2 VSOL 385/2015-A-19
KSOS 39 INS 33485/2014 2 VSOL 385/2015-A-19

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníků a) Dalibora anonymizovano , anonymizovano , a b) Jeanette anonymizovano , anonymizovano , oba bytem v Holčovicích 255, PSČ 793 71, o insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.2.2015, č. j. KSOS 39 INS 33485/2014-A-9,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč ve lhůtě sedmi dnů od právní moci usnesení se u k l á d á dlužníkům společně a nerozdílně.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkům zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč ve lhůtě sedmi dnů od právní moci usnesení. V důvodech usnesení uvedl, že dlužník má prokazatelně závazky z podnikatelské činnosti a jeho věřitel GE Money Bank, a.s. vyslovil nesouhlas s řešením úpadku oddlužením. Dlužník je tedy fyzickou osobou, která má závazky z podnikatelské činnosti, jeho úpadek proto nelze řešit oddlužením. Dlužník nesplňuje ani žádnou z podmínek § 389 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), který umožňuje povolit oddlužení i přes existující podnikatelské závazky dlužníka. Jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužníků je tedy konkurs. Vzhledem k absenci disponibilních prostředků dlužníků uložil insolvenční soud zaplacení zálohy v maximální možné výši, přičemž přihlédl zejména k tomu, že dlužníci vlastní soubor pohledávek a nemovitost zatíženou zástavním právem. V prvotní fázi insolvenčního řízení je nutno umožnit

činnost insolvenčního správce, zejména financovat jeho náklady související se zjišťováním stavu majetku dlužníků. Přihlédl i ke zvýšeným nákladům spojeným se zpeněžováním nemovitosti, která je zatížena zástavními právy. Výtěžek z jejího zpeněžení bude primárně určen k uspokojení zajištěného věřitele, až poté budou uspokojeny náklady insolvenčního řízení. Přitom nelze odhadnout, zda výtěžek zpeněžení bude postačovat i k úhradě ostatních nákladů insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Vyslovili nesouhlas s výší uložené zálohy. Uvedli, že jsou ochotni zaplatit menší částku, neboť musí zaplatit doplatky za elektřinu a plyn.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (11.12.2014) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014. Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1,5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z pohledu přezkumu závěrů insolvenčního soudu je v dané věci podstatné, že dlužníci ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení tvrdí existenci 14 věřitelů a 21 závazků. U závazků vůči GE Money Auto, a.s. ve výši 118.140 Kč a Okresní správě sociálního zabezpečení v Bruntále ve výši 186.730 Kč tvrdí, že se jedná o závazky z podnikání. Věřitel GE Money Bank, a.s. v podání ze dne 8.1.2015 sdělil insolvenčnímu soudu, že nesouhlasí s řešením úpadku oddlužením, neboť jeho pohledávka pochází z podnikatelské činnosti a nadále trvá na jejím plném uhrazení.

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu je zřejmé, že dlužníci jsou v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť mají peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2 písm. b/ IZ). Za správný považuje odvolací soud závěr insolvenčního soudu, že dlužník má prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání vůči věřiteli GE Money Bank, a.s., který však nesouhlasí s řešením úpadku oddlužením. Odvolací soud je si vědom skutečnosti, že v tomto konkrétním případě je nezajištěný závazek dlužníka z podnikání pouze jedním z jeho celkem 21 závazků, avšak znění § 389 odst. 1 písm. b) IZ je zcela jasné a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak, než jako nemá žádný dluh z podnikání . V tomto smyslu lze odkázat na obecnou část důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona, ze které ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmu dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Jinak by byla založena ničím neodůvodněná diskrepance v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Výslovně k § 389 IZ důvodová zpráva uvádí, že návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text § 389 odst. 1 IZ . Dále je možno odkázat na § 108 odst. 1 věty poslední IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat. Soud prvního stupně tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníků je konkurs, když jejich návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Dlužníci soustředili své výhrady proti rozhodnutí insolvenčního soudu zejména do námitky proti výši uložené zálohy. Ze seznamu majetku dlužníků je však seznatelné, že dlužníci nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, vlastní běžné vybavení domácnosti a nemovitosti, k nimž je zřízeno zástavní právo. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč, kterou rovněž odvolací soud považuje za přiměřenou. Plně sdílí důvody, které vedly insolvenční soud k uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení v této maximální výši a v podrobnostech odkazuje na přiléhavé zdůvodnění insolvenčního soudu rozvedené v posledním odstavci napadené usnesení.

Přestože insolvenční soud nepochybil, pokud dovodil potřebu vyžadovat po dlužnících úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, bylo nutné napadené usnesení změnit. Avšak pouze tak, že povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč se ukládá oběma dlužníkům společně a nerozdílně. Proto odvolací soud napadené usnesení v tomto směru podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 21. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu