2 VSOL 400/2013-A-12
KSOL 16 INS 3618/2013 2 VSOL 400/2013-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Lukáše anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní náměstí 78/16, 785 01 Šternberk, adresa pro doručování: Uničovská 2143/94, 785 01 Šternberk, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 11.4.2013, č. j. KSOL 16 INS 3618/2013-A-7

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že dlužníkovi se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč n e u k l á d á .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 8.2.2013. Dlužník pobírá mzdu 10.209 Kč čistého a dále doložil darovací smlouvu, ve které se Emílie Krylová zavázala poskytovat dlužníkovi po dobu oddlužení dar ve výši 4.500 Kč měsíčně. Jiný příjem dlužník nemá. U nezajištěných věřitelů má dlužník závazky v celkové výši 612.870 Kč, má vyživovací povinnost k manželce a dvěma dětem. Podle předpisů o srážkách ze mzdy nelze dlužníkovi srážet z jeho mzdy žádnou částku a dluhy věřitelů, stejně pokračování-2-jako náklady insolvenčního řízení, by musely být hrazeny výhradně z příjmů z darovací smlouvy. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal na závěry Vrchního soudu v Olomouci formulované v usnesení ze dne 25.1.2011, sp. zn. 3 VSOL 11/2011-A-9, KSOS 38 INS 14250/2010-A-4. Uzavřel, že za dlužníka by plnila oddlužení výhradně třetí osoba, v čemž spatřuje soud nepoctivý záměr a tedy důvod pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Proto není povolení oddlužení v současné době možné a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs. S ohledem na absenci majetku a výši postižitelných příjmů je dána obava, že by v případě prohlášení konkursu nebyly dány prostředky, které pokryjí náklady insolvenčního řízení. Proto soud postupoval podle ust. § 108 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ) a uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu, která umožní při prohlášení konkursu zajištění prostředků ke krytí nákladů insolvenčního správce. Minimální odměna insolvenčního správce při prohlášení konkursu činí 45.000 Kč dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. a v průběhu konkursního řízení je důvodné očekávat další náklady spojené s konkursem. Osvobození od platby, resp. snížení soudem vyměřené zálohy není možné, neboť nejde o platbu soudního poplatku.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Tvrdil, že nespoléhá na to, aby oddlužení za něj plnila výhradně třetí osoba, a podáním návrhu nesleduje nepoctivý záměr. Právě naopak, snaží se hledat nové zaměstnání s větším výdělkem. V současné době je to opravdu velký problém. Proto je rád, že je vůbec zaměstnán i za nízkou mzdu. Pokud by měl k dispozici 50.000 Kč nebo jiné finanční prostředky, snažil by se v každém případě všem věřitelům něco uhradit a nežádal by o povolení oddlužení. Z čisté mzdy 10.209 Kč nejsou možné žádné srážky pro věřitele, proto požádal o povolení oddlužení s cílem uspokojit věřitele alespoň částečnou úhradou, a to za pomoci dárce. V případě zamítnutí insolvenčního řízení nebudou věřitelé uspokojeni ani částečně. Navrhl, aby odvolací soud odvolání vyhověl, povolil dlužníkovi oddlužení bez úhrady zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je důvodné.

Podle ust. § 108 odst. 1, odst. 2, věty prvé IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to pokračování-3-nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčními navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ust. § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění a skutkový stav věci dlužník ani nezpochybňoval. Z hlediska přezkumu závěrů soudu prvního stupně je podstatné, že dlužník tvrdí celkem 10 závazků vůči 8 nezajištěným věřitelům, přičemž celková výše jeho závazků činí 612.870 Kč. Průměrná čistá mzda dlužníka za rok 2012 činila 9.903 Kč měsíčně. Vyživovací povinnost má dlužník k manželce a dvěma dětem, v minulosti podnikal, zánik živnosti je datován dnem 25.1.2010, avšak dlužník sám uvádí, že nemá žádné závazky z podnikání (dokument na č.l. A-6).

Při hodnocení schopnosti dlužníka vyhovět podmínkám pro povolení řešení jeho úpadku oddlužením je insolvenční soud vázán ust. § 398 odst. 3 věty první IZ a při úvaze, zda je dlužník schopen splnit požadavek stanovený v ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ, musí vycházet z výše splátek odpovídající částkám, které by mohly být v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce sráženy z dlužníkova pracovního příjmu k uspokojení přednostních pohledávek (dle § 279 odst. 4 o.s.ř. se z čisté mzdy, která zbývá dlužníkovi po odečtení základní nepostižitelné částky a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou 3 a vyjádří se v celých korunách, srážejí dvě třetiny, třetí třetina zůstává dlužníkovi k volné dispozici).

V posuzované věci soud prvního stupně správně uzavřel, že z příjmu dlužníka nelze podle pravidel uvedených ve shora citovaných zákonných ustanovení srážet ničeho. Dlužník vyživuje tři osoby, proto nezabavitelná částka činí 10.614 Kč (6.064,67 Kč na dlužníka a 3 x 1.516,17 Kč na ostatní osoby). Ze svého vlastního příjmu by tedy dlužník nebyl schopen ani částečně uhradit závazky vůči nezajištěným věřitelům. Oddlužení dlužníka není možné ani formou zpeněžení majetkové podstaty, neboť dlužník nemá žádný hodnotnější majetek.

Pro posouzení důvodnosti odvolacích námitek se stalo rozhodným odpovědět na otázku, zda je správný závěr soudu prvního stupně, že nepoctivý záměr dlužníka lze spatřovat v tom, že by za dlužníka plnila oddlužení výhradně třetí osoba (dárce). Je skutečností, že dlužník již v insolvenčním návrhu tvrdil existenci jeho dalšího příjmu vyplývajícího z darovací smlouvy. K insolvenčnímu návrhu připojil kopii darovací smlouvy ze dne 8.2.2013 uzavřenou mezi dlužníkem jako obdarovaným a Emílií Krylovou jako dárcem. Předmětem této darovací smlouvy je pravidelné pokračování-4-měsíční peněžité plnění dárce vůči obdarovanému ve výši 4.500 Kč. Tento dar se zavázal dárce poskytovat obdarovanému formou hotovostní platby k rukám obdarovaného vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Smlouva byla uzavřena po dobu 65 měsíců následujících po podpisu smlouvy. Podpisy dárce i obdarovaného jsou na smlouvě úředně ověřeny. Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení odkázal na závěry Vrchního soudu v Olomouci uvedené v jeho usnesení ze dne 25.1.2011, sp. zn. KSOS 38 INS 14250/2010-A-4, 3 VSOL 11/2011-A-9. Senát odvolacího soudu rozhodující v posuzované věci sdílí názor, že od dlužníka je nutno vyžadovat, aby k cíli oddlužení vyvinul maximálně možné úsilí a dosáhl jej zejména vlastní aktivitou. Je však toho mínění, že závěr vyslovený odvolacím soudem v jeho usnesení ze dne 25.1.2011 (a sice, že není smyslem oddlužení, aby celé břemeno splátek nesly třetí osoby, když povolení oddlužení by pak bylo v rozporu se zásadami, na kterých je tento institut postaven) neplatí bezvýjimečně. Insolvenční zákon totiž připouští, aby se na plnění oddlužení podílely osoby odlišné od dlužníka (výslovně ust. § 392 odst. 3 IZ, které počítá s účastí spoludlužníka či ručitele). Je rovněž skutečností, že zákon dlužníku ukládá, aby po celou dobu schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře vykonával přiměřenou výdělečnou činnost a o získání příjmu usiloval. Nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat (§ 412 odst. 1 písm. a/ IZ). Nicméně každý případ je nutno posuzovat individuálně. V dané věci je dlužník zaměstnán jako skladník a ze svého příjmu není schopen (z důvodu odpočtu nezabavitelných částek) v rámci oddlužení plnit ničeho. Není důvodu nevěřit dlužníkovi, že usiluje o získání nového zaměstnání s vyšším příjmem. Situace na trhu zaměstnanosti je však pro dlužníka nevýhodná. Proto si dlužník (ve snaze se oddlužit) a poskytnout tak věřitelům alespoň částečné plnění, při vědomí toho, že pouze ze svých příjmů podmínky oddlužení splňovat nebude, zajistil další pravidelný příjem (s největší pravděpodobností od člena rodiny), se kterým je schopen splnit nejen zákonný limit 30% (nýbrž i částku o něco vyšší) pohledávek svých věřitelů za dobu 5 let. Po přihlédnutí k daru zaplatí totiž dlužník za 5 let částku 270.000 Kč. Po odečtení nároku správce (54.000 Kč nebo 65.340 Kč, pokud je správce plátcem DPH) by věřitelům zaplatil 216.000 nebo 204.660 Kč. To představuje 35,24% nebo 33,39% závazků dlužníka vůči nezajištěným věřitelům. Již z tohoto důvodu nelze podle názoru odvolacího soudu v dané věci spatřovat v přístupu dlužníka nepoctivý záměr a je nepochybné, že pokud dlužník všechny podmínky za využití daru v průběhu oddlužení splní, půjde o řešení, které bude výhodné nejen pro dlužníka, ale především pro jeho věřitele, a to i s přihlédnutím k tomu, že dlužník je nemajetný.

Za tohoto stavu věci, kdy není pravděpodobné prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je požadavek na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení nedůvodný. Proto postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že po povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužníkovi neukládá. pokračování-5-

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 19. června 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu