2 VSOL 487/2015-B-79
KSOS 34 INS 5335/2009 2 VSOL 487/2015-B-79

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Romany anonymizovano , anonymizovano , bytem v Ostravě-Zábřehu, Krokova 794/13, PSČ 700 30, o splnění oddlužení a osvobození dlužnice od placení pohledávek, rozhodl o odvolání věřitele Citibank Europe plc, se sídlem v Dublinu, North Wall Quay 1, Irská republika, reg. č. 132881, organizační složka Citibank Europe plc, se sídlem v Praze 5-Stodůlkách, Bucharova 2641/14, PSČ 158 02, identifikační číslo 28198131, zastoupeného Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1-Novém Městě, Na Florenci 2116/15, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.1.2015, č. j. KSOS 34 INS 5335/2009-B-69,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích VI. a VII. potvrzuje.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice dle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře (výrok I.), určil odměnu insolvenční správkyně JUDr. Ilony Křížkové ve výši 54.187,50 Kč včetně daně z přidané hodnoty (výrok II.), přiznal jí náhradu hotových výdajů ve výši 10.837,50 Kč včetně daně z přidané hodnoty (výrok III.), insolvenční správkyni uložil vyplatit k rukám dlužnice případně deponované srážky (výrok IV.), zprostil insolvenční správkyni JUDr. Ilonu Křížkovou funkce (výrok V.), osvobodil dlužnici od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, jakož i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (výrok VI.) a rozhodl, že osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužnici pro tyto pohledávky právo postihu (výrok VII.).

Insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře [§ 413 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ )], když podle zprávy insolvenční správkyně dlužnice splnila v období od února 2010 do ledna 2015 všechny povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení, za pět let uhradila věřitelům částku v celkové výši 882.183,73 Kč, tedy 54,75 % zjištěných pohledávek a uhradila odměnu a paušální náhradu hotových výdajů insolvenční správkyně. O odměně a hotových výdajích insolvenční správkyně rozhodl podle § 3 písm. c) a § 7 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a zproštění správkyně funkce odůvodnil zněním § 413 IZ. O osvobození dlužnice od placení pohledávek rozhodl insolvenční soud podle § 414 IZ.

Proti tomuto usnesení, výslovně proti výrokům VI. a VII., podal odvolání věřitel Citibank Europe plc (dále jen odvolatel ). Předně zdůraznil, že přihlásil svou pohledávku za dlužnicí ve výši 54.597,16 Kč přihláškou pohledávky ze dne 26.6.2013. V průběhu oddlužení mu však bylo plněno pouze v souhrnné výši 6.948,90 Kč, což odpovídá asi 12,73 % uspokojení jeho (v plné výši) zjištěné pohledávky. Pohledávky všech věřitelů v insolvenčním řízení byly postaveny na roveň a měly být uspokojeny poměrně. Odpovídalo-li by uspokojení všech věřitelů dlužnice ve skutečnosti 54,75 %, jak konstatuje insolvenční soud v napadeném usnesení, musela by být pohledávka odvolatele uspokojena do výše 29.891,95 Kč. Jestliže tedy odvolatel nebyl uspokojen v insolvenčním řízení v odpovídající výši, srovnatelné v poměru k ostatním, dle insolvenčního zákona na roveň postaveným věřitelům dlužnice, nebyly splněny podmínky § 414 IZ. Dále odvolatel uvedl, že si je vědom úzce vymezeného argumentačního prostoru, který mu v rámci odvolacího důvodu podle § 416 odst. 2 IZ přísluší, avšak vzhledem k okolnostem, které vedly k neuspokojení jeho pohledávky v zákonem předvídaném rozsahu, byl omezen ve svých právech. Toto odvolání je totiž prvním procesním krokem, který má odvolatel k dispozici. Jeho pohledávka nemohla být zahrnuta do původního splátkového kalendáře, který byl vymezen usnesením ze dne 11.1.2010, neboť insolvenční soud nevyzval odvolatele (jako známého zahraničního věřitele) k podání přihlášky, ačkoli jej dlužnice uvedla v insolvenčním návrhu. Poté, co odvolatel svou pohledávku přihlásil, insolvenční soud sice změnil splátkový kalendář usnesením ze dne 6.12.2013, avšak nevypořádal se s tím, že do doby vydání změnového usnesení nebyla pohledávka odvolatele vůbec uspokojována. Podle názoru odvolatele bylo možno přiměřeně využít postup podle § 411 odst. 2 IZ. Insolvenční soud mohl pozastavit vyplácení plnění ostatním věřitelům a uložit insolvenční správkyni povinnost přednostně vyplácet plnění odvolateli tak, aby bylo dosaženo takového poměru uspokojení všech věřitelů s přihlášenými nezajištěnými pohledávkami, jako kdyby pohledávka odvolatele byla zahrnuta již v původním splátkovém kalendáři. V této souvislosti odvolatel poukázal na praxi některých insolvenčních soudů, konkrétně zmínil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14.11.2013, č. j. KSPH 39 INS 6569/2009-B-55, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.10.2013, č. j. KSHK 42 INS 4626/2009-B-52, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13.9.2013, č. j. KSPH 40 INS 4490/2009-B-31, dále ze dne 5.11.2013, č. j. KSPH 38 INS 14059/2012-B-20. Tvrdil, že insolvenční soudy musí být schopny vypořádat se s dodatečným zařazením pohledávek zahraničních věřitelů do splátkového kalendáře tak, aby se co možná v největší míře pokusily zajistit takový stav, kdy všichni věřitelé budou uspokojeni ve shodném poměru. Proto v dané věci došlo k zásahu do práva odvolatele na odpovídající uspokojení.

Konečně odvolatel namítal, že insolvenční soud měl před vyhověním návrhu dlužnice ze dne 12.1.2005 nařídit jednání za účelem slyšení dlužnice a insolvenční správkyně, jak mu ukládá § 415 IZ. U tohoto jednání by měly možnost vysvětlit dosavadní průběh insolvenčního řízení a důvody, pro které došlo k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu nižším než 30 %. Navrhl, aby odvolací soud usnesení v napadených výrocích zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, ve kterém bude po slyšení dlužnice a insolvenční správkyně postaveno najisto, v jakém rozsahu měli být jednotliví věřitelé uspokojeni, aby mohlo být rozhodnuto o jejím návrhu na osvobození od dosud neuspokojených pohledávek.

Dlužnice ve svém vyjádření k odvolání zdůraznila, že oddlužení splnila podle svého nejlepšího svědomí a uhradila 54,75 % zjištěných pohledávek. Veškeré její příjmy byly použity na splátky v oddlužení. V insolvenčním návrhu uvedla všechny své věřitele včetně odvolatele, který se však v zákonné lhůtě 30 dnů nepřihlásil. Učinil tak až v červnu 2013, tedy po třech letech a osmi měsících, a jeho pohledávka byla přezkoumána na druhém přezkumném jednání. O splátkovém kalendáři rozhodoval insolvenční soud, nikoliv dlužnice nebo insolvenční správkyně.

K podanému odvolání se obsáhle vyjádřila rovněž insolvenční správkyně. Potvrdila, že dlužnice vždy plnila splátky řádně a včas, uhradila celkem 54,75 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitel, splnila všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení a neporušila povinnosti stanovené v § 412 IZ. Dále uvedla, že odvolatel se přihlásil do insolvenčního řízení po více než třech letech (dne 29.6.2013) a v důsledku přihlášení jeho pohledávky došlo k druhému přezkumnému jednání a také k novému rozhodnutí o změně poměrů uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice (odvolatel byl zařazen mezi věřitele dlužnice). K námitce odvolatele o nedostatečné výši uspokojení jeho pohledávky správkyně odkázala na § 416 odst. 2 IZ, s tím, že v odvolání může věřitel namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození dlužníku. Dále poukázala na znění § 414 odst. 1 a § 398 odst. 3 IZ. Uzavřela, že odvolatel poukazuje na nesprávný postup soudu, nikoliv na to, že dlužnice nesplnila předpoklady pro přiznání osvobození podle § 414 IZ. Dlužnici však nelze klást za vinu, že soud nevyzval věřitele k přihlášení pohledávky na začátku insolvenčního řízení, ani skutečnost, že se soud nevypořádal se skutečností, že do doby vydání změnového usnesení o poměrech uspokojení věřitelů nebyla pohledávka odvolatele vůbec uspokojována. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (17.8.2009) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014. S účinností od tohoto data byl insolvenční zákon změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. zákona č. 294/2013 Sb. platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném od nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a obsahuje způsobilý odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř., přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v rozsahu výroku VI. a VII., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Insolvenční soud učinil ve věci správná zjištění z dosavadního průběhu řízení, dále ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 14.1.2015 o splnění oddlužení a z návrhu dlužnice na osvobození od placení pohledávek ze dne 14.1.2015. Po stránce skutkové považuje odvolací soud za nutné doplnit, že v průběhu schváleného způsobu oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře rozhodl insolvenční soud dvakrát o změně poměru uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice (viz usnesení ze dne 17.12.2010, č. j. KSOS 34 INS 5335/2009-B-38 a ze dne 6.8.2012, č. j. KSOS 34 INS 5335/2009-B-52). Stalo se tak v důsledku částečného ukončení účasti věřitelů v insolvenčním řízení. Dne 29.6.2013 přihlásil svou pohledávku ve výši 54.597,16 Kč do insolvenčního řízení odvolatel. Jelikož šlo o známého zahraničního věřitele (dlužnice jej uvedla v seznamu závazků) a insolvenční soud jej k přihlášení pohledávky nevyzval (ač tak učinit měl-článek 40 nařízení rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000, o úpadkovém řízení), přihláška pohledávky nebyla opožděná. Insolvenční soud nařídil zvláštní přezkumné jednání na den 12.11.2013, na kterém byla pohledávka odvolatele přezkoumána a zjištěna. Následně insolvenční soud přistoupil k úpravě změny poměru uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice (viz usnesení ze dne 6.12.2013, č. j. KSOS 34 INS 5335/2009-B-62) tak, že do splátkového kalendáře zahrnul i pohledávku odvolatele.

Uvedená zjištění vedou odvolací soud k závěru, že insolvenčním soudem zjištěný skutkový stav věci nebyl zcela v souladu se stavem faktickým. Závěr insolvenčního soudu, že dlužnice uhradila věřitelům 54,75 % jejich zjištěných pohledávek, není v rovině řečeného přesný. Neplatí totiž pro pohledávku odvolatele, která byla zjištěna ve výši 54.597,16 Kč. Na její uspokojení bylo splátkami uhrazeno (v poměru 3,39 %) od prosince 2013 do ledna 2015 celkem 6.948,92 Kč, což je 12,73 % zjištěné pohledávky.

Při řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře se ve vztahu k nezajištěným věřitelům dlužníka prosazuje jako základní princip pravidlo formulované v § 398 odst. 3 věta první IZ, podle něhož je povinností dlužníka po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Maximální výše částky, kterou dlužník splatí svým věřitelům, je omezena výší jejich zjištěných pohledávek. Oddlužení má v konečném výsledku vést k tomu, že insolvenční soud přizná dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414 IZ), čímž se tato část závazků dlužníka ocitá v režimu tzv. naturálních obligací.

V posuzované věci byl odvolatel znevýhodněn oproti ostatním věřitelům, neboť se mu nedostalo plnění odpovídající 54,75 %, ale pouze 12,73 % zjištěné pohledávky. Lze usuzovat, že postupoval-li by insolvenční soud řádně (a odvolatele by k přihlášení pohledávky zvlášť vyzval), odvolatel by svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil a insolvenční soud by jej zahrnul mezi věřitele podstatně dříve, než se tak v dané věci stalo. Lhůta pěti let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je však lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení (srov. závěry Nejvyššího soudu formulované v usnesení ze dne 28.2.2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod č. 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud proto považuje za případnou argumentaci odvolatele, která vychází z názoru, že za nastalé situace měl insolvenční soud rozhodnout o uspokojování splátkovým kalendářem jen ve vztahu k odvolateli a po dosažení poměru uspokojení ostatních věřitelů obnovit rozdělování splátek v obecném poměru. Pokud takto insolvenční soud nepostupoval, pochybil. Svůj podíl na vzniklé situaci má i insolvenční správkyně, která na potřebu zajistit stav shodného uspokojení věřitelů neupozornila a znevýhodnění odvolatele nezmínila ani ve zprávě o splnění oddlužení.

Podmínkou pro osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu § 414 je jednak návrh dlužníka a zejména splnění povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení. V dané věci dlužnice o osvobození od placení pohledávek požádala. Rozhodnutí o osvobození dlužníka se vydává po skončení insolvenčního řízení a přitom se retrospektivně zkoumá jednání dlužníka v insolvenčním řízení. Neosvobození dlužníka je sankcí za porušení jeho povinností. V posuzované věci však dlužnice žádnou svou povinnost neporušila. To, že odvolateli nebyla uhrazena pohledávka ve stejném poměru jako ostatním věřitelům, nebylo zaviněno dlužnicí (jejím pochybením). Jestliže dlužnice splnila řádně a včas všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (a o tom není v dané věci pochyb), oprávněně očekávala, že ji insolvenční soud osvobodí od placení pohledávek podle § 414 IZ. Odvolací soud nesdílí přesvědčení odvolatele o tom, že insolvenční soud měl postupovat podle § 415 IZ, nařídit jednání a po slyšení dlužnice a insolvenční správkyně se zabývat důvody, pro které se odvolateli nedostalo 30 % uspokojení jeho pohledávky. Jazykový výklad § 415 IZ, podle kterého může insolvenční soud přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i když vyšlo najevo, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo že nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, názor odvolatele nepodporuje. Podle odvolacího soudu nelze § 415 IZ v dané věci aplikovat, neboť toto ustanovení míří na situace, kdy žádný z nezajištěných věřitelů nebude uspokojen v rozsahu nejméně 30 % jeho pohledávky, nikoliv na situaci, kdy hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdržel jeden z nezajištěných věřitelů, je nižší než 30 % jeho pohledávky (na rozdíl od ostatních věřitelů) proto, že insolvenční soud rozdělil (dostatečné) plnění dlužníka nerovnoměrně. Úprava obsažená v § 415 IZ je výjimkou podmíněnou okolnostmi, které dlužník nezavinil a které nastaly v průběhu již schváleného oddlužení, avšak ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na základě výše uvedených zjištění a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že skutečnosti tvrzené odvolatelem nelze klást k tíži dlužnici, která splnila řádně a včas všechny své povinnosti podle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře. Neexistuje žádný důvod nepřiznat dlužnici osvobození od placení pohledávek a postihnout ji tak za pochybení insolvenčního soudu. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud usnesení insolvenčního soudu v napadených výrocích VI. a VII. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužnici, insolvenční správkyni, věřitelskému orgánu a odvolateli se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 24. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu