2 VSOL 382/2015-B-16
KSOL 16 INS 15858/2014 2 VSOL 382/2015-B-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníků Pavlíny Vohralíkové, narozené 30. 8. 1972, bytem v Pasece č. p. 256, PSČ 783 97, a Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem v Dlouhé Loučce, 1. máje 165, PSČ 783 86 o schválení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci ze dne 2.3.2015, č. j. KSOL 16 INS 15858/2014-B-9, ve znění usnesení ze dne 6.3.2015, č. j. KSOL 16 INS 15858/2014-B-10,

takto:

Odvolání dlužníků se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen insolvenční soud ) schválil oddlužení dlužníků zpeněžením majetkové podstaty (bod I. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Daniela Siwyho (bod II. výroku) a rozhodl o tom, který majetek ze soupisu majetkové podstaty ze dne 3.9.2014 náleží do majetkové podstaty dlužníků (bod III. výroku).

Insolvenční soud rozhodl o oddlužení dlužníků podle § 402 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), když dospěl k závěru, že zpeněžení majetkové podstaty je pro věřitele výhodnější. Prodejem nemovitostí dlužníků lze totiž očekávat uspokojení nezajištěných věřitelů ve výši cca 55 %, zatímco v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře v rozsahu cca 33 %.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Namítali, že jejich finanční situace se z důvodu zvýšení příjmu dlužníka změnila. Uvedli, že dne 6.6.2014 uhradili pohledávku č. 26 ve výši 19.021 Kč, uznávají tedy dluh ve výši 950.000 Kč. Navrhují, aby částka 600.000 Kč byla uhrazena z prodeje nemovitostí a úspor. Zbývajících 350.000 Kč jsou schopni uhradit splátkovým kalendářem v pravidelných splátkách po 5.833 Kč měsíčně po dobu 5 let.

Podle § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud se předně zabýval otázkou, zda dlužníci jsou k podání odvolání subjektivně legitimováni, neboť pouze v důsledku odvolání podaného osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumává odvolací soud napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Dospěl přitom k závěru, že v dané věci tomu tak není.

Podle § 406 odst. 4 IZ, rozhodnutí o schválení oddlužení doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.

Senát odvolacího soudu rozhodující v této věci ustáleně zastává názor, že dlužník není subjektivně legitimován k podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty, a to ani tehdy, navrhl-li oddlužení plněním splátkového kalendáře (srovnej např. usnesení ze dne 24.9.2013, č. j. KSOS 22 INS 337/2013, 2 VSOL 783/2013-B-16). Přitom je mu známo, že Vrchní soud v Praze prosazoval názor odlišný, tedy že dlužník, který navrhl oddlužení ve formě splátkového kalendáře, může usnesení o schválení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty napadnout odvoláním (viz usnesení ze dne 16.2.2012, č. j. KSUL 70 INS 11081/2010, 3 VSPH 1053/2011-B-31, nebo usnesení ze dne 22.5.2013, č. j. KSUL 71 INS 15185/2012, 2 VSPH 143/2013-B-20). Tuto nejednotnou praxi odvolacích soudů sjednotil Nejvyšší soud usnesením ze dne 30.1.2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, publikovaným pod číslem 47/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud dovodil, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé (§ 402 odst. 3 IZ) a nepřijmou-li rozhodnutí, pak insolvenční soud (§ 402 odst. 5 a § 406 odst. 1 IZ). To, že dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (respektive insolvenční soud), jeho právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nezakládá.

Za tohoto stavu věci odvolací soud odvolání dlužníků odmítl podle § 218, písm. b) o .s. ř. jako podané neoprávněnými osobami.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. f/, § 229 odst. 4 o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci 16. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu