2 VSOL 505/2010-A-12
KSBR 38 INS 12690/2010 2 VSOL 505/2010-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Lubomíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Zálešná 1/3134, 760 01 Zlín, o insolvenčním návrhu věřitele Raiffeisenbank a.s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, identifikační číslo 492 40 901, rozhodl o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 38 INS 12690/2010-A-6 ze dne 4.11.2010,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že insolvenční návrh věřitele ze dne 21.10.2010 se n e o d m í t á.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně odmítl insolvenční návrh věřitele ze dne 21.10.2010 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech tohoto usnesení uvedl, že věřitel se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 27.10.2010 domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka Lubomíra anonymizovano a prohlášení konkursu na jeho majetek. Soud posoudil návrh jako neurčitý, jelikož v něm nejsou uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. Návrh neobsahoval konkrétní údaje o dalším alespoň jednom věřiteli dlužníka, přičemž mnohost věřitelů je jedním ze znaků úpadku. Navrhovatel sice uvedl, že je mu známo, že dlužník má více věřitelů (MORAVSKOU VODÁRENSKOU a.s. a Statutární město Zlín), a že tedy má závazky, jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky dlužník není schopen plnit, když zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků a své závazky neplní již po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Tím však pouze obecně uvedl znaky úpadku, jak je upravuje ust. § 3 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2, písm. a), b) zákona č. 182/2006 Sb., pokračování-2-o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ), aniž svá tvrzení jakkoliv konkretizoval. To je ovšem podle soudu nedostačující. Tím, že věřitel v návrhu pouze označil dva další domnělé věřitele dlužníka, aniž uvedl cokoliv konkrétního o jejich pohledávkách vůči němu (tedy o jejich výši, splatnosti, případně právním důvodu) a aniž odkázal na jakoukoliv listinu jeho tvrzení osvědčující, nesplnil požadavek kladený na obsah insolvenčního návrhu v ust. § 103 odst. 2 IZ. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, které mají dopad do poměrů dlužníka i třetích osob, nastávají prakticky okamžitě, a to i v případě, že jde o insolvenční návrh věřitele. Proto insolvenční zákon předpokládá, že navrhovatel bude při podání insolvenčního návrhu postupovat s náležitou pečlivostí a podá soudu projednatelný návrh. V podrobnostech odkázal soud prvního stupně na závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho rozhodnutí č. j. 29 NSČR 7/2008-A-16. S ohledem na to, že insolvenční zákon neumožňuje vyzvat navrhovatele k odstranění vad insolvenčního návrhu a pro uvedený nedostatek nelze pokračovat v řízení, soud insolvenční návrh podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ).

Proti tomuto rozhodnutí podal věřitel odvolání. Tvrdil, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení sp. zn. 29 NSČR 7/2008 a jeho rozhodnutí nemá oporu ani v zákoně. Z právního názoru Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá povinnost věřitele uvést v insolvenčním návrhu konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka se splatnou pohledávkou. Povinnost vyčíslit pohledávku dalšího věřitele, uvést dobu její splatnosti či dokonce právní důvod jejího vzniku však Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí nijak nestanovil a povinnost konkretizace pohledávky dalšího věřitele z něj nelze ani dovodit. Povinnost konkretizace pohledávek jiných věřitelů dlužníka co do jejich výše, doby splatnosti či právního důvodu jejich vzniku neplyne ani z ust. § 103 IZ a nelze ji dovodit ani logickým výkladem tohoto ustanovení. Konkretizace pohledávky dalšího věřitele dlužníka nemůže být logicky podstatnou náležitostí insolvenčního návrhu, neboť insolvenční navrhovatel nemá žádné zákonné možnosti, jak konkrétní údaj o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka získat. Při zjišťování dalších věřitelů vychází navrhovatel zejména z informačních systémů veřejné správy (výpis z katastru nemovitostí) či ze sdělení soudních exekutorů (dražební vyhlášky) atd., z nichž se pak insolvenční navrhovatel dozvídá o existenci dalších věřitelů dlužníka se splatnou pohledávkou, avšak bez konkrétních údajů o těchto pohledávkách. Pokud by konkretizace dalších pohledávek věřitelů dlužníka byla podstatnou náležitostí insolvenčního návrhu, bylo by povinností insolvenčního navrhovatele oslovit další věřitele dlužníka se žádostí o sdělení těchto údajů. Jednak nelze takovéto jednání po insolvenčním navrhovateli spravedlivě požadovat, jednak ani další věřitel dlužníka nemá povinnost tyto údaje insolvenčnímu navrhovateli sdělovat, neboť žádný právní předpis mu tuto povinnost neukládá. Konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů nelze zjistit ani dotazem na exekutorský úřad, neboť jako osoba, která není účastníkem tohoto řízení, nemá insolvenční navrhovatel na poskytování informací o daném řízení nárok. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se zjišťuje úpadek dlužníka Lubomíra anonymizovano a na jeho majetek se prohlašuje konkurs. pokračování-3-

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ) dospěl k závěru, že odvolání věřitele je důvodné.

Podle ust. § 103 odst. 1 IZ, musí insolvenční návrh kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a insolvenčního dlužníka, kterého se týká, popř. označení i jejich zástupců. Dle odstavce 2, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává a musí z něj být patrno, čeho se insolvenční navrhovatel domáhá. Podle odstavce 3, věty druhé, je insolvenční navrhovatel povinen k insolvenčnímu návrhu připojit předepsané přílohy a listinné důkazy, kterých se dovolává; přílohy a listiny však nejsou součástí insolvenčního návrhu. Podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi spatnou pohledávku, a k návrhu připojit i její přihlášku (§ 105 IZ).

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, c) tyto závazky není schopen plnit. Podle odstavce 2, se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Podle odstavce 3, dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení. Učiní tak neprodleně nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije. pokračování-4-

Po stránce skutkové učinil soud prvního stupně z insolvenčního návrhu věřitele Raiffeisenbank a.s. ze dne 21.10.2010 správná zjištění. S ohledem na závěry soudu prvního stupně o vadách insolvenčního návrhu i v reakci na odvolací námitky věřitele je třeba zejména akcentovat, že věřitel kromě rozhodných skutečností ke své tvrzené pohledávce za dlužníkem v celkové výši 926.282,86 Kč z titulu smlouvy o hypotečním úvěru č. H0413/0601 ze dne 12.6.2006 v insolvenčním návrhu uvedl, že je mu známo, že dlužník má více věřitelů, přičemž vůči níže uvedeným věřitelům má dlužník závazky, jež jsou po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky dlužník není schopen plnit, když zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků a své závazky neplní již po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Těmito věřiteli dlužníka je MORAVSKÁ VODÁRENSKÁ a.s., identifikační číslo 618 59 575, se sídlem Tovární 1059/41, 772 11 Olomouc-Hodolany a Statutární město Zlín, identifikační číslo 002 83 924.

K náležitostem insolvenčního návrhu považuje odvolací soud předně za nutné uvést, že z ust. § 103 odst. 2 IZ nepochybně plyne, že požadavek na dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností se vztahuje jak na skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, tak i na skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh. V posuzované věci věřitel ve svém insolvenčním návrhu dostatečně určitě popsal existenci své nevykonatelné pohledávky vůči dlužníkovi (§ 105 IZ). Z návrhu je zřejmé, že věřitel dovozuje své oprávnění podat insolvenční návrh z toho, že mu dlužník dosud neuhradil úvěr (jistinu a úroky) poskytnutý věřitelem na základě smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 12.6.2006. Tvrdil i splatnost této pohledávky. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že podaný insolvenční návrh je neurčitý, neboť neobsahuje konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka. Další věřitele dlužníka označil navrhující věřitel ve svém návrhu výslovně (§ 3 odst. 1, písm. a/ IZ). Obchodní firmu, sídlo a identifikační číslo dalších věřitelů dlužníka uvedl v souladu s údaji zapsanými v obchodním rejstříku. Tvrdil i to, že pohledávky těchto věřitelů jsou po lhůtě splatnosti po dobu delší 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. b/ IZ). Takto uvedené údaje o dalším věřiteli dlužníka považuje odvolací soud za dostačující. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž nezastává názor, že navrhující věřitel musí v insolvenčním návrhu uvést i přesnou výši pohledávek dalších věřitelů za dlužníkem, datum splatnosti těchto pohledávek, případně jejich právní důvod. Odvolací soud nepostrádá v insolvenčním návrhu ani vylíčení okolností osvědčujících neschopnost dlužníka hradit své splatné závazky (§ 3 odst. 1, písm. c/ IZ), když věřitel v návrhu tvrdil existenci peněžitých závazků dlužníka po dobu delší než 30 dnů po splatnosti, které dlužník neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ IZ).

Soudu prvního stupně lze přisvědčit, že Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008 dovodil, že požadavek formulovaný v ust. § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ust. § 4 odst. 2, věty první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo vyloženo pod bodem VII. Stanoviska občanskoprávního pokračování-5-a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpj 19/1998, uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést konkrétní údaje o dalším věřiteli se splatnou pohledávkou za dlužníkem. K tomu dodal, že v návrhu musí být tvrzeny i takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo že je insolventní anebo je předlužen , není uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Ani v tomto Stanovisku však Nejvyšší soud neformuloval závěr, že mezi tvrzení věřitele o rozhodujících okolnostech, které osvědčují úpadek dlužníka, patří uvedení konkrétní výše pohledávky dalšího věřitele dlužníka, konkrétní datum splatnosti této pohledávky či právní důvod jejího vzniku. Tento závěr dosud nepřijal Nejvyšší soud ČR ani ve svých rozhodnutích ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008, ze dne 27.1.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008.

Přestože ust. § 103 odst. 2 IZ nerozlišuje při úpravě obsahových náležitostí insolvenčního návrhu, zda se jedná o návrh podaný dlužníkem či věřitelem, nelze podle názoru odvolacího soudu v poměrech věřitelského insolvenčního názoru po věřiteli spravedlivě požadovat, aby vymezil znaky úpadku dlužníka ve smyslu ust. § 3 odst. 1 IZ i uvedením přesné výše pohledávky dalšího věřitele za dlužníkem, konkrétního data její splatnosti a uvedením právního důvodu vzniku této pohledávky. Takový striktní požadavek by činil podání insolvenčního návrhu pro věřitele mimořádně obtížným. Opačný názor by dle odvolacího soudu vedl buď k tomu, že by nabádal věřitele k podávání pouze společných insolvenčních návrhů (a tedy k předem domluvenému postupu ve vztahu k dlužníkovi), nebo k uvádění vědomě smyšlených údajů do insolvenčního návrhu s tím, že insolvenční soud si tvrzené skutečnosti sám prověří. Nelze totiž pominout, že judikatorní praxe se ustálila v závěru, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2010, sp. zn. KSBH 38 INS 4935/2009, 29 NSČR 30/2009).

Lze tedy uzavřít, že argumentace věřitele uvedená v jeho odvolání je přiléhavá a odvolací námitky důvodné. Na základě výše uvedených zjištění a závěrů dospěl odvolací soud k závěru, že insolvenční návrh věřitele Raiffeisenbank a.s. je řádný a projednatelný. Proto postupoval podle ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že tento insolvenční návrh se neodmítá. V dalším řízení se bude soud prvního stupně insolvenčním návrhem zabývat věcně.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 28. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu