2 VSOL 458/2016-A-10
KSBR 37 INS 4584/2016 2 VSOL 458/2016-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužníka Mariana anonymizovano , anonymizovano , bytem Bukovany 149, PSČ 696 31, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 37 INS 4584/2016-A-4, ze dne 29.2.2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 37 INS 4584/2016-A-4, ze dne 29.2.2016 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením odmítl soud prvního stupně insolvenční návrh dlužníka podle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Na odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal soud prvního stupně na ustanovení § 103 odst. 2 a 3 a § 3 odst. 1, 2 insolvenčního zákona s tím, že insolvenční návrh dlužníka neobsahuje podstatné náležitosti, neboť v něm nejsou úplně a dostatečně popsány okolnosti osvědčující úpadek a tvrzení dlužníka jsou rozporná. Z insolvenčního návrhu dlužníka sice lze dovodit, že má více věřitelů, nelze však již s určitostí ke dvěma závazkům dovodit, že jsou více jak 30 dnů po splatnosti, neboť dlužník k žádnému závazku konkrétní datum splatnosti neuvedl. Rovněž ze seznamu závazků nelze splatnost závazků dovodit. Tvrzení dlužníka o tom, že není závazky schopen plnit, nejsou v návrhu obsažena vůbec, a nadto dlužník neuvedl, zda se domáhá úpadku či hrozícího úpadku, neboť tyto kolonky v návrhu nevyplnil. I z tohoto důvodu je insolvenční návrh neurčitý. Listinami připojenými k insolvenčnímu návrhu se soud nezabýval, neboť skutečnosti osvědčující úpadek musí být uvedeny v insolvenčním návrhu, když přílohy a listiny nejsou součástí isir.justi ce.cz insolvenčního návrhu-§ 103 odst. 3 insolvenčního zákona. Protože pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, soud návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ, aniž dlužníka vyzýval k doplnění návrhu. Současně dlužníka poučil, že mu nic nebrání v tom, aby podal nový návrh, který bude splňovat všechny náležitosti dle insolvenčního zákona.

Toto usnesení napadl dlužník odvoláním. Uvedl, že nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že v návrhu nejsou uvedeny rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek, neboť má za to, že všechny rozhodující skutečnosti uvedl a doložil příslušné přílohy. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen IZ , nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, musí z něho být patrno, čeho se jím domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).

Podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 IZ, o hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Z insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným Krajskému soudu v Brně dne 26.2.2016 domáhal oddlužení plněním splátkového kalendáře. Zda chce rozhodnout o svém úpadku či o hrozícím úpadku, v návrhu neuvedl. V tomto směru správně soud prvního stupně poukázal na to, že nevyplnil kolonku, zda se nachází v úpadku či v hrozícím úpadku. Pokud jde o skutkové okolnosti, pak pouze uvedl, že má peněžité závazky, které není schopen splácet věřitelům a že u závazků věřitelů Vodafone Czech Republic a.s. Praha a České průmyslové zdravotní pojišťovny Ostrava je v prodlení se splácením více jak 30 dnů. U závazků kromě důvodu jejich vzniku pak uvedl pouze označení věřitele a výši závazků, splatnost závazku neuvedl. V příloze označené jako seznam závazků, kterou dlužník opatřil vlastnoručním podpisem a prohlášením o správnosti a úplnosti, opět označil pouze věřitele, důvod vzniku závazku a výši dlužné částky, případně výši měsíčních splátek. Konkrétní datum splatnosti závazků v této příloze rovněž neuvedl.

V této souvislosti je možno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, ze dne 27.1.2010, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 88, roč. 2010, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že u insolvenčního návrhu podaného dlužníkem se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud, pokud je shledá pravdivými, bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a že tyto závazky není schopen plnit. Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil, že pro hrozící úpadek ve smyslu § 3 odst. 4 insolvenčního zákona se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů týkala podstatné části dlužníkových peněžitých závazků. Dále Nejvyšší soud uzavřel, že dlužník, který rezignuje na uvedení (popis) jakýchkoliv rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo hrozící úpadek, předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona.

V usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, ze dne 20.5.2010, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, roč.2011, dále Nejvyšší soud dovodil, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka, logicky vzato, vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedením okolností, které úpadek osvědčují. V odůvodnění tohoto usnesení dále Nejvyšší soud dovodil, že způsobilým zdrojem poznání o majetkových poměrech dlužníka mohou být i zákonné přílohy k insolvenčnímu návrhu, ovšem pouze za předpokladu, že obsahují výslovné prohlášení dlužníka o jejich správnosti a úplnosti. Dlužník, který předložený seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců neopatří jím podepsaným prohlášením, že jde o seznam správný a úplný, povinnost předložit seznam spolu s insolvenčním návrhem řádně nesplnil a údajů v takovém seznamu obsažených se nemůže dovolávat ani pro účely posouzení, zda splnil povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek.

Se zřetelem na shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona i judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil, že dlužník v insolvenčním návrhu nedostál zákonnému požadavku vylíčit rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek, když ani neuvedl v insolvenčním návrhu zaškrtnutím příslušné kolonky, zda se nachází v úpadku či hrozícím úpadku a žádné skutkové okolnosti osvědčující jeho úpadek konkrétně neuvedl. Obecné konstatování, že není schopen splácet věřitelům závazky, a u dvou konkrétně označených závazků, že je v prodlení se splácením více jak 30 dnů, bez dalšího nelze považovat za uvedení skutečností osvědčujících úpadek či hrozící úpadek. Uvedení pouhých těchto skutečností bez dalšího neumožňuje insolvenčnímu soudu vyhodnotit, zda se dlužník nachází v úpadku ve smyslu § 3 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, když zejména neumožňuje posoudit, zda je dána platební neschopnost dlužníka ve smyslu § 3 odst. 1, písm. c) a odst. 2 insolvenčního zákona, ani to, zda lze předpokládat okolnosti dle § 3 odst. 4 IZ osvědčující hrozící úpadek. Přestože, s ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, se neztotožňuje odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že by nebylo možno využít údaje z příloh k insolvenčnímu návrhu k doplnění rozhodných skutečností osvědčujících úpadek dlužníka, v přezkoumávané ani s využitím údajů ze seznamu závazků dlužníka přiložených k insolvenčnímu návrhu nelze chybějící údaje insolvenčního návrhu doplnit. Ani seznam závazků dlužníka neobsahuje konkrétní údaje, které by umožnily vyhodnotit, zda se dlužník nachází v úpadku či hrozícím úpadku ve smyslu shora uvedených zákonných definic.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. (§ 7 IZ) a napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil, když soud prvního stupně správně postupoval podle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a insolvenční návrh odmítl.

Závěrem považuje odvolací soud za nutné uvést, stejně jako to učinil soud prvního stupně, že dlužníku nic nebrání, aby po právní moci tohoto rozhodnutí odvolacího soudu podal nový insolvenční návrh, v němž dostojí požadavkům insolvenčního zákona na jeho náležitosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštní způsobem.

Olomouc 3. června 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu