2 VSOL 560/2016-B-36
KSOS 14 INS 8464/2012 2 VSOL 560/2016-B-36

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Tyršova 742, PSČ 744 01, identifikační číslo 86954938, zastoupen Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, PSČ 702 00, o splnění oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. února 2016, č. j. KSOS 14 INS 8464/2012-B-29,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. února 2016, č. j. KSOS 14 INS 8464/2012-B-29, se v odstavci III. výroku p o t v r z u j e .

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty (odstavec I. výroku), zprostil funkce insolvenčního správce Mgr. Evu Budínovou, Dobrovského 724, 738 01 Frýdek-Místek (odstavec II. výroku) a neosvobodil dlužníka od placení pohledávek (odstavec III. výroku). Insolvenční soud konstatoval, že usnesením ze dne 2.5.2016 (na čl. A-6 spisu) byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno řešení jeho úpadku oddlužením. Rozhodnutím ze dne 2.4.2013 (na čl. B-12 spisu) bylo schváleno oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty. Insolvenční správce podáním doručeným soudu dne 13.3.2014 (na čl. B-16 spisu) zaslal rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9.1.2014, č.j. 20 T 247/2013-187, ze kterého bylo následně zjištěno, že byl dlužník uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinností při správě cizího isir.justi ce.cz majetku dle § 220 odst. 1 TZ, čehož se dopustil tím, že jako pověřený vlastník Společenství vlastníků jednotek nepodal přihlášku pohledávky ve výši 116.000 Kč vůči své osobě, zahájení insolvenčního řízení na jeho osobu dalším členům Společenství vlastníků jednotek neoznámil a neuvedl ani v jeho insolvenčním návrhu dluh vůči Společenství vlastníků jednotek. Podáním doručeným soudu dne 11.12.2015 (na čl. B-28 spisu) insolvenční správce sdělil, že rozvrhové usnesení bylo splněno. Insolvenčnímu správci byla přiznána odměna v zákonné výši 54.450 Kč včetně DPH a náhrada jeho hotových výdajů ve výši 5.404,70 včetně DPH. Insolvenční soud tedy s ohledem na dané skutečnosti případu vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka, zprostil funkce insolvenčního správce a neosvobodil dlužníka od placení pohledávek, neboť hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, byla nižší než 30 % jejich pohledávek, a to 9,34 %, dlužník spáchal trestný čin proti majetku bezprostředně související s jeho insolvenčním řízením a následně ani nenavrhl soudu postupovat podle § 415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

Proti odstavci III. výroku tohoto usnesení podal dlužník odvolání, ve kterém uvedl, že navrhuje osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení podle § 415 IZ v rozsahu, ve kterém nebyli dosud věřitelé uspokojeni. Uspokojení pohledávek ve výši 9,34 % nezavinil úmyslně. Nemovitost nebyla zpeněžena za vyšší částku z důvodu špatné situace na realitním trhu, i když byla nabízena po dobu více než jednoho roku a znaleckým posudkem byla ohodnocena na cenu vyšší. Částka, kterou věřitelé obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby byl úpadek řešen konkursem. Dlužník je toho názoru, že splnil řádně a včas všechny jeho povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení. Následně bylo odvolání dlužníka doplněno podáním, ve kterém uvedl, že žádá dle § 414 odst. 1 IZ o osvobození od placení pohledávek (zahrnutých do oddlužení) v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Jako důvod pro dané osvobození uvedl, že návrh na oddlužení byl soudem schválen tak, že k oddlužení dojde prodejem nemovitosti dlužníka a pohledávka měla být uspokojena z výtěžku z prodeje majetku dlužníka, přičemž uspokojena měla být předmětná pohledávka z 32 %. Před tímto rozhodnutím byla daná nemovitost oceněna, procento uspokojení bylo stanoveno zcela reálně dle znaleckého posudku. V průběhu roku 2013 však došlo k prudkému poklesu cen nemovitostí a daná nemovitost byla nakonec prodána za částku 700.000 Kč. Nižší uspokojení věřitelů nezavinil dlužník. Ani v případě prohlášení konkursu na jeho majetek by nebyli věřitelé uspokojeni vyšším procentem. Po celou dobu insolvenčního řízení dlužník spolupracoval s insolvenčním správcem, plnil jeho pokyny a dodržoval lhůty. Dlužník ve svém doplnění odvolání navrhl, aby odvolací soud usnesení ve výroku III. změnil tak, že soud osvobozuje dlužníka od placení pohledávek nebo aby odvolací soud napadené usnesení ve výroku III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Řízení ve věci bylo zahájeno 6.4.2012, proto je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 415 IZ, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.

Insolvenční soud učinil ve věci správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Ostatně dlužník tato zjištění a skutkové závěry ani nezpochybňoval. Odvolací soud se v posuzované věci zcela ztotožňuje s úvahami a závěry insolvenčního soudu. Dlužník nesplnil předpoklad schváleného oddlužení zpeněžením majetkové podstaty v tom, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, byla nižší než 30 % jejich pohledávek. Pro nezajištěné věřitele byla určena k rozdělení částka 78.825,95 Kč. Celková výše pohledávek nezajištěných věřitelů uspokojovaných rozvrhem byla ve výši 844.264,24 Kč. Zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů byly tedy uspokojeny v poměrné výši 9,34 %, místo ve výši min. 30 %. Ač není vinou dlužníka, že byl majetek zpeněžen za nižší částku, než se předpokládalo a v tomto důsledku byly uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů pouze v 9,34 %, není pravdou, jak tvrdí dlužník ve svém odvolání, že v případě prohlášení konkursu na jeho majetek by nebyli věřitelé uspokojeni vyšším procentem. Pokud by byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, dostalo by se nezajištěným věřitelům většího uspokojení jejich pohledávek, protože by navíc do majetkové podstaty plynul příjem dlužníka, případně dar. Odvolací soud dále musí poukázat na tu skutečnost, že oddlužení představuje dobrodiní, které umožňuje dlužníkovi vypořádat se svými dluhy, proto se musí jednat o poctivého dlužníka. Poctivost dlužníka se zkoumá stále po celou dobu oddlužení, nejen při rozhodování o oddlužení. V průběhu oddlužení byl však dlužník pravomocně odsouzen za trestný čin, a to dokonce za skutek v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu. Jedná se tedy nepochybně o nepoctivý záměr dlužníka, proto nemohlo dojít k osvobození dlužníka od placení pohledávek. Insolvenční soud tedy rozhodl v tomto ohledu po zhodnocení dané situace zcela správně.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřitelskému orgánu se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 21. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu