2 VSOL 416/2010-B-23
KSBR 40 INS 627/2010 2 VSOL 416/2010-B-23

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Ludmily anonymizovano , anonymizovano , bytem U Strže 889, 767 01 Kroměříž, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, se sídlem Vejvanovského 468, Kroměříž, o insolvenčním návrhu věřitele INTER ZLÍN GROUP, družstvo, se sídlem Kvítková 3642, 760 01 Zlín, identifikační číslo 28 32 63 93, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. KSBR 40 INS 627/2010-A-22 ze dne 11.8.2010,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně zjistil úpadek dlužnice Ludmily anonymizovano (výrok I.), na majetek dlužnice prohlásil konkurs (výrok II.), insolvenčním správcem ustanovil advokáta JUDr. Jiřího Mazánka (výrok III.), vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastaly okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok IV.), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku (výrok V.), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (výrok VI.), vyzval věřitele, aby neprodleně insolvenčnímu správci sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (výrok VII.), nařídil přezkumné jednání na den 6.10.2010 ve 13.00 hodin (výrok VIII.), dlužníka a insolvenčního správce předvolal k přezkumnému jednání a schůzi věřitelů s tím, že jejich účast je nezbytná (výrok IX.), na stejný den svolal schůzi věřitelů a vymezil předmět jejího jednání (výrok X.) a vyslovil, že rozhodnutí insolvenčního soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (výrok XI.).

V důvodech tohoto usnesení soud prvního stupně zrekapituloval tvrzení navrhujícího věřitele INTER ZLÍN GROUP, družstvo (dále jen navrhovatele ) a dlužnice obsažená v jejích podáních ze dne 15.3.2010, 24.6.2010, 28.4.2010. Dále uvedl, že existence splatné pohledávky navrhovatele za dlužnicí byla osvědčena zejména tím, že dlužnice její existenci kvalifikovaně nepopřela a sama uvedla, že nesplacená jistina činí 340.000,-Kč. Pohledávka navrhovatele je existující, splatná, vykonatelná, činí minimálně 340.000,-Kč a byla doložena listinami (kopiemi exekutorských zápisů sp. zn. EZ 154/06 ze dne 22.5.2006, který obsahuje smlouvu o půjčce s dohodou o uznání dluhu s přímou vykonatelností a sp. zn. EZ 155/06 ze dne 23.5.2006, který obsahuje smlouvu o půjčce s dohodou o uznání dluhu s přímou vykonatelností). Přesná výše pohledávky nemá pro tuto fázi řízení žádný relevantní význam. Výpočet příslušenství a dlužnicí namítaný rozpor s dobrými mravy bude řešen při přezkumném jednání. Věcná aktivní legitimace navrhovatele vyplývá ze smluv o postoupení pohledávky ze dne 28.5.2007, 10.3.2009, 23.5.2007 a 10.3.2009. Soud prvního stupně zdůraznil, že dlužnice nevznesla k pohledávce navrhovatele žádné věcné výhrady. Bránila se tvrzením o úhradě pohledávky, což dokládala oznámením dražebníka DRS IMMO a.s. o upuštění od dražby nedobrovolné ze dne 2.3.2007. Navrhovatel však v podání z 31.3.2010 namítal, že dlužnice ani její manžel k datu podání návrhu neuhradili své závazky navrhovateli, ani jeho právním předchůdcům. Mezi navrhovatelem a dlužnicí nebylo sporu o tom, že právní předchůdce navrhovatele půjčil dlužnici peněžní prostředky. Dlužnice rozporovala pouze výši tvrzené pohledávky. Závěr, že navrhovatel má za dlužnicí splatnou pohledávku je však možné učinit i bez toho, aniž by byla známa přesná výše závazku dlužnice. K obraně dlužnice o úhradě dlužné částky soud nepřihlížel s odůvodněním, že dlužnice je si vědoma svého závazku a její argumentace, že na základě prohlášení vydané třetí osobou (nikoliv navrhovatelem) došlo k zániku závazku, na který dlužnice ničeho nezaplatila, je zcela iracionální. Za osvědčenou vzal soud i mnohost věřitelů dlužnice, když z údajů poskytnutých dlužnicí vyplývá, že většina jejích závazků je splatná, vykonatelná a je po dlužnici vymáhána. K tvrzení dlužnice, že insolvenční návrh je nedůvodný, neboť dlužnice spolu s manželem své závazky hradí cestou exekučních řízení, soud uvedl, že úhrada některých závazků dlužnice v rámci exekuce nesvědčí o schopnosti dlužnice své závazky hradit, ale naopak. Solventní je pouze dlužník, který své závazky plní včas a řádně. Nařízené výkony rozhodnutí svědčí o tom, že dlužnice nedisponuje prostředky, které by jí umožnily bez zbytečného odkladu všechny své splatné závazky uhradit. Uzavřel, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když mnohost věřitelů byla bezpečně zjištěna a za situace, kdy byly osvědčeny pohledávky více jak jednoho věřitele, jejichž splatnost nastala více jak před 3 měsíci, a které nebyly dosud uhrazeny, svědčí ve prospěch navrhovatele právní domněnka o existenci platební neschopnosti dlužnice, kterou dlužnice nevyvrátila. V neposlední řadě soud uvedl, že nenařizoval jednání o insolvenčním návrhu, neboť v této fázi řízení neexistují sporné okolnosti, o kterých by měl rozhodnout, či které by mohly být v rámci jednání zjištěny. Skutkový stav splatných a vykonatelných závazků dlužnicí nehrazených je dán. O prohlášení konkursu na majetek dlužnice rozhodl soud podle ust. § 148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona, dále jen IZ ).

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Tvrdila, že pohledávku navrhovatele neuznává, jím uplatněné částky jsou neoprávněné, odporují dobrým mravům a její úpadek není osvědčen. Dále uvedla, že od navrhovatele převzala 340.000,-Kč, tuto částku by také řádně hradila, pokud by jí byl umožněn splátkový kalendář a nevznikl by mezi ní a navrhovatelem spor ohledně výše uplatněné pohledávky. Soudu předložila seznam závazků, kdy kromě navrhovatele se jedná o sedm věřitelů a dále pokračovala ve splátkách tak, jak bylo dohodnuto s jednotlivými subjekty a splnila si závazky uvedené pod body IV./4 a IV./6 insolvenčního návrhu . Namítala, že soud se vůbec nezabýval její platební schopností před podáním insolvenčního návrhu, ani před vydáním rozhodnutí. Přitom z předložených listin je zřejmé, že dlužnice si své závazky (ač opožděně) vůči věřitelům plní. Pokud se týká zůstatků uvedených v seznamu závazků, je zřejmé, že dlužnice si své povinnosti vůči věřitelům splní i bez rozhodnutí o úpadku. V neposlední řadě označila usnesení soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné s tím, že z jeho odůvodnění vyplývají pouze obecné důvody, pro které bylo vydáno. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a insolvenční návrh zamítl.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a že obsahuje způsobilé odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2, písm. e) a g) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, která předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a §212a odst. 5 o.s.ř), a aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ), dospěl k závěru, že napadené usnesení nelze potvrdit, ani změnit.

Za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužnice, považuje odvolací soud za nutné zrekapitulovat tvrzení navrhovatele a dlužnice významná pro posouzení věci. V insolvenčním návrhu ze dne 22.1.2010, tvrdil navrhovatel svou pohledávku za dlužnicí v celkové výši 2.713.122,90 Kč. Tato pohledávka se měla sestávat z pohledávek ve výši 1.573.269,60 Kč a 1.139.853,30 Kč. K pohledávce ve výši 1.573.269,60 Kč uvedl, že ji nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10.3.2009 (z toho pohledávka ve výši 420.000,-Kč, smluvní pokuta 700,-Kč za každý den prodlení, jednorázová smluvní pokuta ve výši 100.000,-Kč a specifikované úroky z prodlení) a vznikla na základě smlouvy o půjčce a dohody o uznání dluhu s přímou vykonatelností ze dne 22.5.2006. K pohledávce ve výši 1.139.853,30 Kč uvedl, že ji nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10.3.2009 (z toho pohledávka ve výši 231.000,-Kč, smluvní pokuta v částce 600,-Kč za každý den prodlení, jednorázová smluvní pokuta 55.000,-Kč a specifikované úroky z prodlení). Tato pohledávka vznikla na základě smlouvy o půjčce a dohody o uznání dluhu s přímou vykonatelností ze dne 23.5.2006. K úpadku dlužnice navrhovatel tvrdil, že dlužnice má více věřitelů, má peněžité závazky po dobu delší

30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopna plnit, neboť zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků a své závazky vůči navrhovateli a označeným věřitelům neplní po dobu delší než 3 měsíců po lhůtě splatnosti. V insolvenčním návrhu řádně označil další věřitele dlužnice i jednotlivá soudní rozhodnutí o nařízení exekuce. Dlužnice ve svém vyjádření k insolvenčnímu návrhu ze dne 15.3.2001 namítala, že navrhovateli nedluží uvedenou finanční částku. Podle dlužnice není navrhovatel k podání návrhu aktivně legitimován, neboť jeho pohledávka je sporná, když již byla uhrazena. Nesouhlasila s tím, že pohledávka včetně smluvních pokut a úroků činí 1.573.269,60 Kč a uvedla, že jednak byla pohledávka uhrazena (a to plně), a jednak navrhovatelem vypočtené příslušenství je v rozporu s dobrými mravy, když mnohonásobně převyšuje částku, kterou právní předchůdce navrhovatele půjčil manželům anonymizovano . Dále namítala, že neobdržela smlouvu o postoupení pohledávky, ani oznámení o postoupení. Tvrdila, že s manželem je schopna své závazky uhradit. V seznamu majetku a závazků ze dne 28.4.2010 (kromě jiného) doplnila, že dlužnice a její manžel uzavřeli dne 29.9.2005 se Zlínským peněžním družstvem smlouvu o půjčce na částku 340.000,-Kč, která jim byla předána v hotovosti, přičemž lhůta splatnosti byla dva měsíce (jednorázově). Vzhledem k tomu, že nedodrželi termín splatnosti, požadoval po nich věřitel uzavřít smlouvy o půjčce na částku 620.000,-Kč. Tyto peníze však nikdy nedostali do ruky, ani na účet a částka 620.000,-Kč byla použita na splacení předchozí půjčky, když byl vystaven příjmový pokladní doklad na splacení částky 400.000,-Kč (částečná úhrada půjčky). Protože nebyli schopni částku 620.000,-Kč ve lhůtě 6 měsíců vrátit, byla nařízena nedobrovolná dražba, proti které se dlužnice s manželem bránili soudně. Dražební společnost upustila od dražby a současně uvedla, že částka byla zaplacena. Z fakticky půjčené částky 340.000,-Kč nyní požaduje navrhovatel 2.713.122,92 Kč, což je v hrubém rozporu s dobrými mravy a tuto částku nelze jako dlužnou uznat. Nesplacená jistina činí 340.000,-Kč, kterou by dlužnice s manželem již dávno uhradila, pokud by bylo možno plnit ve splátkách.

Podle ust. § 133 odst. 1 IZ, o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Podle odstavce 2, insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka.

Z citovaného ust. § 133 IZ nepochybně plyne, že o insolvenčním návrhu rozhoduje insolvenční soud zásadně při jednání. Insolvenční zákon sice nevylučuje možnost rozhodnout o návrhu podaném jinou osobou než dlužníkem bez jednání, tuto možnost však váže na splnění předpokladů uvedených v ust. § 133 odst. 1 a 2 IZ. Jedná se pouze o dva případy, kdy a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo (zejména dlužník) neodporoval nebo b) o insolvenčním návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a současně se

účastníci práva účasti na jednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jiné výjimky pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka bez jednání insolvenční zákon nepřipouští.

Pokud dlužník namítá spornost tvrzené pohledávky, kterou insolvenční navrhovatel osvědčuje své oprávnění podat návrh (§ 94 odst. 3, § 103 odst. 2 IZ), může insolvenční soud bez nařízení jednání hodnotit její existenci na základě předložených listin pouze v případě, že se účastníci svého práva na projednání věci výslovně vzdali nebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Ve vztahu k povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní insolvenčního navrhovatele považuje odvolací soud dále za nutné uvést, že insolvenční zákon zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ). Proto jsou na osvědčení pohledávky tvrzené insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo v rámci úpravy dle zákona o konkursu a vyrovnání.

V přezkoumávané věci soud prvního stupně rozhodl o insolvenčním návrhu bez jednání, a tento svůj postup odůvodnil tím, že mezi navrhovatelem a dlužnicí nejsou sporné okolnosti, o kterých by měl rozhodnout, či které by měl zjišťovat v rámci jednání . S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí. Neztotožňuje se ani s názorem soudu prvního stupně, že dlužnice existenci navrhovatelem tvrzené pohledávky kvalifikovaně nepopřela a nevznesla proti ní žádné věcné výhrady. Již z toho, jak navrhovatel a dlužnice vylíčili rozhodné skutkové okolnosti vzniku pohledávky, je zřejmé, že mezi nimi existuje spor nejen o výši pohledávky (jak uzavřel soud prvního stupně), ale také spor v rovině vzniku pohledávky. Dlužnice sice v průběhu řízení před soudem prvního stupně připustila, že nesplacená jistina činí 340.000,-Kč, ale s ohledem na její další námitky uplatněné ve vztahu k navrhovatelem tvrzené pohledávce nelze uzavřít, že v této výši pohledávku z titulu půjčky nerozporuje. O tom, že okolnosti vzniku pohledávky jsou mezi navrhovatelem a dlužnicí sporné, svědčí zejména to, že dlužnice tvrdila, že si od právního předchůdce navrhovatele půjčila společně se svým manželem částku 340.000,-Kč a navrhovatel tvrdil pohledávky za dlužnicí z titulu půjček ze dne 22.5.2006 ve výši 420.000,-Kč a ze dne 23.5.2006 ve výši 231.000,-Kč. Navíc dlužnice tvrdila, že by dlužnou jistinu 340.000,-Kč uhradila, pokud by jí právní předchůdce umožnil splátkový kalendář a nedošlo by mezi nimi ke sporu o výši pohledávky. Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci dlužnice zpochybňovala jak existenci pohledávky navrhujícího věřitele, tak jím tvrzený úpadek. Proto nebyly splněny podmínky pro věcné rozhodnutí o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání. Pokud tedy soud prvního stupně k projednání insolvenční návrhu nenařídil jednání, postupoval v rozporu s ust. § 133 odst. 1 IZ a účastníkům řízení odňal svým nesprávným procesním postupem možnost jednat před soudem. Řízení předcházející vydání napadeného usnesení tak zatížil zmatečnostní vadou (§ 229 odst. 3 o.s.ř.). Již pro tuto zmatečnostní vadu rozhodnutí soudu prvního stupně neobstojí.

Zbývá se vypořádat s odvolací námitkou dlužnice o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení soudu prvního stupně. Z pohledu přezkumu správnosti závěrů soudu prvního stupně nelze pominout, že k otázce úpadku soud v odůvodnění napadeného usnesení pouze uvedl, že mnohost věřitelů dlužnice má za zjištěnou, neboť dle údajů dlužnice o svých věřitelích, které sdělila insolvenčnímu soudu, většina jejích závazků je vykonatelná a splatná a na dlužnici je vymáhána . Zcela obecný je i jeho závěr, že mnohost věřitelů byla bezpečně zjištěna, když byly osvědčeny pohledávky více jak jednoho věřitele . Uvedené závěry soudu prvního stupně jsou ve vztahu k otázce mnohosti věřitelů dlužnice, její platební neschopnosti a existenci splatných peněžitých závazků zcela nekonkrétní, nepřesvědčivé a není zřejmé, na základě jakých zjištění a úvah k nim soud dospěl. Proto je námitka dlužnice o nepřezkoumatelnosti odůvodnění vydaného usnesení částečně důvodná.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení soudu prvního stupně je ve vztahu k osvědčení úpadku dlužnice nepřezkoumatelné a řízení, které předcházelo vydání tohoto usnesení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto nezbylo odvolacímu soudu, než bez dalšího napadené usnesení zrušit (§ 219a odst. 1, písm. a/, b/ o.s.ř.) a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.), ve kterém o insolvenčním návrhu navrhovatele INTER ZLÍN GROUP, družstvo rozhodne až poté, co k projednání tohoto návrhu nařídí jednání. Přihlédne přitom k úpravě obsažené v ust. § 86 IZ (dle které v insolvenčním řízení je insolvenční soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány) a v ust. § 131 IZ (podle které skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje, musí být v rámci projednání insolvenčního návrhu osvědčeny). Takto pojatá úprava dokazování a osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm, nemění ničeho na tom, že účelem úpravy není vyřešení sporu o pohledávku mezi navrhovatelem a dlužnicí, ale řešení úpadku dlužnice některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám, které jsou úpadkem dotčeny a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení věřitelů dlužnice.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 3. prosince 2010

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu