2 VSOL 498/2015-A-10
KSBR 40 INS 8791/2015 2 VSOL 498/2015-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužnice Lenky anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Synkova 14, PSČ 628 00, o insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.4.2015, č. j. KSBR 40 INS 8791/2015-A-5, takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) vyzval dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude nutno odmítnout podle § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), a úpadek řešit konkursem. Dlužnice má nezajištěné závazky v celkové výši 4.253.944,96 Kč, z toho závazky z podnikání vůči České správě sociálního zabezpečení (ve výši 29.649 Kč), Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (ve výši 4.044 Kč) a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky (ve výši 21.000). Přitom dlužnice netvrdí a neprokazuje žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že tyto dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 IZ. Dlužnice nemá žádné peněžní prostředky a jejím majetkem je jen běžné vybavení domácnosti. Dále insolvenční soud vysvětlil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a odůvodnil její výši.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Potvrdila, že závazky vůči třem věřitelům (Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, České správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky) vznikly z jejího podnikání. K tomu dále poznamenala, že Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra dlužnici sdělila, že není oprávněna udělit souhlas s řešením úpadku oddlužením, neboť by porušila příslušná ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Dle dlužnice však není vyloučeno, že tento souhlas nakonec udělí. Česká správa sociálního zabezpečení se k žádosti zaslané dne 3.4.2015 nevyjádřila. Ponechala tedy rozhodnutí na insolvenčním soudu, když nyní je předčasné předjímat rozhodnutí věřitelů, protože není jasné, kteří věřitelé přihlásí své pohledávky a v jaké výši. Všeobecná zdravotní pojišťovna souhlasí s řešením závazků dle insolvenčního zákona. Dále poukázala na to, že vzhledem k celkové výši závazků dlužnice činí její dluhy z podnikání (ve výši 50.649 Kč) nepatrnou část (1,19 %). Podle insolvenčního zákona účinného do 31.12.2013 bylo možné předpokládat, že se dluhy z podnikání pohybují v zanedbatelné výši. Podle dlužnice je napadené rozhodnutí předčasné a insolvenční soud nedomyslel jeho důsledky. Je zřejmé, že v konkursu (natož v nepatrném konkursu) dlužnice nebude schopna svým majetkem uspokojit své věřitele. Z insolvenčního návrhu a ze seznamu závazků je zřejmé, že dlužnice není schopna dlouhodobě platit své závazky, a v případě získání souhlasu věřitelů s oddlužením při přezkumném jednání anebo schůzi věřitelů, by věřitelé byli z valné části uspokojeni. Závěrem dlužnice poukázala na důvody usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 1 VSOL 10/2014-A-14, KSOL 16 INS 23069/2013 a na výzvu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. KSOL 16 INS 628/2014-A-5. Navrhla, aby insolvenční soud napadené usnesení zrušil nebo věc postoupil odvolacímu soudu, který napadené usnesení zruší a vrátí insolvenčnímu soudu k novému projednání.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

V posuzované věci učinil insolvenční soud správná zjištění, že dlužnice má nezajištěné závazky z podnikání vůči třem věřitelům (České republice-České správě sociálního zabezpečení, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky). Tyto skutečnosti plynou z insolvenčního návrhu dlužnice i ze seznamu závazků, a dlužnice je ve svém odvolání ani nezpochybňuje. Lze pouze doplnit, že dlužnice tvrdí existenci celkem čtyřiceti závazků v celkové výši 4.253.944,96 Kč vůči třiceti věřitelům.

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu je zřejmé, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit, když je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2 písm. b/ IZ). Současně dlužnice tvrdí tři nezajištěné závazky, které pocházejí z jejího podnikání. Přitom dlužnice ve svém insolvenčním návrhu netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky z podnikání nebrání řešení úpadku dlužnice oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Insolvenční zákon přitom vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlasy příslušných věřitelů obstaral.

Argumentace dlužnice, že nevyjádří-li se věřitelé na výzvu k dluhům z podnikání, insolvenční soud oddlužení povolí a otázku závazků z podnikání prozkoumá v průběhu schůze věřitelů, není přiléhavá. Z obecné části důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Text zákona (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ) je přitom jasný a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak než jako nemá žádný dluh z podnikání . Jinak by byla založena ničím neodůvodněná diskrepance v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Výslovně k § 389 IZ důvodová zpráva uvádí, že návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text § 389 odst. 1 IZ . Dále je možno odkázat na § 108 odst. 1 poslední věty IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat.

Názor dlužnice, že její dluhy z podnikání v celkové výši 50.649 Kč dosahují nepatrné části (1,19 %) ve vztahu k celkové výši všech závazků dlužnice (4.253.944,96 Kč), není v této věci případný. S ohledem na zásadní změnu právní úpravy ve vymezení podmínek aktivní věcné legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení (provedenou v § 389 IZ zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1.1.2014) nejsou již použitelné závěry o kritériích pro posuzování podnikatelských závazků přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, které bylo uveřejněno pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Pokud dlužnice odkazovala na závěry Vrchního soudu v Olomouci vyplývající z jeho usnesení ze dne 28.1.2014,č. j. 1 VSOL 10/2014-A-14, nutno poznamenat, že nejednotnost rozhodování soudů sice není žádoucí, avšak nepřipuštění oddlužení u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník ani netvrdil souhlas věřitelů, je v rozhodovací činnosti zdejšího odvolacího soudu již ustálenou praxí (viz například usnesení ze dne 17.6.2014, č. j. KSBR 31 INS 29171/2013, 2 VSOL 440/2014-A-17, dále ze dne 22.5.2014, č. j. KSBR 44 INS 37125/2012, 2 VSOL 213/2014-A-12 a další).

Insolvenční soud tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužnice je konkurs, když její návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Ze seznamu majetku dlužnice je zřejmé, že dlužnice nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky a vlastní majetek představující vybavení bytu a domácnosti. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ. Účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční soud přiléhavě vysvětlil a správně odůvodnil i její výši. Proto odvolací soud odkazuje v plném rozsahu na stranu 3, první až třetí odstavec shora odůvodnění napadeného usnesení.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci 23. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu