2 VSOL 483/2015-A-23
KSOS 40 INS 17782/2014 2 VSOL 483/2015-A-23

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem v Ostravě-Krásném Poli, Stádlo 420, PSČ 725 26, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.4.2015, č. j. KSOS 40 INS 17782/2014-A-18,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) zastavil insolvenční řízení. Podle odůvodnění postupoval insolvenční soud podle § 108 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), když dlužník ve stanovené lhůtě nesplnil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč uloženou mu usnesením ze dne 1.10.2014.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Předně namítal, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení mu neměla být uložena. Zdůraznil, že vyvinul veškerou aktivitu, když požádal věřitele (Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu a Českou správu sociálního zabezpečení) s pohledávkami z podnikatelské činnosti, které neprošly konkursním řízením, o udělení souhlasu s oddlužením. Tvrdil, že splnil podmínky pro povolení oddlužení, neboť jeho závazky z podnikatelské činnosti uvedené v seznamu závazků pod číslem 3 až 19 již prošly konkursním řízením, což potvrdil i Vrchní soud v Olomouci. U Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se jednalo mimo jiné o pohledávky přiznané rozhodnutími vydanými po roce 2001, ale vzniklé již před tímto datem. Tento věřitel výslovně souhlasil s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Věřitelé Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a Česká správa sociálního zabezpečení se k žádosti dlužníka o udělení souhlasu s řešením úpadku oddlužením nevyjádřili, proto je možno dovodit jejich konkludentní souhlas. Ve vztahu ke svým podnikatelským závazkům dlužník obsáhle citoval z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.4.2014, č. j. 1 VSOL 297/2014-A-9 (KSOS 39 INS 3145/2014) a Vrchního soudu v Praze ze dne 15.5.2014, č. j. 2 VSPH 961/2014-A-14 (KSPA 59 INS 2184/2014). Doplnil, že je nutno dbát na předvídatelnost soudních rozhodnutí a legitimitu očekávání dlužníka, že řešení jeho úpadku oddlužením bude povoleno, když soudy takto obecně postupují a v jeho případě není dán důvod pro odchylky. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2013, sen. zn. 29 NSČR 39/2013, zdůraznil, že v jeho věci jsou dány takové okolnosti, které odůvodňovaly pokračování v řízení za současného nevymáhání uvedené zálohy. Podle dlužníka je touto okolností jednak výslovný souhlas s oddlužením udělený Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou po pravomocném uložení povinnosti zaplatit zálohu, jednak skutečnost, že Česká správa sociálního zabezpečení neuvedla žádné námitky proti řešení úpadku oddlužením. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že insolvenční řízení se nezastavuje.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle § 108 odst. 1, 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Podle odstavce 3, nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Insolvenční soud učinil ve věci správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným závěrům. Lze pouze doplnit, že insolvenční soud uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč usnesením ze dne 1.10.2014, č. j. KSOS 40 INS 17782/2014-A-7, které potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24.2.2015, č. j. KSOS 40 INS 17782/2014, 2 VSOL 1215/2014-A-13. Insolvenční soud správně uzavřel, že posledním dnem lhůty určené k zaplacení zálohy byl pátek 23.3.2015.

Z pohledu přezkumu správnosti (nesprávnosti) odvoláním napadeného usnesení nejsou rozhodné důvody, pro které insolvenční soud uložil (pravomocně) dlužníkovi povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jinak řečeno, v dané fázi řízení odvolacímu soudu již nepřísluší přezkoumávat, zda byly splněny podmínky pro uložení povinnosti zaplatit zálohu. Argumentace dlužníka ústící v jeho závěr, že záloha na náklady insolvenčního řízení mu neměla být vůbec uložena , je tedy nevýznamná.

Odvolateli lze přisvědčit v tom, že výkladem § 108 odst. 3 IZ se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 27.9.2013, sen. zn. 29 NSČR 39/2013. V něm (kromě jiného) uzavřel, že v případě, že insolvenční navrhovatel neuhradí zálohu na náklady insolvenčního řízení, jež mu byla uložena pravomocným rozhodnutím, insolvenční soud řízení nezastaví, pokud by se ukázalo, že trvat na uhrazení zálohy je nadbytečné, neboť tu jsou takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí.

Odvolací soud nesdílí názor dlužníka, že těmito okolnostmi může být skutečnost, že v době po pravomocném uložení povinnosti k úhradě zálohy jeden věřitel s pohledávkou z podnikání dlužníka udělil souhlas s oddlužením dlužníka a další věřitel s pohledávkou z podnikání dlužníka se k žádosti o souhlas s oddlužením výslovně nevyjádřil. Tyto skutečnosti nepovažuje odvolací soud za takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí.

V poměrech přezkoumávané věci je dále rozhodné, že dlužník ani netvrdil, že od doby vydání rozhodnutí o uložení povinnosti k úhradě zálohy by jeho majetková situace doznala jakýchkoliv změn. Ani z obsahu spisu neplyne, že by se majetkové situace dlužníka změnila natolik, že trvat na uhrazení zálohy by bylo nadbytečné. Dále je zásadní, že dlužník zálohu na náklady insolvenčního řízení nezaplatil, a to ani v průběhu tohoto odvolacího řízení.

Na základě výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení o zastavení insolvenčního řízení podle § 108 odst. 3 IZ je věcně správné, proto je podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkovi se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 21. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu