeho pracovní smlouvu za neplatnou. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil podle § 220 odst. 3 občanského soudního řádu tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se neukládá.

Insolvenční řízení ve věci bylo zahájeno podáním návrhu u soudu dne 27.12.2013. S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), učinil tak bez nařízeného jednání ve věci (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 108 odst. 1, odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Navrhovatel podal dne 27.12.2013 věřitelský insolvenční návrh, v něm tvrdil, že byl do 24.7.2013 zaměstnancem dlužníka na základě pracovní smlouvy a že má za dlužníkem pohledávku z titulu dlužné a splatné mzdy za měsíce leden-červen 2013 ve výši 62.025 Kč. Soud správně zjistil, že navrhovatel uzavřel s dlužníkem dne 30.12.2008 pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce vedoucí výroby , že podpis smlouvy na straně dlužníka i zaměstnance je totožný a že rovněž při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 24.7.2013 jednala za dlužníka i za věřitele stejná osoba. Na tomto podkladě ovšem odvolací soud vážné pochybnosti o platnosti jeho pracovní smlouvy krajského soudu nesdílí.

Podle § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce se pracovní poměr zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

Problematikou souběhu výkonu funkce jednatele anebo člena statutárního orgánu společnosti s výkonem práce podle pracovní smlouvy se judikatura zabývá značně dlouhou dobu, přičemž je obecně přijímán závěr, že činnost statutárního orgánu společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru. Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 ze dne 21.4.1993, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, soud konstatoval, že činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Praxe i teorie chápala závěr rozsudku Vrchního soudu v Praze z roku 1993 dlouhou dobu tak, že v pracovní smlouvě nemůže být jako druh práce sjednáno jednatel , apod. Nejvyšší soud opakovaně potvrzoval, že rozsudek Vrchního soudu v Praze z roku 1993 je třeba vztáhnout na jakoukoli činnost, která je výkonem funkce, zejména obchodní vedení společnosti a jednání jménem společnosti (rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1850/2001 ze dne 13.9.2002 a sp. zn. 21 Cdo 963/2002 ze dne 15.1.2003 a řada dalších, z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 ze dne 14.11.2013).

Veřejnoprávní judikatura ponechávala tuto oblast pracovněprávních předpisů stranou, obrat přinesl klíčový rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.12.2010, č. j. 3 Ads 119/2010-58; v této kauze nebyla uznána účast jednatele na nemocenském pojištění na základě pracovní smlouvy na ředitele, která byla s odkazem na ustálenou soukromoprávní judikaturu považována za absolutně neplatnou.

Pro roky 2012 a 2013 přinesla zásadní změnu do otázky souběhu funkcí úprava § 66d obchodního zákoníku, která umožnila za určitých podmínek vykonávat obchodní vedení v pracovněprávním vztahu (znění § 66d po novele: Pověření obchodním vedením (1) Statutární orgán společnosti může pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného. Tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu 21) zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem.

(2) Při pověření obchodním vedením podle odstavce 1 zůstává nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, stanovená tímto zákonem za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. (3) Jestliže jsou činnosti spadající pod obchodní vedení vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, mzdu či odměnu z dohody sjednává nebo určuje ten orgán společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů.). Od roku 2014 není problematika souběhu funkcí výslovně řešena. Jednoznačně převažujícím názorem ale je, že od 1.1.2014 nelze výkon funkce jednatele (člena představenstva) vykonávat ani částečně v pracovněprávním vztahu.

O takový souběh činností a funkcí se ovšem v této věci nejedná.

Navrhovatel měl sjednán v pracovní smlouvě druh práce vedoucí výroby , který nelze ztotožnit s výkonem funkce jednatele nebo společníka společnosti. Výkon funkce jednatele, jakožto statutárního orgánu obchodní společnosti, představuje svým obsahem jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. Právní předpisy ani povaha společnosti nebrání tomu, aby jiné činnosti (odlišné od výkonu funkce jednatele) vykonávaly fyzické osoby pro obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů. Obsah činností statutárního orgánu (výkonu funkce jednatele) stanoví obchodní zákoník, zákonnou definici obsahu a rozsahu funkce ovšem zákon nemá, soudní praxe sem však zahrnuje organizaci a řízení podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklamu, vedení účetnictví apod. Oproti tomu vedoucí výroby zodpovídá za řízení a kontrolu svěřeného úseku výroby, zavádění a dodržování výrobních postupů, plánování výrobních kapacit, dohlíží na plnění výrobních objednávek z hlediska nastavených termínů a kvality, zodpovídá za proškolení podřízených pracovníků o zásadách bezpečnosti práce a jejich dodržování, provádí pravidelnou kontrolu parametrů výrobního procesu a výsledky celkové činnosti reportuje vedení společnosti.

Způsob podpisu pracovní smlouvy, případně dohody o rozvázání pracovního poměru zcela koreluje právní úpravě jednání za společnost a jednání fyzické osoby-zaměstnance. Ani zde právní předpisy nevylučují, aby na straně zaměstnavatele a na straně zaměstnance vystupovala jedna a tatáž osoba.

Z uvedeného vyplývá, že právní předpisy souběh funkce jednatele anebo člena statutárního orgánu společnosti s výkonem práce vedoucího výroby podle pracovní smlouvy nevylučují a vážné pochybnosti o platnosti pracovní smlouvy nebyly na místě. Krajský soud navíc pominul, že pracovní smlouva byla uzavřena v roce 2008, tedy v době, kdy dlužník v úpadku nebyl.

Lze proto přisvědčit odvolateli, že rozhodnutí zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je v rozporu s ustanovením § 108 odst. 1 IZ, neboť zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Skutečnost, že dlužník sám podal u soudu insolvenční návrh dne 14.8.2013 a že po zastavení podal navrhovatel věřitelský návrh, nemůže sama o sobě vést k závěru, že navrhovatel tak učinil proto, aby se vyhnul povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a že jednatel společnosti dlužníka Ing. Leoš anonymizovano podáním věřitelského návrhu obchází zákon, neboť navrhovatel tvrdí a dokládá pohledávku proti dlužníkovi z pracovního poměru a za tohoto stavu svědčí navrhovateli k podání věřitelského návrhu zákonná licence.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení změnil podle § 220 odst. 3 občanského soudního řádu tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se navrhovateli neukládá.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 28. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Petra Šlajsová předseda senátu