2 VSOL 445/2010-A-12
KSBR 31 INS 8906/2010 2 VSOL 445/2010-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem 696 48 Skalka 65, na návrh věřitele ACM Money Česká republika, a.s., se sídlem 180 00 Praha 8, Čimická 780/61, IČ: 261 58 761, zastoupeného Mgr. Róbertem Paulovičem, advokátem, se sídlem 181 00 Praha 8-Čimice, Čimická 780/61, rozhodl o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. KSBR 31 INS 8906/2010-A-7 ze dne 22.9.2010,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zamítl insolvenční návrh (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V důvodech tohoto usnesení zrekapituloval tvrzení věřitele ACM Money Česká republika, a.s. (dále jen navrhovatel ), který se domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a jeho řešení konkursem. Tvrdil svou splatnou pohledávku za dlužníkem ve výši 531.216,-Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 19.5.2008 a jako další věřitele dlužníka se splatnou pohledávkou označil společnosti City bank Europe plc., Irsko a Československou obchodní banku, a.s. K výzvě soudu ze dne 17.8.2010 však tyto společnosti nesdělily, že mají pohledávky za dlužníkem. S odkazem na ust.

§ 143 odst. 2, věta první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona, dále jen IZ ) soud prvního stupně uvedl, že insolvenční soud insolvenční návrh podaný věřitelem zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Jde tedy jednak o nedostatek věcné aktivní legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, když v insolvenčním řízení nebylo osvědčeno, že věřitel, který návrh podal, má za dlužníkem splatnou pohledávku, a jednak o neosvědčení úpadku dlužníka, když se nepodaří navrhovateli osvědčit existenci splatné pohledávky dalšího věřitele (mnohost věřitelů). Důvodem pro zamítnutí návrhu v dané věci bylo to, že úpadek dlužníka nebyl osvědčen existencí alespoň jedné další osoby se splatnou pohledávkou vůči dlužníkovi. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ).

Proti tomuto usnesení podal odvolání navrhovatel. Namítal, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále tvrdil, že ve vztahu k pohledávkám dalších označených věřitelů měl soud postupovat z moci úřední a v souladu s ust. § 86 IZ provést i jiné důkazy, než byly navrhovány. Existenci dalších věřitelů dlužníka měl tedy zjišťovat dotazem u exekutorských úřadů, jejichž exekuční příkazy jsou zapsány na listu vlastnictví č. 419, pro k.ú. Skalka u Kyjova (exekuční příkaz sp. zn. 098 EX 03426/08 Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31.7.2008, exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí sp. zn. 067 EX 4666/09 ze dne 26.10.2009 a sp. zn. 015 EX 988/09 ze dne 15.4.2010). Lze se totiž důvodně domnívat, že exekuční řízení probíhají a pohledávky oprávněných osob nejsou uhrazeny. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřoval navrhovatel v tom, že soud prvního stupně nenařídil k projednání insolvenčního návrhu jednání, ačkoliv tak měl učinit podle § 133 odst. 1 IZ. Při jednání by zjišťoval, zda je dlužník v úpadku a provedl důkazy, které o úpadku svědčí (dotazy na exekutorské úřady). Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, že obsahuje náležitosti podle ust. § 205 odst. 1 o.s.ř. a odvolací důvody podle § 205 odst. 2, písm. c), d) a g) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a odst. 5 o.s.ř.), a aniž by nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ), dospěl k závěru, že v odvolacím řízení nelze usnesení soudu prvního stupně potvrdit, ani změnit.

V přezkoumávané věci se navrhovatel insolvenčním návrhem ze dne 6.8.2010 domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka Karla anonymizovano a navrhl řešit úpadek prohlášením konkursu. V insolvenčním návrhu tvrdil svou splatnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 531.216,-Kč, která vznikla na základě smlouvy o úvěru č. 2007 ze dne 19.5.2008. Dále uvedl, že svůj nárok uplatnil v rozhodčím řízení a vydaný rozhodčí nález sp. zn. 15836/09 ze dne 19.3.2009 nabyl právní moci (14.4.2009) a je vykonatelný (od 18.4.2009). Pohledávka navrhovatele je splatná od 31.1.2009. Jedná o pohledávku více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a podle navrhovatele dlužník není schopen svůj závazek plnit. S odkazem na list vlastnictví č. 419 pořízený ze Sbírky listin Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Kyjov navrhovatel dále tvrdil, že dlužník má dluh ve výši 118.973,03 Kč vůči Citybank Europe plc., organizační složce společnosti Citybank Europe plc., IČ 281 98 131, se sídlem Evropská 423/178, Praha. Dalším věřitelem dlužníka je Československá obchodní banka, a.s., která má za dlužníkem pohledávku ve výši 13.785,50 Kč, splatnou dne 25.7.2001. Z uvedených skutečností navrhovatel dovodil dlužníkův úpadek. Z obsahu spisu dále plyne, že soud prvního stupně usneseními ze dne 17.8.2010 uložil dlužníkovi vyjádřit se písemně k insolvenčnímu návrhu a předložit seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců a společnosti Citybank Europe plc. a Československou obchodní banku, a.s. vyzval ke sdělení, zda mají za dlužníkem splatnou pohledávku, v jaké výši a z jakého právního důvodu. Dlužník ani navrhovatelem označení další věřitelé dlužníka na výzvu soudu do doby vydání napadeného usnesení (ani dosud) nereagovali.

Podle ust. § 133 odst. 1 IZ, o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Podle odstavce 2, insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka.

Za zásadní a důvodnou považuje odvolací soud odvolací námitku navrhovatele, že soud prvního stupně měl postupoval podle § 133 IZ a ve věci nařídit jednání. Z výše citovaného ust. § 133 IZ totiž nepochybně plyne, že o insolvenčním návrhu rozhoduje insolvenční soud zásadně při jednání. Insolvenční zákon sice nevylučuje možnost rozhodnout o návrhu podaném jinou osobou než dlužníkem bez jednání, tuto možnost však váže na splnění předpokladů uvedených v § 133 odst. 1 a 2 IZ. Jedná se pouze o dva případy, kdy a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo (zejména dlužník) neodporoval, anebo b) o insolvenčním návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a současně se účastníci práva na jednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jiné výjimky pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka bez jednání insolvenční zákon nepřipouští. Tyto závěry jsou v souladu s právními závěry dosud přijatými Nejvyšším soudem ČR (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. KSPH 38 INS 4938/2008, 29 NSČR 30/2009).

V posuzované věci nenastal žádný z případů vypočtených v § 133 odst. 1 IZ, jež coby výjimky z pravidla dovolují insolvenčnímu soudu rozhodnout o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka bez nařízení jednání. Soud prvního stupně založil svůj závěr o nutnosti zamítnout insolvenční návrh navrhovatele na tom, že žádný z dalších navrhovatelem označených věřitelů dlužníka nesdělil k výzvě soudu, zda má za dlužníkem splatnou pohledávku. Tento závěr soudu prvního stupně je však nutno odmítnout jako nesprávný. I v poměrech insolvenčního řízení se totiž při rozhodování o insolvenčním návrhu uplatní závěry formulované Nejvyšším soudem v článku IX. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 1998 Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1998, k výkladu ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, podle kterých návrh na prohlášení konkursu nelze zamítnout jen proto, že osoby, které věřitel v návrhu označil jako další věřitele se splatnými pohledávkami za dlužníkem, neodpověděly na výzvu soudu a existenci těchto pohledávek nepotvrdily, případně nedoložily. Za situace, kdy navrhovatel ve svém insolvenčním návrhu řádně označil dva další věřitele dlužníka, je vyloučeno, aby soud prvního zamítl insolvenční návrh proto, že navrhovatelem označené osoby (další věřitelé) na výzvu soudu, aby potvrdily, případně doložily existenci pohledávek proti dlužníkovi, v poskytnuté pořádkové lhůtě 10 dnů, vůbec nereagovaly. Bylo na soudu prvního stupně, aby splnění povinnosti na dotaz soudu odpovědět (§ 128, věta první o.s.ř.) na dalších věřitelích vynutil, a to i za použití pořádkového opatření ve smyslu § 53 o.s.ř.

Lze tedy uzavřít, že v přezkoumávané věci nebyly splněny podmínky pro věcné rozhodnutí o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání. Pokud tedy soud prvního stupně k projednání insolvenčního návrhu nenařídil v posuzované věci jednání, postupoval v rozporu s ust. § 133 odst. 1 IZ a účastníkům řízení svým nesprávným procesním postupem odňal možnost jednat před soudem. Řízení předcházející vydání napadeného usnesení tak zatížil zmatečnostní vadou (§ 229 odst. 3 o.s.ř.). V důsledku tohoto pochybení je závěr soudu prvního stupně, že navrhovatel neosvědčil existenci splatných pohledávek dalších věřitelů dlužníka, předčasný.

Z výše uvedeného důvodu nezbylo odvolacímu soudu, než bez dalšího napadené usnesení zrušit (§ 219a odst. 1, písm. a/ o.s.ř.) a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.), ve kterém soud o insolvenčním návrhu navrhovatele věcně rozhodne až poté, co k projednání tohoto návrhu nařídí jednání.

Pro potřeby dalšího řízení je navrhovateli třeba připomenout, že v poměrech insolvenčního řízení jsou na osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele i na osvědčení pohledávek dalších věřitelů kladeny vyšší požadavky, než tomu bylo za předchozí úpravy zákona o konkursu a vyrovnání.

O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, kterým bude řízení končit.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 14. prosince 2010

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu