2 VSOL 420/2009-A-13
KSBR 37 INS 8069/2009 2 VSOL 420/2009-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem Hodonín, Brandlova 3378/99, zastoupeného JUDr. Mgr. Dušanem Drobečkem, advokátem, se sídlem Hodonín, Velkomoravská 1, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o jeho odvolání ze dne 7. 12. 2009 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2009, č.j. KSBR 37 INS 8069/2009-A-7,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2009, č.j. KSBR 37 INS 8069/2009-A-7, se m ě n í takto:

Řízení o insolvenčním návrhu dlužníka ze dne 16. 11. 2009, se n e z a s t a v u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně shora označeným usnesením zastavil řízení o návrhu dlužníka ze dne 16.11.2009, kterým se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře.

V důvodech uvedl, že dlužník je občanem České republiky, tj. občanem členského státu Evropské unie a z tvrzení dlužníka obsažených v insolvenčním návrhu soud zjistil, že dlužník má 11 peněžitých závazků, z toho 4 vykonatelné, které dlužník není schopen po dobu déle než 3 měsíce splácet. Dále dlužník uvedl, že je svobodný a je zaměstnán ve společnosti Kaffe Haus, se sídlem ve Spolkové republice Německo, kde pobírá měsíčně 1.100 EUR (brutto), čistého 849,-EUR, což po přepočtu činí

čistého měsíčně 21.522,-Kč. Kromě toho má dlužník ve svém majetku pouze notebook a mobilní telefon. V seznamu závazků dlužník označil 8 věřitelů, včetně nezletilého syna. Z pracovní smlouvy předložené dlužníkem soud dále zjistil, že dlužník je od 5. 11. 2009 zaměstnán u shora uvedeného zaměstnavatele jako pražič kávy, místem výkonu práce je Gotha, Thüringen, mzdu dlužník pobírá v eurech, jeho pracovní doba činí 40 hod. týdně. Na nezletilého syna dle doloženého rozsudku ze dne 16. září 2009, č.j. 0P 100/2005-53 (vydaného Okresním soudem v Hodoníně) má dlužník stanovenou vyživovací povinnost ve výši 2.000,-Kč měsíčně k rukám matky. Na základě uvedených zjištění, s poukazem na čl. 3 bod 1 a 2, dále na bod 9., 12. a 13. preambule Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 soud uzavřel, že jestliže je dlužník svobodný, od 29.2.2008 má přerušeno živnostenské podnikání, na území České republiky nemá hodnotnější majetek, má zde pouze vyživovací povinnost k nezletilému synovi a pracuje 40 hod. týdně na vzdáleném místě v Německu (když nelze předpokládat, že by za prací pouze dojížděl), pak má (a rovněž ke dni zahájení řízení měl) nejužší a stabilní vztah k jinému členskému státu-Spolkové republice Německo, které je proto ve smyslu čl. 3.1 věta druhá Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 místem jeho hlavního zájmu. Proto postupoval soud prvního stupně v souladu s ust. § 427 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku způsobech jeho řešení (dále jen té IZ ) a řízení o insolvenčním návrhu dlužníka zastavil.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že soud v jeho případě ustanovení § 427 IZ nesprávně aplikoval. Podle preambule soudem citovaného aktu EU, bodu 9, se má tento právní předpis vztahovat na úpadková řízení bez ohledu na to, zda je dlužník fyzická či právnická osoba, podnikatel nebo jiný subjekt. Úpadková řízení, na která se toto nařízení vztahuje, jsou uvedena v Přílohách, přičemž ani příloha A či B neobsahují jakýkoliv odkaz na právní institut oddlužení. Soud proto na danou věc aplikoval nesprávný právní předpis. Dále namítal, že rovněž úvahy soudu prvního stupně ohledně místního určení jeho hlavních zájmů jsou nesprávné, neboť z návrhu nevyplývá nic v tom směru, že by jakkoliv přerušil styky se svým domovským státem, stále má na území města Hodonín trvalé bydliště, žije zde jeho syn, se kterým udržuje pravidelný kontakt. Tedy jen proto, že dlužník využil právního prostředí poskytnutého Evropskou unií (svoboda pohybu, volný trh s pracovní silou) nelze dovodit, že by tím, že v současné době vykonává závislou činnost na území jiného státu EU než na území svého domovského státu, že v tomto jiném státě jsou soustředěny jeho hlavní zájmy. Z gramatického výkladu bodu 13 Preambule citovaného aktu EU, lze dospět k závěru, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje a je zjistitelné třetími osobami. Proto dlužník za takové místo považuje město Hodonín, kde v současné době žije jeho syn, rodiče, se kterými se pravidelně stýká a kde má své trvalé bydliště, což s ohledem na zákon o evidenci obyvatelstva je místo, kde ho mohou kontaktovat a kontaktují orgány veřejné moci. Proto dlužník navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 a § 221a o.s.ř.), a aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné a napadené usnesení je třeba změnit.

Předně je nutno uvést, že skutková zjištění, jež soud prvního stupně učinil z dlužníkova insolvenčního návrhu, z jeho příloh, včetně připojených listin, jsou správná, proto odvolací soud v zájmu stručnosti na tato zjištění v celém rozsahu odkazuje. Lze jen doplnit, že všichni věřitelé, které dlužník v návrhu uvedl, mají sídlo v České republice a jak vyplývá z předložené korespondence tito věřitelé jsou s dlužníkem v kontaktu, dlužník jejich upomínky běžně přijímá na adrese svého trvalého bydliště.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že důvodem, pro který prvostupňový soud přistoupil k aplikaci přímo použitelného předpisu práva Evropských společenství (§ 426 odst. 1 a 2 IZ), je skutečnost, že dlužníkovy příjmy pochází od zahraničního zaměstnavatele ze Spolkové republiky Německo, kde dlužník 40 hod. týdně pracuje. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v označeném státě.

S tímto závěrem však nelze bez dalšího souhlasit.

Úprava mezinárodního insolvenčního práva platná v České republice (od 1.5.2004) je pro vztahy s komunitárním prvkem obsažena v Nařízení Rady (ES) 1346/2000 ze dne 29.5.2000 a kromě toho jsou některé otázky okrajově upraveny přímo v insolvenčním zákoně č. 182/2006 Sb. Nařízení č. 1346/2000 obsahuje ucelenou úpravu dané problematiky, od regulace otázek soudní příslušnosti, přes uznání insolvenčních řízení, rozhodné právo, až po spolupráci mezi soudy a insolvenčními správci.

Jak správně uvedl již soud prvního stupně, nařízení vychází ze zásady, že v daném místě a čase může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy (preambule nařízení body 12 a 13). S ohledem na to, že nařízení se nevztahuje pouze na úpadková řízení podnikatelských subjektů, nýbrž i na úpadky fyzických osob nepodnikatelů, jak to vyplývá z bodu 9 preambule nařízení (a potud není opodstatněná námitka odvolatele, že na daný případ nařízení vztáhnout nelze a to pouze s ohledem na skutečnost, že navrhuje řešit svůj úpadek formou oddlužení), je rovněž pro určení mezinárodní příslušnosti pro zahájení insolvenčního řízení v případě tzv. spotřebitelského úpadku podstatná otázka místa hlavního zájmu dlužníka.

Uvedený pojem je použit v bodech 12 a 13 preambule nařízení, které stanoví, že nařízení umožňuje zahájit hlavní úpadkové řízení ve státě, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tato řízení mají obecnou platnost a vztahují se na veškerý majetek dlužníka. Za účelem ochrany různých zájmů umožňuje toto nařízení zahájit vedlejší řízení, která probíhají souběžně s hlavním řízením. Vedlejší řízení může být zahájeno v členském státě, ve kterém má dlužník provozovnu. Účinky vedlejších řízení se omezují na majetek, který se nachází v tomto státě. Potřeba jednotnosti ve Společenství je naplněna závaznými pravidly o koordinaci s hlavním řízením. Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.

Čl. 3.1. a 3.2. nařízení pak stanoví, že soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak. Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

Z uvedeného vyplývá, že definice pojmu hlavní zájem dlužníka není obsažena v jednotlivých článcích nařízení ani v jeho preambuli, která vymezuje účel nařízení a slouží též k jeho lepšímu pochopení a výkladu. Pokud nařízení poskytuje určité kritérium pro výklad uvedeného pojmu, pak tak činí pouze ve vztahu k právnickým osobám (čl. 3.1. věta druhá nařízení). Otázku hlavního zájmu dlužníka fyzické osoby nepodnikatele dosud neřešila ani judikatura Evropského soudního dvora. Jeho závěry obsažené v rozhodnutích ve věcech C-1/04 Staubitz-Schreiber a C-341/04 Eurofood/Parmalat, jež se týkaly výkladu čl. 3.1. nařízení, jsou na danou věc neaplikovatelné.

Nezbývá proto než vyjít z bodu 13 preambule nařízení, podle něhož by místem hlavního zájmu dlužníka fyzické osoby nepodnikatele mělo být místo, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.

Určení místa hlavního zájmu dlužníka zpravidla nebude činit problém v situaci, kdy dlužník žije a pracuje v určitém členském státě Evropské unie a část majetku (příp. některý z věřitelů) se nachází v jiném členském státě. Místem, odkud dlužník své zájmy spravuje nepochybně bude stát, kde skutečně žije a je zaměstnán.

V přezkoumávaném případě je však situace poněkud jiná. Dlužník pracuje na území jednoho členského státu Evropské unie a na území jiného členského státu, jehož je státním občanem, má skutečné bydliště, rodiče, syna, movitý (byť nepatrný) majetek a také všechny své věřitele, s nimiž je z tohoto místa v kontaktu a vůči nimž hodlá řešit své splatné závazky. Bylo proto třeba pečlivě zvažovat, zda místem hlavního zájmu dlužníka (fyzické osoby nepodnikatele), je místo, kde pouze pracuje, tedy kde je jeho ekonomický zájem ve smyslu výdělečném, či je to místo jeho obvyklého pobytu , které je spjato s územím, k němuž vykazuje nejužší vztah, neboť zde má rodinu, dítě, na které platí výživné a věřitele se kterými je z tohoto místa v kontaktu.

Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že bylo v této souvislosti na místě použít i podpůrné ustanovení o příslušnosti ve smyslu ust. čl. 2 Nařízení (ES) č. 44/2001 a vyjít z tohoto, že základním hraničním určovatelem v daném případě je dlužníkovo bydliště, které je (opak v tomto řízení prokázán nebyl) nejen místem jeho obvyklého pobytu, nýbrž i místem odkud své věci doposud spravoval, k němuž má úzký a stabilní vztah. Bydliště dlužníka je proto nutno považovat za místo jeho stabilních osobních vztahů a zájmů, nikoliv místo, ke kterému má vztah pouze výdělečný. Účelem tohoto kritéria pro určení hlavního zájmu dlužníka je podle přesvědčení odvolacího soudu rovněž skutečnost, že je třeba i věřitelům umožnit uplatit své nároky v insolvenčním řízení, přičemž i oni by měli mít možnost předvídat, ve kterém státě by případně mělo úpadkové řízení proběhnout. Nelze v dané věci přehlédnout i fakt, že dlužník podal návrh 18.11.2009 a že jeho pracovní smlouva se zahraničním zaměstnavatelem byla uzavřena teprve dne 5.11.2009.

Na základě výše uvedených zjištění a úvah dospívá odvolací soud k závěru, že místem hlavního zájmu dlužníka ve smyslu bodu 13 preambule nařízení je Česká republika, která je proto dle čl. 3.1. nařízení příslušná k zahájení úpadkového řízení. Tím je dána i pravomoc českých soudů k vedení tohoto insolvenčního řízení.

Rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 427 IZ proto nebylo správné. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 3 IZ a napadené usnesení změnil tak, že řízení o insolvenčním návrhu dlužníka se nezastavuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 26. února 2010

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu