2 VSOL 424/2015-A-10
KSBR 44 INS 8361/2015 2 VSOL 424/2015-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníků a) Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , Družstevní 405/10, 683 23 Ivanovice na Hané, identifikační číslo 40475328, a b) Veroniky anonymizovano , anonymizovano , Družstevní 405/10, 683 23 Ivanovice na Hané, o insolvenčním návrhu dlužníků, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 44 INS 8361/2015-A-5 ze dne 1. 4. 2015,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení se u k l á d á dlužníkům společně a nerozdílně.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům povinnost zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na účet soudu specifikovaný ve výroku nebo v hotovosti na pokladně soudu.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužníci jako manželé podali dne 30. 3. 2015 insolvenční návrh spojený se společným návrhem na povolení oddlužení. Soud prvního stupně z výpisu z živnostenského rejstříku zjistil, že dlužník a) Rudolf Hájek v období od 1. 1. 1992 do 8. 9. 2014 podnikal. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že tento dlužník má nezajištěné závazky, které vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, a to vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Vyškov a Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj. Dlužníci v návrhu netvrdili žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení jejich úpadku oddlužením, když netvrdili ani nedoložili souhlasy s oddlužením ze strany uvedených věřitelů. Dlužníci tak nesplňují žádnou z podmínek uvedených v § 389 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), které umožňují povolit oddlužení i přes existenci závazků z podnikání a nejsou proto k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimováni. Jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužníků je tedy konkurs. Ze seznamu majetku soud prvního stupně zjistil, že dlužníci nedisponují finančními prostředky v hotovosti nebo na účtech a vzhledem k absenci disponibilních prostředků jim uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v plné výši. Soud prvního stupně konstatoval, že účelem zálohy je umožnit v prvotní fázi insolvenčního řízení činnost insolvenčního správce, zejména financovat jeho náklady související se zjišťováním stavu majetku dlužníků a záloha slouží rovněž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, kdy tyto není možno uspokojit z majetkové podstaty. V této souvislosti připomněl, že minimální výše odměny insolvenčního správce činí v případě řešení úpadku dlužníka konkursem částku 45.000 Kč, přičemž je třeba počítat s jejím navýšením o hotové výdaje insolvenčního správce a případně i daň z přidané hodnoty.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání, ve kterém navrhovali, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Uvedli, že není v jejich finančních možnostech zálohu v uložené výši uhradit. Namítali, že dluhy vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Vyškov a Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj nejsou závazky z podnikání, nýbrž závazky vůči státu. Dále namítali, že souhlasy věřitelů nejsou povinnou přílohou insolvenčního návrhu a k jejich předložení nebyly soudem prvního stupně vyzváni. Napadené rozhodnutí pak považují za nespravedlivé, neboť v jiných případech byli dlužníci vyzváni insolvenčním soudem k předložení souhlasu věřitelů a nikoli k zaplacení částky 50.000 Kč.

S přihlédnutím k datu zahájení insolvenčního řízení je v projednávané věci třeba aplikovat insolvenční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1. 1. 2014. Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně použije občanský soudní řád ve znění novely provedené zákonem č. 293/2013 Sb., nabývající účinnosti dne 1. 1. 2014

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Z ustanovení § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Dle § 394a odst. 1 IZ mohou manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu.

Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (§ 394a odst. 3 IZ).

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z pohledu přezkumu závěrů soudu prvního stupně je v dané věci podstatné, že dlužníci ve svém insolvenčním návrhu spojeném se společným návrhem manželů na povolení oddlužení tvrdí existenci 16 věřitelů a 17 závazků, z nichž většina z nich je po splatnosti více než 3 měsíce. Mezi těmito závazky dlužníci uvedli i závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Vyškov ve výši 36.233 Kč, splatný dne 31. 10. 2014, a Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj ve výši 9.818 Kč, který je splatný dne 19. 2. 2015.

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu a jeho přílohách je zřejmé, že dlužníci jsou v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť mají peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2 písm. b/ IZ).

Za správný považuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že dlužník a) má prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání vůči Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj ve výši 9.818 Kč (dle exekučního příkazu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 773676/15/3019-00540-709200, jde o nedoplatky na dani z nemovitostí, dani silniční a dani z přidané hodnoty) a Okresní správě sociálního zabezpečení Vyškov ve výši 36.233 Kč (dle výkazu nedoplatků ze dne 18. 2. 2015, č. j. 47013/210-8013-18.2.2015-27/782, jde o dlužné pojistné za dobu jeho podnikání s příslušenstvím v podobě penále).

Předně odvolací soud nesdílí názor dlužníků, že závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Vyškov a Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj nejsou dluhy z podnikání, nýbrž závazky vůči státu. Přitom odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2011, č. j. KSPH 39 INS 4221/2008, 29 NSČR 20/2009-B-32, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 113/2011, ze kterého vyplývá, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka které ve smyslu § 389 odst. 1 IZ zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Závazky dlužníka a) vůči těmto věřitelům je proto třeba považovat za závazky z podnikání ve smyslu § 389 IZ.

Dlužníkům lze sice přisvědčit, že souhlas věřitelů u závazků z podnikání není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 392 IZ, nicméně otázka existence souhlasu těchto věřitelů s řešením úpadku oddlužením je otázkou legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení a nikoli obsahu tohoto návrhu nebo jeho příloh. Z již ustálené rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že řešení úpadku oddlužením je nepřípustné u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník ani netvrdil souhlas věřitelů (viz například usnesení ze dne 17. 6. 2014, č. j. KSBR 31 INS 29171/2013, 2 VSOL 440/2014-A-17, dále ze dne 22. 5. 2014, č. j. KSBR 44 INS 37125/2012, 2 VSOL 213/2014-A-12 a další).

Soud prvního stupně tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníků je konkurs, když jejich návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

K odvolací námitce dlužníků, že měli být soudem prvního stupně vyzváni k objasnění situace ve vztahu k podnikatelským závazkům a k předložení souhlasu dotčených věřitelů, odvolací soud poznamenává následující. Ustanovení § 391 odst. 1 písm. a) až d) IZ stanoví náležitosti návrhu na povolení oddlužení a ustanovení § 392 odst. 1 písm. a) až c) IZ vymezuje povinné přílohy k návrhu na povolení oddlužení. Žádné z těchto ustanovení neukládá dlužníku povinnost uvést u svých závazků informaci o tom, zda jde o závazek z podnikání. Skutečnost, zda dlužník má (či nemá) nezajištěné závazky z podnikání je však pro další průběh insolvenčního řízení zcela zásadní. Procesní aktivita je v tomto směru na dlužníkovi, který by měl charakter svých závazků vymezit a insolvenčnímu soudu náležitě objasnit (viz usnesení vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2015, č. j. KSBR 47 INS 6377/2015, 2 VSOL 749/2015-A-21).

Je skutečností, že v praxi insolvenční soudy často přistupují k tomu, že formou usnesení vyzývají dlužníky k doplnění návrhu na povolení oddlužení tak, aby sdělili a doložili, zda jejich závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, tyto závazky označili a uvedli skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že nebrání uplatnění oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 IZ. Tvrzení dlužníků, že je soud prvního stupně v projednávané věci shora uvedeným způsobem nevyzval, však důvodnou odvolací námitkou není, neboť povinnost postupovat tímto způsobem insolvenční zákon insolvenčnímu soudu neukládá.

Pokud dlužníci dále namítali, že na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení nemají finanční prostředky, pak ze seznamu majetku dlužníků je zřejmé, že dlužníci skutečně nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky a vlastní pouze bytovou jednotku a garáž, které jsou zajištěny zástavním právem. Právě proto je však s ohledem na možnost řešení jejich úpadku pouze konkursem dána potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč, kterou rovněž odvolací soud považuje za přiměřenou, a v podrobnostech odkazuje na přiléhavé zdůvodnění soudu prvního stupně rozvedené v předposledním odstavci napadeného usnesení.

Přestože insolvenční soud nepochybil, pokud dovodil potřebu vyžadovat po dlužnících úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, bylo nutné napadené usnesení změnit. Avšak pouze tak, že povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč se ukládá oběma dlužníkům společně a nerozdílně. Proto odvolací soud napadené usnesení v tomto směru podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 23. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu