2 VSOL 387/2015-B-68
KSOS 14 INS 11164/2014 2 VSOL 387/2015-B-68

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka FOUNDEIK, s.r.o., se sídlem Hlubočky-Mariánské Údolí, Nádražní 50, PSČ 783 66, IČ: 25860798, o schválení reorganizačního plánu, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2015, č.j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-50

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2015, č.j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-50 s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením krajský soud zamítl reorganizační plán dlužníka (odstavec I. výroku) a na majetek dlužníka prohlásil konkurs (odstavec II. výroku). Krajský soud dospěl k závěru, že pokud jde o podmínky podle § 348 odst. 1 písm. a), b), d), e) insolvenčního zákona, není reorganizační plán předložený dlužníkem v rozporu s insolvenčním zákonem nebo jinými právními předpisy. Z dosavadního průběhu insolvenčního řízení a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by reorganizační plán předložený dlužníkem sledoval nepoctivý záměr. Ze zprávy o reorganizačním plánu a ze zprávy insolvenční správkyně pak vyplývá, že pohledávky za majetkovou podstatou a jim postavené na roveň jsou průběžně hrazeny a budou hrazeny poté, co reorganizační plán nabude účinnosti. Z reorganizačního plánu také vyplývá, že uspokojení věřitelů by bylo vyšší v případě reorganizace, než v případě konkurzu. Insolvenční soud se dále zabýval tím, zda lze přes neschválení plánu dvěma skupinami věřitelů zajištěných věřitelů a jednou skupinou nezajištěných věřitelů schválit reorganizační plán postupem podle § 348 odst. 2 IZ, tj. nahradit svým rozhodnutím souhlas skupin, které plán nepřijaly. V tomto směru uzavřel, že reorganizace je postavena zásadně na dohodě dlužníka s jeho věřiteli a na vyjednání podmínek, za jakých jsou věřitelé ochotni reorganizační plán přijmout, přičemž nedojde-li k takové dohodě, může být dohoda nahrazena rozhodnutím soudu za zákonem stanovených podmínek. Pokud jde o druhou a čtvrtou skupinu zajištěných věřitelů, musí být splněna podmínka, že tito věřitelé obdrží plnění ve výši, jak je jejich zajištění oceněno ve znaleckém posudku a současně musí být splněna podmínka, že v reorganizačním plánu získají k zajištění těchto pohledávek stejný nebo obdobný druh zajištění, v témže pořadí, ke stejnému nebo obdobnému majetku dlužníka, případně k jinému majetku dlužníka nejméně stejné hodnoty, stanovené ke dni účinnosti reorganizačního plánu. U věřitelů druhé a čtvrté skupiny má v reorganizačním plánu dojít k uspokojení jejich pohledávek z půjčky od třetí osoby, a to ve výši, jak je toto zajištění oceněno ve znaleckém posudku. Tato podmínka je u obou skupin splněna, není však splněna druhá podmínka, tedy z reorganizačního plánu není zřejmé, jaké zajištění k této pohledávce vzniká, tedy zda je ponecháno zajištění původní či zda vzniká zajištění nové. Tato skutečnost je důležitá proto, že schválením reorganizačního plánu zanikají práva všech věřitelů vůči dlužníkovi, včetně zajišťovacích práv zajištěných věřitelů a vznikají práva nová, specifikovaná právě reorganizačním plánem. Jde fakticky o nahrazení starých závazků závazky novými. Tento nedostatek reorganizačního plánu nemůže soud nahradit svým rozhodnutím, neboť jen reorganizační plán má určit konkrétní nové závazky dlužníka vůči věřitelům, a to včetně popisu zajištění. V případě ponechání původního zajištění by postačovalo alespoň prohlášení dlužníka v reorganizačním plánu, že vylučuje ohledně zajištěných věřitelů účinky ustanovení § 356 odst. 1 IZ. Vůči věřitelům těchto skupin tedy nemohla být posouzena spravedlnost reorganizačního plánu, neboť není zřejmé, jaké zajištění podle reorganizačního plánu mají. V případě nezajištěných věřitelů se reorganizační plán považuje za spravedlivý, jestliže podle něj má každý věřitel zařazený do takové skupiny získat plnění, jehož současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu není nižší než jmenovitá hodnota jeho zjištěné pohledávky s úrokem ke dni účinnosti reorganizačního plánu (má tedy obdržet 100 % hodnoty své přihlášené pohledávky), nebo jestliže podle něj žádný z věřitelů, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám takové skupiny, neobdrží žádné plnění. V posuzované věci není ani jedna z uvedených variant splněna. Podle plánu má třetí skupině náležet 10 % jejich přihlášených pohledávek, což samo o sobě vylučuje splnění podmínky první a vzhledem k tomu, že majetková podstata má až na výjimky zůstat dlužníkovi, není splněna ani podmínka druhá. Reorganizační plán totiž (bod 7.4. a bod 8. reorganizačního plánu) nepředpokládá, že by se měnila vlastnická struktura dlužníka, z čehož plyne, že jediným společníkem nadále zůstává ing. Jan Lindovský. Majetek, který by měl zůstat po schválení reorganizačního plánu dlužníkovi, by tak byl celý ponechán ve prospěch společníka, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám ostatních věřitelů, což odporuje citovanému ustanovení § 349 odst. 2 IZ, protože nezajištění věřitelé by měli dostat zaplaceno jen 10 % jejich pohledávek a zbytek jejich pohledávek by zanikl, zatímco společníkovi dlužníka by zůstal celý obchodní podíl v oddlužené společnosti.

Proti tomuto usnesení dlužník podal odvolání. Uvedl v něm, že nesouhlasí se závěrem insolvenčního soudu, že v reorganizačním plánu není uvedeno, jaké zajištění vzniká k zajištěným pohledávkám. Dlužník v bodě 5.1.2 aktualizovaného reorganizačního plánu citoval rozhodné principy a při sestavování reorganizačního plánu z nich vycházel. Uvedl v něm, že postavení zajištěných věřitelů se v reorganizaci nijak nezhorší a tedy že jim zůstane i jejich stávající zajištění, a to do doby, než dojde k úhradě jejich pohledávky v souladu s reorganizačním plánem. Tato skutečnost byla v reorganizačním plánu citována a je odvoditelná přinejmenším z bodu 5.1.2. aktualizovaného reorganizačního plánu. Navíc v případě, že by dlužník neplnil reorganizační plán, pak by soud rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs. V takovém případě by došlo nejen ke zrušení schváleného reorganizačního plánu, ale také veškerých účinků reorganizačního plánu a tedy by došlo k obnovení původního zajištění věřitelů. Ke spravedlivosti reorganizačního plánu vůči třetí skupině věřitelů dlužník uvedl, že reorganizační plán splňuje variantu, podle které žádný z věřitelů, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám této skupiny, neobdrží žádné plnění. V bodě 7.4.2.3. aktualizovaného reorganizačního plánu je stanoveno, že věřitelé skupiny 6 (společníci dlužníka) neobdrží dle reorganizačního plánu žádné plnění, jejich pohledávky tedy nebudou uspokojovány vůbec. Konstrukce soudu prvního stupně, že majetek, který by měl zůstat po schválení reorganizačního plánu dlužníkovi, by byl celý ponechán ve prospěch společníka, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám ostatních věřitelů, je právně i fakticky irelevantní. Společníkovi dlužníka nezůstane žádný majetek a ani není ponechán v jeho prospěch. Tomu zůstane toliko obchodní podíl ve společnosti, který není předmětem majetkové podstaty. V průběhu reorganizace společník neobdrží žádné plnění. Princip myšlenky soudu prvního stupně de facto vylučuje předložení spravedlivého reorganizačního plánu a reorganizace probíhající na základě reorganizačního plánu předloženého dlužníkem by se stala nerealizovatelná. Navíc není jasné, co insolvenční soud mínil tvrzením, že majetek, který by měl zůstat po schválení reorganizačního plánu dlužníkovi, by tak byl celý ponechán ve prospěch společníka. Dle zákona o obchodních korporacích má společník právo na výplatu podílu na zisku a likvidačním zůstatku. V tomto případě společníkovi právo na výplatu podílu na zisku nevzniklo. Lze tedy předpokládat, že tvrzení insolvenčního soudu, že majetek by byl ponechán ve prospěch společníka, má být vykládáno, že se jedná o teoretický nárok společníka na podíl na likvidačním zůstatku. Toto právo však vznikne pouze za předpokladu, že likvidační zůstatek vznikne, což se může stát pouze za situace, kdy budou uspokojeny nároky všech seniornějších věřitelů. V současné situaci i za předpokladu schválení reorganizačního plánu by likvidační zůstatek činil 0 Kč. Jakékoliv řešení postihující společníka dlužníka nepřinese žádné zvýšení uspokojení nezajištěných ani ostatních věřitelů. Šlo by pouze o potrestání společníka, které je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení dle ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona. Jen dlužník (společník dlužníka) byl schopen sestavit reorganizační plán a nabídnout věřitelům uspokojení vyšší než v konkursu, přičemž toto plnění je z velké části založeno na půjčce, jejíž poskytnutí vyjednal právě společník dlužníka. Předložený reorganizační plán má za cíl uspokojit v co nejvyšší možné míře věřitele dlužníka a zachovat provoz stávajícího podniku dlužníka, který zaměstnává cca 150 zaměstnanců, vychází z hospodářské, technologické a majetkové situace dlužníka a plně respektuje insolvenční zákon. Rovněž respektuje princip spravedlnosti ve vztahu k jednotlivým skupinám věřitelů, neboť navrhuje, aby věřitelé obdrželi plnění, jehož současná hodnota se bude rovnat nejméně hodnotě zajištění stanovené ve znaleckém posudku, které by zřejmě obdržel, kdyby úpadek dlužníka byl řešen konkursem. Neschválením reorganizačního plánu a řešením dlužníkova úpadku konkursem lze očekávat ztrátu zahraničních odběratelů, takže bude nutné posuzovat, zda pokračování podniku v konkursu je ekonomicky reálné a případně navrhnout ukončení provozu dlužníkova podniku. To by znamenalo okamžitý vznik pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve výši cca 17 mil. Kč představujících mzdové nároky zaměstnanců. Při hodnotě podniku dlužníkem cca 14 mil. Kč při řešení úpadku konkursem nebude kromě zajištěných věřitelů uspokojen žádný jiný věřitel. Neschválení reorganizačního plánu je proto v rozporu se zájmy všech věřitelů dlužníka, jde proti smyslu insolvenčního zákona. Argumentace použitá soudem prvního stupně zejména v případě nezajištěných věřitelů, kterým by mělo být plněno 100 % jejich přihlášených pohledávek, zcela vylučuje jakékoliv úspěšné provedení reorganizace, neboť soudem nastíněný postup se jeví v praxi nerealizovatelný. Rozhodnutí soudu prvního stupně není náležitě odůvodněno, neboť použité odůvodnění je nejasné, nesrozumitelné a zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Insolvenční soud pouze uvedl obecný nekonkrétní úsudek o tom, že reorganizační plán není pro věřitele spravedlivý, přestože by pro ně znamenalo příznivější uspokojení než při řešení dlužníkova úpadku konkursem. Insolvenční soud svá skutková tvrzení nezaložil na provedení a zhodnocení všech relevantních důkazů, a to především na závěrech znaleckého posudku, který se vyjadřoval k otázce, zda pro věřitele je výhodnější řešení dlužníkova úpadku konkursem oproti reorganizaci a který byl schůzí věřitelů a také soudem schválen. Proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že reorganizační plán dlužníka přijme.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb., insolvenční řízení bylo zahájeno dne 22.4.2014, proto je podle přechodného ustanovení čl. II cit. zákona třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb. (dále jen IZ).

Podle § 7 insolvenčního zákona (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se tedy přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, že obsahuje způsobilé odvolací důvody, které lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř.), učinil tak bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ) a dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 348 odst. 1 IZ schválí insolvenční soud reorganizační plán, jestliže a) je v souladu s tímto zákonem a jinými právními předpisy b) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr c) jej každá skupina věřitelů přijala nebo se podle § 347 odst. 4 považuje za skupinu, která jej přijala d) každý věřitel podle něj získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkurzem, ledaže přijímající věřitel souhlasí s nižším plněním e) pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené byly uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, ledaže bylo mezi dlužníkem a příslušným věřitelem dohodnuto jinak.

Podle § 348 odst. 2 IZ insolvenční soud může schválit reorganizační plán, i když není splněna podmínka uvedená v odstavci 1 písm. c), jestliže reorganizační plán přijala alespoň jedna skupina věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů uvedených v § 335. Učiní tak za předpokladu, že reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala, je-li ve vztahu ke každé takovéto skupině reorganizační plán spravedlivý a lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci, ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána.

Podle § 349 odst. 1 IZ se reorganizační plán považuje ve vztahu ke každé skupině zajištěných věřitelů, která ho nepřijala, za spravedlivý, mají-li podle něj věřitelé takové skupiny získat k zajištění svých pohledávek stejný nebo obdobný druh zajištění, v témže pořadí, ke stejnému nebo obdobnému majetku dlužníka, případně k jinému majetku dlužníka nejméně stejné hodnoty, stanovené ke dni účinnosti reorganizačního plánu a obdržet plnění, jehož současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu se bude rovnat nejméně hodnotě zajištění stanovené ve znaleckém posudku.

Podle § 349 odst. 2 IZ není-li dále stanoveno jinak, reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině nezajištěných věřitelů, která ho nepřijala, za spravedlivý, jestliže podle něj má každý věřitel zařazený do takové skupiny získat plnění, jehož současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu není nižší než jmenovitá hodnota jeho zjištěné pohledávky s úrokem ke dni účinnosti reorganizačního plánu, nebo jestliže podle něj žádný z věřitelů, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám takové skupiny, neobdrží žádné plnění.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal u Krajského soudu v Ostravě dne 22.4.2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení reorganizace. K návrhu připojil reorganizační plán. Usnesením ze dne 19.5.2014 krajský soud rozhodl o úpadku dlužníka, ustanovil insolvenčního správce a povolil řešení úpadku dlužníka reorganizací. Dlužník předložil insolvenčnímu soudu dne 20.1.2015 aktualizovaný reorganizační plán a zprávu o reorganizačním plánu. Dle reorganizačního plánu měla reorganizace proběhnout tak, že budou restrukturalizovány pohledávky věřitelů spočívající v prominutí části dluhů dlužníka včetně jejich příslušenství a v odkladu jejich splatnosti, vydání části dlužníkových aktiv zajištěným věřitelům, zajištění financování provozu dlužníkova podniku a zajištění financování reorganizačního plánu poskytnutím půjčky dlužníkovi od osob podílejících se na financování reorganizačního plánu, zajištění ziskového chodu dlužníkova podniku a z výnosu zajistit financování reorganizačního plánu a hradit pohledávky věřitelů za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených a výměny části vedení společnosti dlužníka. Provoz podniku měl být zachován (bod 8 plánu), plán nepočítal s likvidací společnosti. Věřitelé byli dle reorganizačního plánu rozděleni do šesti skupin: Skupina 1-zajištěný věřitel KVS EKODIVIZE a.s., s pohledávkou, která se považovala za zajištěnou ve výši 7.700.000 Kč (hodnota majetku tvořícího zajištění), tato pohledávka měla být uspokojena ze 100 % vydáním nemovitých věcí, kterými byla zajištěna. Skupina 2-zajištěný věřitel Finanční úřad pro Olomoucký kraj s pohledávkou, která se považovala za zajištěnou ve výši 111.000 Kč, která měla být uspokojena ze 100 %. Uspokojení měl věřitel obdržet do 4 měsíců od nabytí účinnosti reorganizačního plánu, a to z půjčky od osoby podílející se na financování reorganizačního plánu. Skupina 3-nezajištění věřitelé s pohledávkami v celkové výši 93.408.229,64 Kč, které byly v rámci přezkumného jednání zjištěny. Jejich pohledávky mají být uspokojeny z 10 %, a to tak, že 30 % z jim určeného plnění jim bude vyplaceno do 4 měsíců od nabytí účinnosti reorganizačního plánu, a to z půjčky od osoby podílející se na financování reorganizačního plánu, zbylých 70 % bude vyplaceno v poměrných měsíčních splátkách ze zisku z provozu podniku dlužníka, a to od 5. do 72. měsíce od nabytí účinnosti reorganizačního plánu. Skupina 4-zajištěný věřitel Moravia Factor s.r.o. s pohledávkou, která se považovala za zajištěnou ve výši 2.185.000 Kč. Tato pohledávka byla popřena dlužníkem i insolvenčním správcem, v případě, že bude v průběhu řízení zjištěna, má být uspokojena ze 100 %. Uspokojení měl věřitel obdržet do 4 měsíců od nabytí účinnosti reorganizačního plánu a současně kdy nabude právní moci usnesení insolvenčního soudu, kterým bude určena výše a pořadí pohledávky tohoto věřitele, a to z půjčky od osoby podílející se na financování reorganizačního plánu.

Skupina 5-nezajištění věřitelé s pohledávkami v celkové výši 15.948.425,38 Kč, které byly v rámci přezkumného jednání popřeny. Jejich pohledávky mají být v případě, že budou zjištěny, uspokojeny z 10 %, a to tak, že 30 % z jim určeného plnění jim bude vyplaceno do 4 měsíců od nabytí účinnosti reorganizačního plánu a současně kdy nabude právní moci usnesení insolvenčního soudu, kterým bude určena výše a pořadí pohledávky daného věřitele, a to z půjčky od osoby podílející se na financování reorganizačního plánu, zbylých 70 % bude vyplaceno v poměrných měsíčních splátkách ze zisku z provozu podniku dlužníka, a to od 5. do 72. měsíce od nabytí účinnosti reorganizačního plánu. Skupina 6-společníci dlužníka, kteří neobdrží podle reorganizačního plánu žádné plnění. O reorganizačním plánu hlasovali věřitelé na schůzi věřitelů, která se konala dne 4.3.2015, případně mimo schůzi prostřednictvím hlasovacích lístků. Skupiny 1 a 6 plán přijaly. Skupiny 2 a 3 hlasovaly proti přijetí plánu (ze skupiny 3 se hlasování účastnilo 7 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 69.367.516,22 Kč; pro přijetí plánu hlasovali 4 věřitelé s pohledávkami ve výši 20.669.233,08 Kč, což je 29,8 % z výše pohledávek všech této skupiny, kteří se hlasování účastnili). Ze skupin 4 a 5 se hlasování neúčastnili žádní věřitelé.

Při posuzování splnění obecných podmínek pro schválení reorganizačního plánu (§ 348 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ IZ) vycházel insolvenční soud z dosavadního průběhu insolvenčního řízení dlužníka, zejména ze zpráv insolvenčního správce o průběhu reorganizace, znaleckého posudku, zprávy o reorganizačním plánu a dále z vlastních šetření.

Pokud jde o podmínky podle § 348 odst. 1 písm. a), b), d) a e) IZ, pak odvolací soud se ztotožňuje se shora uvedenými závěry soudu prvního stupně v tom, že tyto podmínky byly v přezkoumávané věci splněny. Soud prvního stupně správně vyhodnotil i to, že nebyla splněna podmínka podle § 348 odst. 1 písm. c) IZ, neboť reorganizační plán nebyl schválen dvěma skupinami zajištěných věřitelů a jednou skupinou nezajištěných věřitelů

Proto se soud prvního stupně správně zabýval tím, zda přes neschválení plánu těmito skupinami věřitelů lze schválit reorganizační plán postupem podle § 348 odst. 2 IZ, tedy rozhodnutím soudu.

S ohledem na aplikaci tohoto zákonného ustanovení odvolací soud uzavírá, že podmínka, aby reorganizační plán byl přijat alespoň jednou skupinou věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů uvedených v § 335 IZ byla v přezkoumávané věci splněna. Z reorganizačního plánu i z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá (ač tuto skutečnost soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení výslovně neuvedl), že plán rovněž zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala. Proto se soud prvního stupně zcela správně zabýval tím, zda ve vztahu ke každé skupině věřitelů, která plán nepřijala je spravedlivý ve smyslu definice spravedlnosti v ustanoveních § 349 odst. 1 IZ (pro zajištěné věřitele) a § 349 odst. 2 IZ (pro nezajištěné věřitele).

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v tom, že u skupin zajištěných věřitelů je splněna podmínka, že dle reorganizačního plánu obdrží plnění ve výši ocenění zajištění ve znaleckém posudku. Odvolací soud souhlasí i s tím, že z reorganizačního plánu není zřejmé, jaké zajištění těmto věřitelům po schválení reorganizačního plánu vznikne. V tomto směru soud prvního stupně rovněž správně poukázal na zánik práv věřitelů dle ustanovení § 356 IZ. Odvolací soud se pouze neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že z tohoto důvodu není možné spravedlnost reorganizačního plánu posoudit, neboť má zato, že ve vztahu k zajištěným věřitelům spravedlivý není právě proto, že nestanoví vznik žádného zajištění jejich pohledávek pro dobu po schválení reorganizačního plánu (již z tohoto důvodu ani není možno zabývat se tím, zda zajištění splňuje kvalitativní podmínky dle § 349 odst. 1 IZ).

Dlužník sice namítal, že dle reorganizačního plánu zůstane zajištění těchto pohledávek zachováno, což se má dovodit z bodu 5.1.2 plánu, ve kterém je uvedeno, že respektuje princip spravedlnosti ve vztahu k jednotlivým skupinám věřitelů tak, jak je definován v § 349 insolvenčního zákona a dále je v něm citován § 349 IZ. S tímto názorem není možné souhlasit, neboť takto plán vykládat nelze. V bodě 5.1.2 plánu je pouze obecná deklarace o tom, že plán je spravedlivý, což samo o sobě nemůže stačit. Spravedlivost plánu je nutné posoudit podle konkrétních opatření, která jsou dále specifikována. K zajištěným věřitelům je v plánu uvedeno, že jejich pohledávky budou plně uspokojeny, resp. pohledávka toho, který výslovně souhlasil, bude uspokojena tím, že mu předmět zajištění bude vydán, ale vůbec v něm není vymezeno, že by mělo být věřitelům zachováno jejich zajištění nebo že vznikne jiné a jaké, takže nelze usuzovat jinak, než že dle § 356 IZ jejich zajištění zanikne. Takto sestavený plán za spravedlivý považovat nelze.

Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně potud, že u nezajištěných věřitelů není splněna podmínka, aby obdrželi plnění nejméně ve výši jmenovité hodnoty jejich zjištěných pohledávek s úrokem ke dni účinnosti reorganizačního plánu. Plán totiž počítá s uspokojením těchto věřitelů jen z 10 %. Dle odvolacího soudu (stejně jako uzavřel i soud prvního stupně) není splněna ani druhá podmínka dle ustanovení § 349 odst. 2 IZ, umožňující rovněž (alternativně) hodnotit reorganizační plán jako spravedlivý k této skupině věřitelů.

Touto druhou podmínkou je, že žádný z věřitelů, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám takové skupiny neobdrží žádné plnění (pohledávky podřízených (juniorních) věřitelů jsou definovány v § 172 IZ, jde o pohledávky společníků vyplývající z jejich účasti ve společnosti, které lze v rámci insolvenčního řízení uspokojit teprve poté, co budou uspokojeny řádně přihlášené pohledávky a pohledávky vymezené v § 168 a 169 IZ). Podle § 335 IZ při reorganizaci se za věřitele dlužníka považují i společníci a členové dlužníka, přičemž za pohledávku těchto osob se považuje právo vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu. Dle § 335 odst. 2 IZ platí, že jejich pohledávka je rovná nule, s výjimkou dle § 347 odst. 2 IZ, tj. pro hlasování o přijetí reorganizačního plánu. Pokud by tedy tyto pohledávky měly mít nulovou hodnotu pro potřeby jejího uspokojování, nemělo by prakticky docházet k tomu, že společníci obdrží nějaké plnění. Krajský soud ale správně shledal, že tato podmínka není splněna, protože společníkovi dlužníka zůstane zachován celý podíl ve společnosti dlužníka i po splnění reorganizačního plánu, který nepředpokládá likvidaci dlužníka, ani změnu vlastnických poměrů společnosti. Jedinému společníkovi dlužníka tak zůstane majetková hodnota, kterou s ohledem na uvedené okolnosti nelze považovat za žádné plnění ve smyslu § 349 odst. 2 IZ, a stane se tak přesto, že nezajištění věřitelé nebudou plně uspokojeni. Nelze souhlasit s názorem dlužníka, že takto důsledně nelze princip spravedlnosti aplikovat a že insolvenční zákon jiné řešení neumožňuje. Dlužník mohl a měl v reorganizačním plánu řešit situaci kupříkladu změnou vlastnických poměrů ve společnosti dle ustanovení § 356 odst. 4 IZ (změna práv k majetkové podstatě) a tak získat kapitál k dalšímu uspokojení věřitelů, on však dal přednost řešení, při němž zůstává celý podíl ve společnosti (oddlužené a nezlikvidované) témuž společníkovi na úkor uspokojení skupin nezajištěných věřitelů. Takové řešení spravedlnost vůči věřitelům vylučuje.

Neobstojí ani námitka, že se soud nezabýval hodnocením předloženého znaleckého posudku. Krajský soud se posudkem zabýval a hodnotil jej ve vztahu k nesouhlasu druhé a čtvrté skupiny zajištěných věřitelů a vždy posudek zohlednil ve prospěch dlužníka (srovnej stranu 2 a 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí); dále pro své závěry již hodnocení posudku nebylo zapotřebí.

Zcela nedůvodnou je námitka nedostatku odůvodnění a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud hodnotí rozhodnutí jako skutkově i právně řádně a dostatečně odůvodněné.

Krajský soud tedy správně dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka pro schválení reorganizačního plánu uvedená v § 348 odst. 1 písm. c) IZ spočívající v souhlasu všech skupin věřitelů a že nejsou splněny ani podmínky pro nahrazení souhlasu nesouhlasící třetí skupiny postupem podle § 348 odst. 2 IZ, a podle názoru odvolacího soudu tomu tak nebylo ani u nesouhlasících skupin druhé a čtvrté zajištěných věřitelů postupem podle § 348 odst. 1 IZ. Proto soud prvního stupně reorganizační plán dlužníka podle § 351 odst. 1 IZ důvodně zamítl a rozhodl současně v souladu s § 363 odst. 1 písm. c) IZ o přeměně reorganizace v konkurs, neboť dlužníkovi i věřitelům již uplynula lhůta pro předložení reorganizačního plánu.

Z těchto důvodů odvolací soud prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239 o.s.ř.).

V Olomouci dne 10. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu