2 VSOL 567/2013-A-42
KSOS 25 INS 26047/2012 2 VSOL 567/2013-A-42

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Davida anonymizovano , anonymizovano , Pinkavova 534/3, 719 00 Ostrava-Kunčice, identifikační číslo 49577913, zastoupeného Mgr. Janem Růžičkou, advokátem se sídlem Lidická 51, 602 00 Brno, o insolvenčním návrhu věřitele Ing. Františka Jaššo, Severná 5, 942 01 Šurany, Slovenská republika, zastoupeného Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem Havlíčkova 12, 737 01 Český Těšín, rozhodl o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.5.2013, č. j. KSOS 25 INS 26047/2012-A-15

tak to:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e .

II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. m ě n í tak, že věřitel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení částku 11.224,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce dlužníka.

III. Věřitel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.982,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce dlužníka. pokračování-2-

Odův odně ní:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl insolvenční návrh ze dne 11.10.2012 (výrok I.) a věřiteli uložil povinnost uhradit dlužníku na nákladech řízení částku 16.306,80 Kč (výrok II.).

V důvodech tohoto usnesení soud prvního stupně po rekapitulaci tvrzení věřitele a dlužníka rozvedl zjištění učiněná ze směnek předložených věřitelem. Vzhledem k obraně dlužníka se stalo rozhodným posoudit, zda podpisy na obou směnkách jsou pravými podpisy dlužníka. K této skutečnosti navrhli věřitel i dlužník vyhotovení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a výpověď původního držitele směnek, dále výpověď Aleše Sznapky a svědeckou výpověď manželky dlužníka. Soud prvního stupně uzavřel, že i přes provedené důkazy existuje mezi účastníky sporná skutečnost a věřitel jednoznačně neprokázal existenci své splatné pohledávky za dlužníkem. V tomto směru soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1258/2009. Důkazy, které účastníci navrhli a které soud zamítl, jsou právě těmi důkazy, které přesahují rámec dokazování v insolvenčním řízení. Jelikož věřitel neprokázal, že má za dlužníkem splatnou pohledávku, neprokázal ani svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Proto se soud již nezabýval tvrzenou mnohosti věřitelů.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Úspěšnému dlužníku přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 16.306,80 Kč, sestávající se z odměny advokáta za tři úkony právní služby dle § 9 odst. 3 písm. c) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 9.300 Kč, tří režijních paušálů po 300 Kč, nákladů cestovného ve výši 2.476,70 Kč za použití osobního vozidla BMW 335 d. při cestě Brno-Ostrava a zpět v délce 382 km k ústnímu jednání, náhrady ztráty času dle § 14 téže vyhlášky ve výši 800 Kč (8 půlhodin) a DPH ve výši 2.830,10 Kč.

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Shodně s insolvenčním návrhem v něm popsal svou tvrzenou směnečnou pohledávku za dlužníkem a zdůraznil, že soudu předložil originály směnek. Označil také další věřitele dlužníka, a to zejména Juraje Božokyho, který svou pohledávku za dlužníkem ve výši 5.546.467 Kč uplatnil přihláškou pohledávky. V řízení uplatnil svou pohledávku za dlužníkem ve výši 234.737,81 Kč také věřitel Státní fond rozvoje bydlení. K závěru soudu prvního stupně o nutnosti prokazovat sporné pohledávky věřitele poznamenal, že dle § 131 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), musí být skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje, v rámci projednání insolvenčního návrhu osvědčeny. Pojem osvědčení, který insolvenční zákon užívá i v jiných ustanoveních, je nutno chápat v souladu s teorií práva jako slabší formu zjištění, respektive prokazování skutkového stavu. Osvědčit neznamená prokázat pravdivost skutkových tvrzení, ale jen jejich pravděpodobnost. Tento způsob vedení zjištění skutkového stavu bylo nutno přijmout pokračování-3-pro případ insolvenčního řízení zejména proto, aby byly naplněny zásady rychlosti a hospodárnosti řízení. Věřitel plně respektuje dostupnou judikaturu (například soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR), avšak dle jeho názoru existenci svých pohledávek za dlužníkem osvědčil. Pokud by věřitel doložil své pohledávky za dlužníkem v rámci návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu způsobem, jakým to učinil v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu, byly by směnečné platební rozkazy vydány, přičemž by bylo na dlužníkovi, aby proti nim podal směnečné námitky. Dále věřitel zdůraznil, že směnka je dokonalým cenným papírem, což znamená, že práva a povinnosti ze směnečných vztahů jsou definovány právě a jen směnečnou listinou. Nelze proto posuzovat směnečné pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení dle pravidel nastavených pro posuzování nesměnečných pohledávek. Dle ust. § 188 IZ je toliko na insolvenčním správci, aby přezkoumal podané přihlášky pohledávek, přičemž jsou stanovena jasná pravidla pro řešení sporů o pravost přihlášených pohledávek věřitelů. Věřitel byl rozhodnutím soudu prvního stupně jednoznačně poškozen, neboť mu bylo zabráněno v dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení svých pohledávek, a dlužník byl tímto nepochybně zvýhodněn. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a rozhodl o zjištění úpadku dlužníka.

U jednání odvolacího soudu právní zástupce věřitele doplnil, že směnka je cenným papírem a pro účely osvědčení úpadku dlužníka by měla postačovat. Jiné důkazy by bylo možno provádět až v incidenčním řízení, tedy až po přezkoumání pohledávky insolvenčním správcem. Rozhodnutí o úpadku dlužníka nepovažuje za rozhodnutí proti zásadám insolvenčního práva.

Dlužník ve svém vyjádření k odvolání ze dne 25.6.2013 nesouhlasil s názorem věřitele o osvědčení jeho pohledávky za dlužníkem. Uvedl, že směnka je sice cenným papírem, nejde však o veřejnou listinu, a proto nelze bez dalšího předpokládat její pravost. Ten, kdo uplatňuje práva z takové soukromé listiny, musí být s to její pravost prokázat. Jestliže soud prvního stupně správně vyhodnotil provedení důkazu znaleckým posudkem jako nadbytečné, je na věřiteli, aby jinak prokázal pravost jím předkládané listiny. Zdůraznil, že věřitel se snaží obejít nalézací řízení, ve kterém by ho stíhala povinnost zaplatit soudní poplatek ve značné výši, což s ohledem na skutečnost, že dlužník soustavně popírá pravost svého podpisu na směnkách, se jeví jako značně riskantní postup. Názor věřitele, že v případě pochybností by se měl existencí pohledávky zabývat až insolvenční správce, označil za naprosto absurdní, neboť dlužník by se již v mezidobí mohl dostat do stavu úpadku v důsledku sesplatnění jeho dosud nesplatných závazků. Následky takového rozhodnutí a jeho dopady do osobní i majetkové sféry dlužníka by byly neodčinitelné. Rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za věcně správné a navrhl jeho potvrzení. Na jednání odvolacího soudu věřitel setrval na výše uvedené argumentaci.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro incidenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, pokračování-4-nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že obsahuje odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání věřitele není důvodné.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. Dle odstavce 2, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekuci nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ust. § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle ust. § 143 odst. 2, věty první IZ, insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku.

Soud prvního stupně nepochybil, pokud nejprve posuzoval aktivní věcnou legitimaci věřitele k podání insolvenčního návrhu. Z ust. § 105 a § 143 odst. 2 IZ totiž vyplývá, že rozhodnout o úpadku dlužníka k návrhu věřitele lze pouze tehdy, doloží-li, že má za dlužníkem splatnou pohledávku.

Po stránce skutkové je nutno uvést, že soud prvního stupně učinil ze směnek předložených věřitelem správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Proto lze odkázat na tato zjištění soudu prvního stupně uvedená v odůvodnění napadeného usnesení.

Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně věc i správně právně posoudil.

Věřitel tvrdil svou splatnou pohledávku za dlužníkem z titulu směnečného rukojemství a dokládal ji prvopisy dvou směnek vlastních vystavených Alešem Sznapkem dne 5.7.2011 a 29.9.2011 ve prospěch Janusze Cieslara. Obě směnky byly vystaveny na řad a obsahují indosament, tedy prohlášení dosavadního majitele směnky, že práva ze směnky se převádí na navrhujícího věřitele Ing. Františka Jaššo. Na obou směnkách je dlužník uveden jako aval. Označen je jménem a příjmením, adresou bydliště, rodným číslem a připojen je avalův podpis. Dlužník pokračování-5-založil svou obranu na tvrzení, že směnky jako aval nepodepsal, tedy že podpis na obou směnkách není jeho vlastnoručním podpisem.

Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že závěr o pravosti podpisu dlužníka na směnkách nemůže činit soud sám, ale k vyjasnění této skutečnosti je třeba provést důkazy navržené věřitelem i dlužníkem (znalecký posudek z oboru písmoznalectví, svědecké výpovědi Janusze Cieslara, Aleše Sznapky a manželky dlužníka). Toto dokazování by však přesahovalo meze insolvenčního řízení a nahrazovalo by sporné řízení o pohledávce věřitele. Obdobné závěry vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 29.4.2010, sp. zn. 29 NSČR 30/2009. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.

Věřiteli lze přisvědčit, že osvědčení pohledávky je nižší formu prokázání pohledávky a znamená prokázání pravděpodobnosti pravdivosti skutkových tvrzení. K otázce míry pravděpodobnosti osvědčení pohledávky v insolvenčním řízení odvolací soud uvádí, že pohledávka musí být osvědčena nepochybně v tom smyslu, že na základě předložených listin není důvod o její existenci pochybovat. Nutno také zdůraznit, že rozhodovací praxe soudů se ustálila v závěru, že v poměrech insolvenčního řízení jsou kladeny vyšší nároky na požadavek osvědčení pohledávky, než tomu bylo za předchozí právní úpravy. To proto, že insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srovnej § 141 odst. 2 IZ). Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení. Podle odvolacího soudu je pravost podpisu na směnce natolik zásadní skutečností, že dostatečná jistota o ní je nutná pro posouzení existence věřitelem tvrzené směnečné pohledávky. V této souvislosti nelze také pominout, že již v rozsudku ze dne 21.12.2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 Nejvyšší soud ČR dovodil, že popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky její pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu žalovaného na směnce) na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok. Tento závěr se uplatní bez ohledu na to, zda bylo o směnečném nároku rozhodnuto směnečným platebním rozkazem. pokračování-6-

Odvolací soud nesdílí ani názor věřitele, že s ohledem na zvláštní povahu směnky, respektive směnečné pohledávky jako pohledávky z cenného papíru by se v insolvenčním řízení neměla uplatňovat pravidla pro posuzování nesměnečných pohledávek. Tato argumentace věřitele vede spíše k závěru o neosvědčení jeho směnečné pohledávky, neboť možnosti obrany proti směnce jsou značně omezené. Proto by měl být kladen značný důraz na doložení pravosti směnky. Konečně je třeba přisvědčit dlužníkovi, který považoval za zcela nesprávný názor věřitele, že v případě pochybností by se měl existencí pohledávky zabývat až insolvenční správce při přezkumu přihlášené pohledávky. Přiléhavá je v tomto směru i argumentace dlužníka uvedená v jeho vyjádření k odvolání.

Lze tedy uzavřít, že věřitelem tvrzené směnečné pohledávky jsou spornými pohledávkami proto, že k jejich osvědčení by bylo třeba provádět důkazy vyhrazené spornému řízení. Neosvědčení pohledávky jediného insolvenčního navrhovatele je bez dalšího důvodem k zamítnutí návrhu dle ust. § 143 odst. 2 IZ, proto s ohledem na právní závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění napadeného usnesení se již správně soud nezabýval dalšími tvrzenými skutečnostmi k osvědčení úpadku dlužníka.

Napadené usnesení je ve výroku I., kterým byl zamítnut insolvenční návrh věřitele, věcně správné, proto bylo v tomto rozsahu podle ust. § 219 o.s.ř. potvrzeno.

Rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení odvolací soud změnil podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. Soud prvního stupně sice správně vymezil jednotlivé úkony právní služby, za které přísluší dlužníkovi náhrada nákladů řízení a správně aplikoval na své rozhodnutí o nákladech řízení vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb, nikoliv vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15 5.2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Avšak právní zástupce dlužníka učinil první dva úkony (převzetí věci, vyjádření k návrhu) ještě v roce 2012, a proto tarifní hodnota činila dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1993 Sb., ve znění účinném do 31.12.2012, částku 5.000 Kč a odměna za úkon činila 1.000 Kč. Jednání před soudem prvního stupně se uskutečnilo již v roce 2013, proto za účast u tohoto jednání přísluší právnímu zástupci dlužníka odměna ve výši 3.100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013 (nikoliv dle § 9 odst. 3 písm. c/ vyhlášky, jak uvedl soud prvního stupně). Odměna právního zástupce dlužníka v řízení před soudem prvního stupně tak činí částku 5.100 Kč. Další náklady vzniklé právnímu zástupci dlužníka (cestovné, promeškaný čas a režijní paušál) vypočetl soud prvního stupně správně. Náhrada daně z přidané hodnoty představuje částku 1.948,10 Kč a celkové náklady řízení dlužníka činí 11.224,80 Kč.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Rovněž v odvolacím řízení byl úspěšný dlužník, proto má vůči pokračování-7-věřiteli právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady dlužníka představuje odměna jeho právního zástupce za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne 31.10.2013) ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013). Dále byla přiznána právnímu zástupci dlužníka náhrada hotových výdajů 600 Kč za dva úkony podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhrada za čas promeškaný cestou k jednání a zpět v částce 400 Kč za 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 téže vyhlášky) a cestovné 1.053,30 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu na trase Brno-Olomouc a zpět, osobními vozidlem BMW 335 d. RZ 7B9 3488, při průměrné ceně motorové nafty 36,50 Kč/1 l a vzdálenosti 161 km. Celkem vznikly dlužníku v odvolacím řízení náklady ve výši 9.982,90 Kč (včetně náhrady daně z přidané hodnoty 1.732,60 Kč), přičemž tuto částku je věřitel povinen zaplatit k rukám právního zástupce dlužníka (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; věřiteli a dlužníku se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 31. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu