2 VSOL 40/2013-A-9
KSOL 10 INS 30291/2012 2 VSOL 40/2013-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Naděždy anonymizovano , anonymizovano , bytem Česká Ves, Jánského 420, PSČ 790 81, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č.j. KSOL 10 INS 30291/2012-A-4 ze dne 18.12.2012

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužnice se svým návrhem podaným dne 3.12.2012 domáhala zjištění úpadku a jeho řešení oddlužením. Dlužnice podnikala dle živnostenského zákona, k zániku její živnosti došlo dne 28.11.2012. Některé ze závazků dlužnice pochází z její předešlé podnikatelské činnosti, a to závazky vůči věřitelům Okresní správě sociálního zabezpečení Jeseník, České průmyslové zdravotní pojišťovně a GE Money Bank, a.s. v celkové výši 225.937,24 Kč, což představuje přibližně 33 % všech závazků dlužnice ve výši 688.154,79 Kč. Soud přihlédl k výši podílu podnikatelských závazků dlužnice a dále k době ukončení podnikatelské činnosti dlužnice (přestože podnikatelské závazky dlužnice představují závazky pouze vůči 3 věřitelům z celkového počtu 14 věřitelů dlužnice). Úpadek dlužnice není možno řešit oddlužením, neboť dlužnice nesplňuje podmínky stanovené v ustanovení § 389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon, dále jen IZ ), a proto jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužnice je konkurs. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužnice kromě věcí osobní potřeby a běžného vybavení bytu žádný další majetek nemá, v případě prohlášení konkursu tak nebudou k dispozici prostředky, které pokryjí náklady insolvenčního řízení. Soud proto uložil dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ a při stanovení výše přihlédl k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce při prohlášení konkursu činí 45.000 Kč a je možno důvodně očekávat vznik dalších nákladů s konkursem spojených (hotových výdajů insolvenčního správce apod.).

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Uvedla, že záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč je nepřiměřeně vysoká, neboť má měsíční příjem přibližně ve výši 10.500 Kč, je samoživitelka dvou dětí a nemá žádný hodnotný majetek. Poukázala na to, že podnikala v oboru kadeřnictví, příjem z tohoto podnikání nebyl vysoký, téměř veškeré příjmy použila na splácení dluhů vzniklých za manželství. Je si vědoma, že má dluhy vzniklé i z podnikání, dnes je nezaměstnána a snaží se svoji nepříznivou situaci vyřešit. Žádá proto, aby jí záloha na náklady insolvenčního řízení byla snížena na částku 5.000 Kč, případně jí byla povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení zrušena.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice podala dne 3.12.2012 u soudu prvního stupně insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, kterým se domáhala zjištění úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedla, že v současné době má 15 peněžitých závazků u 13 věřitelů v celkové výši 688.154,79 Kč, veškeré její závazky jsou po lhůtě splatnosti delší než 30 dnů. K návrhu doložila seznam závazků, ve kterém označila 13 věřitelů a 14 závazků, včetně uvedení data poslední úhrady (v měsících únor, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen a listopad 2012), z toho jako závazky z podnikání uvedla závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Jeseník ve výši 139.138 Kč (dle přehledu pohledávek ke dni 31.10.2012), závazek vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně Ostrava-Vítkovice ve výši 56.100 Kč (dle výzvy k úhradě ze dne 12.7.2012) a závazek vůči GE Money Bank, a.s. ve výši 30.699,24 Kč (ze smlouvy o revolvingovém úvěru). Z přiložených listin k insolvenčnímu návrhu je zřejmé, že závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Jeseník vznikal postupně v období od 29.3.1999 do 31.10.2012, závazek vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně Ostrava-Vítkovice vznikal postupně v období od 1.4.1999 do 12.7.2012 a závazek vůči GE Money Bank, a.s. vznikl na základě odstoupení od smlouvy o revolvingovém úvěru ke dni 3.8.2009. Dlužnice dále k návrhu doložila seznam majetku, ve kterém uvedla, že nevlastní žádný další majetek kromě běžných věcí osobní potřeby a běžného vybavení bytu. Z výpisu z živnostenského rejstříku vyplývá, že dlužnici zaniklo živnostenské oprávnění ke dni 28.11.2012, provozování živnosti měla dlužnice přerušeno ode dne 1.10.2012.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové finanční prostředky (hotové peníze nebo peníze na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce. Přitom v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší části krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto nutno přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení.

Se zřetelem na závěry insolvenčního soudu ohledně aplikace ustanovení § 389 odst. 1 IZ na poměry dlužnice je nutno uvést, že rozhodovací praxe soudů se při výkladu tohoto zákonného ustanovení sjednotila na závěru, že za podnikatele ve smyslu tohoto zákonného ustanovení se nepovažuje taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a která současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazené dluhy z dlužníkova dřívějšího podnikání, zvažují insolvenční soudy s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání a výši konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, a dále s přihlédnutím k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Tyto závěry jednoznačně vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 27.10.2011, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2009.

V přezkoumávané věci na základě shora uvedených zjištění lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že neuhrazené dluhy dlužnice z jejího dřívějšího podnikání jsou překážkou bránící uplatnění institutu oddlužení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že je nutno přihlédnout k tomu, že dlužnice má závazky z podnikání v celkové výši přibližně 33 % všech jejích závazků a k tomu, že dlužnice krátce před podáním insolvenčního návrhu nejprve přerušila a následně ukončila své podnikání. Podle odvolacího soudu již samotné tyto skutečnosti zakládají v dané věci překážku bránící uplatnění institutu oddlužení ve smyslu shora uvedeného rozhodnutí.

Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud dospěl k závěru, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice je konkurs, a proto je třeba zálohy na náklady insolvenčního řízení. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh je zřejmé, že dlužnice nemá žádné pohotové finanční prostředky, ze kterých by bylo možno zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a proto je i odůvodněn požadavek na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce od počátku, a tím překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, rovněž tak poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V tom je možno odkázat i na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v níž zákonodárce k ustanovení § 144 IZ výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Dále zákonodárce uvedl, že záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

Soud prvního stupně též správně stanovil výši požadované zálohy, neboť podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., v platném znění, činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem 45.000 Kč (bez DPH) a lze očekávat i vznik hotových výdajů insolvenčního správce. Lze tedy uzavřít, že nemá-li dlužnice žádné pohotové finanční prostředky a v majetku má pouze movité věci tvořící vybavení domácnosti, je výše požadované zálohy v částce 50.000 Kč zcela přiměřená.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku, dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání běží dlužnici od zvláštního doručení.

V Olomouci dne 25. února 2013

Za správnost vyhotovení. JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu