2 VSOL 45/2016-B-23
KSOS 40 INS 9618/2015 2 VSOL 45/2016-B-23

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníků a) Milana anonymizovano , anonymizovano , b) Daniely Václavíkové, narozené 4. 11. 1962, oba bytem Na Stavech 318/2, 747 16 Hať, zastoupených Mgr. Žanetou Burkotovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 38/21, 733 01 Karviná, o neschválení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 40 INS 9618/2015-B-10 ze dne 23. 11. 2015,

tak to :

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I. až IV. potv rz uje .

II. Odvolání dlužníků proti výrokům V. až VII. usnesení soudu prvního stupně se o d m í t á .

Odův odně ní:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) neschválil oddlužení dlužníků Milana anonymizovano a Daniely Václavíkové (výroky I. a II.), na majetek dlužníků prohlásil konkurs (výrok III. a IV.), který bude projednáván jako nepatrný konkurs (výrok V.), deklaroval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok VI.) a vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkům, aby napříště plnění neposkytovali dlužníkům, ale insolvenčnímu správci (výrok VII.).

V odůvodnění usnesení insolvenční soud uvedl, že na základě insolvenčního návrhu dlužníků, spojeného se společným návrhem manželů na povolení oddlužení ze dne 14. 4. 2015, rozhodl usnesením ze dne 5. 5. 2015 (č. d. A-5) o úpadku dlužníků, povolil řešení jejich úpadku oddlužením, ustanovil do funkce insolvenčního správce a nařídil přezkumné jednání a svolal první schůzi věřitelů na 6. 8. 2015. Na této schůzi (č. d. B-3) věřitelé rozhodli o způsobu řešení oddlužení plněním splátkového kalendáře, když přítomný věřitel č. 3-Patrik Bogdalík (dále jen věřitel ), který hlasoval o přijetí způsobu oddlužení, uplatnil současně námitku proti schválení oddlužení z důvodu nepoctivého záměru dlužníků ve smyslu ustanovení § 403 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků pohledávku ze Smlouvy o půjčce ze dne 10. 1. 2012 (dále jen smlouva o půjčce ) v celkové výši 5.437.313,38 Kč, když část pohledávky ve výši 3.839.742,42 Kč byla přihlášena jako pohledávka zajištěná zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků s tím, že zástavní právo vzniklo dne 11. 1. 2012 (PP č. 3). K projednání námitek věřitele nařídil insolvenční soud jednání, které se uskutečnilo dne 3. 11. 2015 (č. d. B-9). Na základě dokazování provedeného při jednání insolvenční soud zjistil, že na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi ním a dlužníky poskytl dlužníkům půjčku ve výši 1.980.000 Kč se splatností do 11. 10. 2012, na kterou však dlužníci ničeho neuhradili. Dle článku I. bodu 1 písm. c) a d) smlouvy o půjčce byla půjčka poskytnuta do částky 927.059,74 Kč jako účelová a měla sloužit k úhradě závazku dlužníků vůči společnosti UniCredit Bank Czech Republic, a.s. (dále jen banka ) ze Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 988755 ze dne 13. 3 2009 (dále jen smlouva o úvěru ). Ve smlouvě o půjčce bylo dohodnuto, že tuto částku věřitel poukáže na účet dlužníků č. 2102179813/2700. Za účelem zajištění pohledávek věřitele ze smlouvy o půjčce bylo smluvně zřízeno zástavní právo k nemovitostem v podílovém spoluvlastnictví dlužníků. Věřitel se tedy zavázal poskytnout dlužníkům půjčku s tím, že část zapůjčených prostředků bude sloužit k úhradě jejich závazku vůči bance ze smlouvy o úvěru, v důsledku toho dojde k výmazu zástavního práva zřízeného k nemovitostem dlužníků ve prospěch banky a nově zřízené zástavní právo věřitele bude mít první pořadí. Věřitel povinnost vyplývající ze smlouvy o půjčce splnil, když dne 2. 2. 2012 převedl na účet dlužníků částku 927.059,74 Kč (s výslovným uvedením, že se jedná o prostředky na mimořádnou splátku úvěru), určenou dle smlouvy o půjčce k umoření jejich dluhu ze smlouvy o úvěru vůči bance. Dlužníci (konkrétně dlužník a) však hrubým způsobem porušili své smluvní povinnosti ze smlouvy o půjčce, když těsně předtím, než mělo dojít k inkasu částky 927.059,74 Kč ze strany banky, vybrali z předmětného účtu v hotovosti částku celkem částku 920.000 Kč (dne 22. 2. 2012 vybrali částku 400.000 Kč, dne 23. 2. 2012 částku 300.000 Kč, dne 28. 2. 2012 částku 120.000 Kč a dne 7. 3. 2012 částku ve výši 100.000 Kč) a tuto následně poskytly svému synovi Janu Václavíkovi, čímž možnost splacení svého dluhu vůči bance zmařili. Sami dlužníci přitom žádali banku o možnost mimořádného splacení úvěru ke dni 25. 2. 2012. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi dlužníky a bankou jednoznačně vyplývá účet č. 2102179813/2700 byl zřízen v souvislosti se sjednáním tohoto úvěru, měl sloužit k jeho úhradě, přičemž z informací o transakcích na účtu je zřejmé, že takto byl dlužníky také využíván. Dlužníci tedy prokazatelně věděli, že část půjčky byla poskytnuta právě za účelem úhrady jejich dluhu vůči bance, a tyto peněžní prostředky budou na účet připsány ve lhůtě do 3. 2. 2012 a banka na základě jejich žádosti má tyto prostředky z účtu inkasovat dne 25. 2. 2012. Přesto tyto finanční prostředky vybrali a na účel, pro který byly poskytnuty, nepoužili. V důsledku jednání dlužníků tak (v rozporu se smlouvou o půjčce) stále existuje zástavní právo k nemovitostem dlužníků ve prospěch banky s lepším pořadím, než má zástavní právo zřízené ve prospěch věřitele a navíc dlužníci na půjčku poskytnutou věřitelem do dnešního dne ničeho neuhradili. Svým jednáním dlužníci současně poškodili banku jako věřitele, když pohledávka ze smlouvy o úvěru mohla být v případě poctivého jednání dlužníků již více než 3 roky uhrazena. Do insolvenčního řízení dlužníků přihlásil svoji pohledávku ve výši 1.034.712,63 Kč věřitel č. 2-Šestý uzavřený investiční fond, a.s., když se jedná o pohledávku vzniklou ze smlouvy o úvěru, která mu byla bankou postoupena Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 11. 2014 (PP č. 2), a to jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků, vzniklým dne 6. 3. 2009. V seznamu závazků, o kterém výslovně prohlásili, že je úplný a správný, dlužníci neuvedli své závazky vůči věřiteli č. 2-Šestý uzavřený investiční fond, a.s. (právnímu nástupci banky) a věřiteli č. 7 Československá obchodní banka, a.s. (pohledávka je přihlášena ve výši 132.702,39 Kč-PP č. 7). Dlužníci tak podstatnou část svých závazků v návrhu na povolení oddlužení zamlčeli. Insolvenční soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že návrhem na povolení oddlužení není ze strany dlužníků sledován poctivý záměr a proto povolení oddlužení v souladu s ustanovením § 405 odst. 1 IZ neschválil (výroky I. a II.). Tvrzení dlužníků, že na účet č. 2102179813 měla být ve stejném období zaslána stavební společností Strachota-Šulík provize pro jejich syna, a proto, peníze z účtu vybrali a předali synovi, považoval insolvenční soud za účelové, když sami dlužníci předtím tvrdili, že na výše uvedený účet v rozhodném období žádné další finanční prostředky (krom finančních prostředků od věřitele) zaslány nebyly. Insolvenční soud s odkazem na ustanovení § 405 odst. 2 IZ prohlásil na majetek dlužníků konkurs (výroky III. a IV.) s tím, že tento bude dle § 314 odst. 1 písm. a) IZ probíhat jako konkurs nepatrný (výrok V.). V souladu s ustanovením § 245 odst. 1 IZ dále deklaroval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (výrok VI.) a vyzval osoby mající závazky vůči dlužníkům, aby napříště neposkytovali plnění dlužníkům, ale insolvenčnímu správci (výrok VII.).

Toto usnesení napadli dlužníci odvoláním, a to v celém jeho rozsahu Namítali nesprávnost závěru insolvenčního soudu, že podáním návrhu na povolení oddlužení sledovali nepoctivý záměr. Byli přesvědčeni o tom, že hypoteční úvěr bude uhrazen z jiného účtu než z účtu, ze kterého byly provedeny výběry peněz, což ve svém vyjádření deklarovala sama banka. Domnívali se, že hypoteční účet byl doplacen, a proto ho neuvedli v seznamu závazků. Důvodem byla skutečnost, že od banky obdrželi výpis z úvěrového účtu s nulovým zůstatkem. Připomněli,

že na předmětný účet byla dne 21. 2. 2012 a dne 21. 3. 2012 zaslána částka dvakrát 8.000 Kč. V důsledku toho byli dlužníci z účtů vedených u banky zmateni. Navíc na předmětný účet u banky měly být zaslány provize určené pro syna Jana anonymizovano , a to od Stavitelství Strachota ve výši 270.000 Kč a od Stavební společnosti Šurík s. r. o ve výši 860.000 Kč, když tyto částky jsou soudně vymáhány. Dlužníci řadu let finančně podporovali podnikání svého syna ve snaze pomoci mu, aby se nedostal do finančních problémů a dluhů. Veškerá jednání činili dlužníci dle pokynů syna a dlužníci dělali vše, co jim syn řekl, neboť mu bezmezně důvěřovali. Proto je nenapadlo ověřovat si, zda finanční prostředky vybrané z účtu skutečně pocházely od stavebních společností, jak jim syn tvrdil. Cílem obou dlužníku je splnit veškeré své dluhy a ve své poctivosti se snažili prostřednictvím institutu oddlužení využít možnost oprostit se od svých dluhů. Jakékoliv jednání dlužníků, ve kterém insolvenční soud spatřoval nepoctivý záměr, bylo provedeno z popudu jejich syna. Dlužníci dále uvedli, že ze strany věřitele došlo k naplnění trestného činu podvodu, když je prošetřováno trestní oznámení podané na věřitele jejich synem. Dlužníci navrhli k prokázání svých tvrzení výslech Jana anonymizovano , kterým chtěli prokázat, že jim syn sdělil, že na předmětný účet měly být zaslány provize od stavebních společností, načež dlužníci tyto peníze vybrali a dali je synovi, a dále prokázat, že takto manipuloval své rodiče, kteří mu bezmezně důvěřovali a podporovali ho. Tento důkazní návrh byl insolvenčním soudem odmítnut, čímž z jeho strany došlo k procesnímu pochybení a skutkový stav nebyl náležitým způsobem zjištěn. Dlužníci navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje způsobilý odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2, písm. e) a g) o. s. ř., přezkoumal usnesení insolvenčního soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Insolvenční soud učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jež jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a na která odvolací soud pro stručnost odkazuje.

Odvolací soud na jednání konaném dne 11. 2. 2016 doplnil dokazování o listinu označenou jako trestní oznámení na Patrika Bogdalíka a Mgr. Petru Faldynovou ze dne 5. 10. 2015 adresovanou Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě a o listiny datované dne 20. 10. 2014, adresované Okresnímu soudu v Ostravě, označené jako žaloba na zaplacení částky 860.000 Kč s příslušenstvím, kde je jako žalobce označen Jan Václavík a jako žalovaná Stavební společnost Šurík s. r. o. a jako žaloba na zaplacení částky 270.000 Kč s příslušenstvím, kde jako žalobce figuruje Jan Václavík a jako žalovaný Stavitelství Strachota. Z těchto listin však dle názoru odvolacího soudu žádné, pro toto řízení významné skutečnosti nevyplývají, když předně není patrno, zda tato podání byla u označených orgánů vůbec učiněna, a jejich obsah v žádném případě neprokazuje (ani neosvědčuje) skutečnosti, k jejichž prokázání byly ze strany dlužníků navrženy. Tedy, že ze strany věřitele došlo ve vztahu k dlužníkům ke spáchání trestného činu podvodu, a ani existenci tvrzených splatných pohledávek syna dlužníků vůči třetím osobám.

Z ustanovení § 404 IZ vyplývá, že o tom, zda oddlužení schvaluje, rozhodne insolvenční soud neprodleně po skončení jednání, při kterém byly projednány námitky věřitelů podle § 403 odst. 2 a v případě, že věřitelé takové námitky neuplatnili, neprodleně po uplynutí lhůty k jejich podání.

Podle § 405 odst. 1 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Dle § 405 odst. 2 IZ platí, že neschválí-li insolvenční soud oddlužení, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 402 odst. 1 IZ mají právo hlasovat o způsobu oddlužení pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku. Zajištění věřitelé nehlasují ani v rozsahu, ve kterém je podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky. Právo hlasovat nemají osoby dlužníkovi blízké a osoby, které tvoří s dlužníkem koncern.

Z ustanovení § 403 odst. 2 IZ vyplývá, že věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Dle § 403 odst. 3 IZ projedná insolvenční soud včas podané námitky podle odstavce 2, uplatněné oprávněnými osobami, a to při jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky.

Podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2012), k otázce, kdy se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, uvedl následující. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Může jít například o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností souvisejících s majetkovými poměry dlužníka a podobně.

V usnesení ze dne 28. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 112/2012), Nejvyšší soud k výkladu ustanovení § 395 insolvenčního zákona dále uvedl, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, je logicky vázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla (stejně jako v tomto případě) před zahájením insolvenčního řízení, přitom je ovšem zcela mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem samy, ale v určité fázi života, zpravidla časově úzce propojené s dobou zahájení insolvenčního řízení, se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Je-li taková proměna opravdová, o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů, se zdůrazněnou povinností dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů a insolvenčního soudu, není důvod vylučovat dlužníka, a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí (nehospodárnou) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud 1. stupně oddlužení neschválí. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale dokonce i po skončení insolvenčního řízení (co by důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od soudních poplatků). Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ poctivý záměr přitom trvá po celou dobu oddlužení.

Z citované judikatury ve vztahu k projednávané věci sice vyplývá, že povolit, resp. schválit oddlužení lze i v případě dlužníka, který nezodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem negativně zasáhl do práv svých věřitelů, avšak míra takového jednání, jíž lze při posuzování přípustnosti řešení úpadku dlužníka oddlužením tolerovat, má své hranice. Otázku, zda i přes existenci jednání dlužníka směřujícího k poškozování věřitelů lze oddlužení schválit, je pak třeba vždy posuzovat individuálně, a to s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivého případu.

Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že jednání dlužníků, kteří v rozporu se svými závazky vyplývajícími ze smlouvy o půjčce použili finanční prostředky ve výši 927.059,74 Kč, jež byly výslovně určeny k úhradě závazku dlužníků vůči bance, pro svého syna, je třeba s ohledem na míru poškození práv dotčených věřitelů (věřitele a banky) považovat za jednání natolik nepoctivé, že možnost řešení úpadku dlužníků oddlužením vylučuje. V důsledku tohoto jednání nedošlo v roce 2012 k uhrazení pohledávky banky a výrazným způsobem se zhoršila reálná možnost upokojení pohledávky věřitele (na kterou dlužníci od její splatnosti dne 11. 10. 2012 neuhradili ničeho), když tato je sice zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků, avšak pouze jako druhá v pořadí.

Námitka dlužníků, že byli z účtů vedených bankou zmateni a domnívali se, že hypoteční úvěr bude bance uhrazen z jiného účtu než z účtu, ze kterého provedli výběr peněz, je zjevně nedůvodná. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi bankou a dlužníky totiž jednoznačně vyplývá, že úvěr bude splácen inkasem z účtu dlužníka Milana anonymizovano č. 2102179813/2700. Z výpisu z tohoto účtu pak vyplývá, že na tento účet dlužník pravidelně poukazoval prostředky ke splácení úvěru (měsíčně částku 8.000 Kč) z jiného svého účtu vedeného u Československé obchodní banky, a. s. Ve smlouvě o půjčce uzavřené mezi věřitelem a dlužníky je výslovně uvedeno, že částka 927.059,74 Kč určená k úhradě pohledávky banky z hypotečního úvěru bude poukázána na účet sloužící k jeho splácení, tj. na účet č. 2102179813/2700, když věřitel svoji smluvní povinnost splnil a dne 2. 2. 2012 byla tato částka na účet připsána. Dlužníci tak neměli žádný racionální důvod pochybovat o tom, že prostředky na předmětném účtu jsou určeny k úhradě hypotečního úvěru a v případě jakýchkoliv pochybností si mohli tuto skutečnost bez problémů ověřit. Stejně tak je třeba odmítnout tvrzenou domněnku dlužníků, že hypoteční úvěr byl v době výběru prostředků z účtu (období od 22. 2. do 7. 3. 2012) již zcela uhrazen, neboť z výpisu z účtu č. 2102179813/2700 vyplývá, že hypoteční úvěr byl i po tomto období nadále dlužníky splácen (například dne 26. 3. 2012 a 21. 3. 2012).

Pokud dlužníci tvrdili, že při výběru prostředků určených dle dohody s věřitelem k uspokojení pohledávky banky jednali dle pokynů svého syna Jana anonymizovano , kterému tyto prostředky předali a dlouhodobě ho při jeho podnikatelské činnosti finančně podporovali, přičemž byli přesvědčeni, že jde o prostředky jejich syna, které mu měly být na předmětný účet vyplaceny jeho obchodními partnery, pak odvolací soud ve shodě se soudem insolvenčním konstatuje, že jde o námitku ryze účelovou. I kdyby toto tvrzení mělo reálný základ, má odvolací soud za to, že jestliže dlužníci za dané situace při nakládání s finančními částkami v řádech statisíců Kč si nijak neověřili, o jaké prostředky se jedná, museli být minimálně srozuměni s tím, že mohou neoprávněně nakládat s prostředky určenými k úhradě zůstatku hypotečního úvěru, v důsledku čehož k dohodnuté úhradě závazku vůči bance nedojde. Jednání dlužníků, kteří hrubým způsobem zasáhli do práv svých věřitelů, nelze při posuzování naplnění předpokladů pro schválení oddlužení považovat za omluvitelné. Na tom nemění ničeho ani skutečnost, že dlužníci byli vedeni snahou finančně pomoci svému synovi.

Dále odvolací soud přisvědčuje názoru insolvenčního soudu, že pokud dlužníci v návrhu na povolení oddlužení a v seznamu závazků neuvedli své závazky vůči Československé obchodní bance, a. s. a Šestému uzavřenému investičnímu fondu, a. s. (právnímu nástupci banky), ačkoliv jim existence těchto závazků musela být nepochybně známa, pak toto jednání nelze za situace, kdy mají pouze šest věřitelů, hodnotit jinak, než že podstatnou část svých závazků zamlčeli (lhostejno zda úmyslně či z nedbalosti). Nemohou proto tvrdit, že své dosavadní (minimálně nezodpovědné a lehkomyslné) jednání změnili, přistoupili k podání návrhu na povolení oddlužení s potřebnou péčí a svědomitostí a snažili se tak svými věřiteli poctivě vypořádat. Přístup dlužníků s přihlédnutím k jejich výše popsanému předchozímu chování pouze podporuje závěr, že v případě dlužníků lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že podaným návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr

Insolvenční soud rovněž nepochybil, jestliže zamítl návrh dlužníků na výslech svědka Jana anonymizovano , když s ohledem jeho blízký příbuzenský vztah k dlužníkům a skutečnost, že byl příjemcem finančních prostředků určených pro uspokojení pohledávky banky, je hodnověrnost jeho případné výpovědi minimální, přičemž touto výpovědí mají být dle dlužníků prokázány skutečnosti, které nejsou způsobilé závěr o nepoctivém záměru dlužníků změnit. Ze stejných důvodů pak neprovedl důkaz výslechem tohoto svědka ani odvolací soud.

V posuzované věci lze tedy uzavřít, že insolvenční soud postupoval správně, když po projednání včasných námitek uplatněných věřitelem jako oprávněnou osobou, oddlužení dlužníků z důvodu uvedeného v ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ neschválil a na jejich majetek prohlásil konkurs.

Odvolací soud proto napadené usnesení insolvenčního soudu ve výrocích o neschválení oddlužení (výroky I. a II.) a prohlášení konkursu na majetek dlužníků (výroky III. a IV.) jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř.

Odvolaní dlužníků proti výrokům o nepatrném konkursu (výrok V.), o účincích prohlášení konkursu (výrok VI.) a o výzvách osobám majícím závazky vůči dlužníkům (výrok VII.) odvolací soud dle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť směřovalo proti rozhodnutím, proti nimž není odvolání přípustné podle § 314 odst. 4 IZ a § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Poučen í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům, zástupci věřitelů a insolvenčnímu správci se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 11. února 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu