2 VSOL 490/2015-B-56
KSOS 34 INS 4361/2009 2 VSOL 490/2015-B-56

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem v Hlučíně, Opavská 1776/4, PSČ 748 01, o splnění oddlužení a osvobození od placení pohledávek, rozhodl o odvolání věřitele Citibank Europe plc, se sídlem v Dublinu, North Wall Quay 1, Irská republika, reg. č. 132881, organizační složka Citibank Europe plc, se sídlem v Praze 5-Stodůlkách, Bucharova 2641/14, PSČ 158 02, identifikační číslo 28198131, zastoupeného Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1-Novém Městě, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.10.2014, č. j. KSOS 34 INS 4361/2009-B-43,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích VI. a VII. potvrzuje.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka dle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře (výrok I.), určil odměnu insolvenční správkyně JUDr. Marcely Urbanové ve výši 54.120 Kč včetně daně z přidané hodnoty (výrok II.), přiznal jí náhradu hotových výdajů ve výši 10.824 Kč včetně daně z přidané hodnoty (výrok III.), insolvenční správkyni uložil vyplatit k rukám dlužníka případně deponované srážky (výrok IV.), zprostil insolvenční správkyni JUDr. Marcelu Urbanovou funkce (výrok V.), osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, jakož i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (výrok VI.) a rozhodl, že osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (výrok VII.).

Insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře [§ 413 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ )], když podle zprávy insolvenční správkyně dlužník uspokojil přihlášené věřitele za 60 měsíců oddlužení ve výši 36,85 % jejich pohledávek a zálohově hradil odměnu a paušální náhradu hotových výdajů insolvenční správkyně. O odměně a hotových výdajích insolvenční správkyně rozhodl podle § 3 písm. c) a § 7 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. O osvobození dlužníka od placení pohledávek rozhodl insolvenční soud podle § 414 IZ, s tím, že dlužník požádal o osvobození a také řádně splnil všechny povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení.

Proti tomuto usnesení, výslovně proti výrokům VI. a VII., podal odvolání věřitel Citibank Europe plc (dále jen odvolatel ). Předně zdůraznil, že přihlásil své pohledávky za dlužníkem v celkové výši 105.204,84 Kč přihláškou pohledávky ze dne 23.7.2013. Pohledávky byly v plné výši zjištěny a zahrnuty do splátkového kalendáře usnesením o změně splátkového kalendáře ze dne 14.3.2014. V průběhu oddlužení mu však bylo plněno pouze v souhrnné výši 3.036,50 Kč, což odpovídá 2,86 % uspokojení jeho pohledávky. Pohledávky všech věřitelů v insolvenčním řízení byly postaveny na roveň a měly být uspokojeny poměrně. Pokud pohledávka odvolatele odpovídá dle spisu 27,66 % všech přihlášených nezajištěných pohledávek dlužníka, měla být v průběhu oddlužení uspokojena v částce 39.712,57 Kč. Pokud tedy odvolatel nebyl uspokojen v insolvenčním řízení v odpovídající výši, srovnatelné v poměru k ostatním, dle insolvenčního zákona na roveň postaveným věřitelům dlužníka, nebyly splněny podmínky § 414 IZ. Poukázal také na zprávu o plnění oddlužení ze dne 9.10.2014, v níž insolvenční správkyně výslovně na uspokojení věřitelů ilustruje, že věřitelé nebyli uspokojeni ve shodném poměru, avšak insolvenční soud se s touto skutečností v napadeném usnesení nijak nevypořádal.

Dále odvolatel uvedl, že je si vědom úzce vymezeného argumentačního prostoru, který mu v rámci odvolacího důvodu podle § 416 odst. 2 IZ přísluší, avšak vzhledem k okolnostem, které vedly k neuspokojení jeho pohledávky v zákonem předvídaném rozsahu, byl omezen ve svých právech. Toto odvolání je totiž prvním procesním krokem, který má odvolatel k dispozici. Jeho pohledávka nemohla být zahrnuta do původního splátkového kalendáře, který byl vymezen usnesením ze dne 9.9.2009, neboť insolvenční soud nevyzval odvolatele (jako známého zahraničního věřitele) k podání přihlášky, ačkoli jej dlužník uvedl v insolvenčním návrhu. Následně tuto vadu řízení odvolatel sám zhojil přihlášením pohledávky, insolvenční soud změnil splátkový kalendář usnesením ze dne 6.12.2013, avšak nevypořádal se s tím, že do doby vydání změnového usnesení nebyla pohledávka odvolatele vůbec uspokojována. Podle názoru odvolatele bylo možno přiměřeně využít postup podle

§ 411 odst. 2 IZ. Insolvenční soud mohl pozastavit vyplácení plnění ostatním věřitelům a uložit insolvenční správkyni povinnost přednostně vyplácet plnění odvolateli tak, aby bylo dosaženo takového poměru uspokojení všech věřitelů s přihlášenými nezajištěnými pohledávkami, jako kdyby pohledávka odvolatele byla zahrnuta již v původním splátkovém kalendáři. V této souvislosti odvolatel poukázal na praxi některých insolvenčních soudů, konkrétně zmínil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14.11.2013, č. j. KSPH 39 INS 6569/2009-B-55, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.10.2013, č. j. KSHK 42 INS 4626/2009-B-52, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13.9.2013, č. j. KSPH 40 INS 4490/2009-B-31, dále ze dne 5.11.2013, č. j. KSPH 38 INS 14059/2012-B-20. Tvrdil, že insolvenční soudy musí být schopny vypořádat se s dodatečným zařazením pohledávek zahraničních věřitelů do splátkového kalendáře tak, aby se co možná v největší míře pokusily zajistit takový stav, kdy všichni věřitelé budou uspokojeni ve shodném poměru. Proto v dané věci došlo k zásahu do práva odvolatele na odpovídající uspokojení. Navrhl, aby odvolací soud usnesení v napadených výrocích zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, ve kterém bude postaveno najisto, v jakém rozsahu měli být jednotliví věřitelé uspokojeni, aby mohlo být rozhodnuto o návrhu dlužníka na osvobození od dosud neuspokojených pohledávek.

Dlužník ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že insolvenční soud rozhodl správně, když dlužník své povinnosti pět let plnil. Insolvenční správkyni oznámil, že má vůči odvolateli dluh, avšak odvolatel se do insolvenčního řízení přihlásil až po 4, 5 letech.

K podanému odvolání se vyjádřila rovněž insolvenční správkyně. Zrekapitulovala, že insolvenční soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře usnesením ze dne 9.9.2009 a pohledávka odvolatele byla zjištěna až na druhém přezkumném jednání dne 23.10.2014. V průběhu oddlužení dlužník uhradil částku 143.574 Kč, což představovalo uspokojení nezajištěných pohledávek v rozsahu 36,85 %. Podle insolvenční správkyně postupoval insolvenční soud správně dle § 414 IZ, když návrhu dlužníka na osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek vyhověl.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (13.7.2009) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014. S účinností od tohoto data byl insolvenční zákon změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. zákona č. 294/2013 Sb. platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném od nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že obsahuje způsobilý odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve výroku VI. a VII., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Insolvenční soud učinil ve věci správná zjištění z dosavadního průběhu řízení, dále ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 9.10.2014 o splnění oddlužení a z návrhu dlužníka na osvobození od placení pohledávek. Po stránce skutkové považuje odvolací soud za nutné doplnit, že odvolatel přihlásil svou pohledávku v celkové výši 105.204,84 Kč do insolvenčního řízení dne 27.7.2013. Jelikož šlo o známého zahraničního věřitele (dlužník jej označil již v insolvenčním návrhu) a insolvenční soud jej k přihlášení pohledávky nevyzval (ač tak učinit měl-článek 40 nařízení rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000, o úpadkovém řízení), přihláška pohledávky nebyla opožděná. Insolvenční soud nařídil zvláštní přezkumné jednání na den 18.2.2014, na kterém byla pohledávka odvolatele přezkoumána a v plné výši zjištěna. Následně insolvenční soud upravil poměr uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka. Učinil tak usnesením ze dne 14.3.2014, č. j. KSOS 34 INS 4361/2009-B-35, kterým zahrnul odvolatele do splátkového kalendáře s jeho pohledávkou ve výši 105.204,84 Kč a poměrem uspokojení 27,66 %. Dále ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 9.10.2014 plyne, že dlužník uhradil za dobu pěti let trvání oddlužení celkem částku 143.574 Kč (36,85 %), přičemž věřitel GE Money Bank, a. s. byl uspokojen v částce 140.537,49 Kč (51 %) a věřitel Citibank Europe plc v částce 3.036,50 Kč (1,1 %).

Uvedená zjištění vedou odvolací soud k závěru, že insolvenčním soudem zjištěný skutkový stav věci nebyl zcela v souladu se stavem faktickým. Závěr insolvenčního soudu, že dlužník za 60 měsíců oddlužení uspokojil přihlášené věřitele ve výši 36,85 % jejich pohledávek, je v rovině řečeného nepřesný. Neplatí totiž pro pohledávku odvolatele, která byla zjištěna ve výši 105.204,84 Kč a na jejíž uspokojení bylo splátkami uhrazeno (od dubna 2014 do září 2014) celkem 3.036,50 Kč, což je 1,1 % jeho zjištěné pohledávky.

Při řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře se ve vztahu k nezajištěným věřitelům dlužníka prosazuje jako základní princip pravidlo formulované v § 398 odst. 3 věta první IZ, podle něhož je povinností dlužníka po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Maximální výše částky, kterou dlužník splatí svým věřitelům, je omezena výší jejich zjištěných pohledávek. Oddlužení má v konečném výsledku vést k tomu, že insolvenční soud přizná dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414 IZ), čímž se tato část závazků dlužníka ocitá v režimu tzv. naturálních obligací.

V posuzované věci byl odvolatel znevýhodněn oproti dalšímu věřiteli se zjištěnou pohledávkou (GE Money Bank, a. s.), neboť se mu nedostalo plnění odpovídající stejnému poměru. Lze usuzovat, že postupoval-li by insolvenční soud řádně (a odvolatele by k přihlášení pohledávky zvlášť vyzval), odvolatel by svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil a insolvenční soud by jej zahrnul mezi věřitele podstatně dříve, než se tak v dané věci stalo. Lhůta pěti let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je však lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení (srov. závěry Nejvyššího soudu formulované v usnesení ze dne 28.2.2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod č. 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud proto považuje za případnou argumentaci odvolatele, která vychází z názoru, že za nastalé situace měl insolvenční soud rozhodnout o uspokojování splátkovým kalendářem jen ve vztahu k odvolateli a po dosažení poměru uspokojení ostatních věřitelů obnovit rozdělování splátek v obecném poměru. Pokud takto insolvenční soud nepostupoval, pochybil.

Podmínkou pro osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu § 414 je jednak návrh dlužníka a zejména splnění povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení. V dané věci dlužník o osvobození od placení pohledávek požádal. Rozhodnutí o osvobození dlužníka se vydává po skončení insolvenčního řízení a přitom se retrospektivně zkoumá jednání dlužníka v insolvenčním řízení. Neosvobození dlužníka je sankcí za porušení jeho povinností. V posuzované věci však dlužník žádnou svou povinnost neporušil. To, že odvolateli nebyla uhrazena pohledávka ve stejném poměru jako dalšímu věřiteli, nebylo zaviněno dlužníkem (jeho pochybením). Jestliže dlužník splnil řádně a včas všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (a o tom není v dané věci pochyb), oprávněně očekával, že jej insolvenční soud osvobodí od placení pohledávek podle § 414 IZ.

Protože dlužník nezavinil, že nezajištěným věřitelům nebylo uhrazeno 100 % jejich pohledávek, vedl odvolací soud své úvahy také v tom smyslu, zda nebyly naplněny podmínky dané § 415 IZ, podle kterého může insolvenční soud přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i když vyšlo najevo, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo že nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Podle mínění odvolacího soudu však nelze § 415 IZ v dané věci aplikovat, neboť toto ustanovení míří na situace, kdy žádný z nezajištěných věřitelů nebude uspokojen v rozsahu nejméně 30 % jeho pohledávky, nikoliv na situaci, kdy hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdržel jeden z nezajištěných věřitelů, je nižší než 30 % jeho pohledávky (na rozdíl od ostatních věřitelů) proto, že insolvenční soud rozdělil plnění dlužníka nerovnoměrně. Úprava obsažená v § 415 IZ je výjimkou podmíněnou okolnostmi, které dlužník nezavinil a které nastaly v průběhu již schváleného oddlužení, avšak ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na základě výše uvedených zjištění a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že skutečnosti tvrzené odvolatelem nelze klást k tíži dlužníku, který splnil řádně a včas všechny své povinnosti podle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře. Neexistuje žádný důvod nepřiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek a postihnout jej tak za pochybení insolvenčního soudu. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud usnesení insolvenčního soudu v napadených výrocích VI. a VII. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníku, insolvenční správkyni, věřitelskému orgánu a odvolateli se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 7. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu