2 VSOL 381/2010-A-14
KSBR 37 INS 7646/2010 2 VSOL 381/2010-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Poláška a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka FOURSTARS + spol. s.r.o. v likvidaci, se sídlem Rumiště 3/5, 602 00 Brno, IČ 25301365, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. srpna 2010 č.j. KSBR 37 INS 7646/2010-A-8

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně zamítl insolvenční návrh dlužníka s odkazem na úpravu § 143 odst. 1 IZ. Podle návrhu a k němu připojených příloh má dlužník dva závazky, jeden z nich je závazek na soudním poplatku za řízení o zrušení dlužníka s likvidací a jmenování likvidátora, druhý je závazek vůči Statutárnímu městu Brno, přiznaný soudním rozhodnutím. Dlužník má podle soudu ve smyslu § 3 IZ pouze jediného věřitele a řešení jeho majetkové situace cestou insolvenčního řízení, když jeden jeho závazek vznikl v souvislosti s likvidací, je v rozporu s účelem tohoto řízení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník obsáhlé odvolání. Podle něj je napadené usnesení nepřezkoumatelné, neboť soud nezdůvodnil, jak dospěl k závěru, že dlužník má pouze jednoho věřitele ve smyslu ust. § 3 IZ. Postup, kdy soud diskvalifikuje jednoho z věřitelů nemá oporu v insolvenčním zákoně. Řádně není zdůvodněn ani závěr, že řešení dlužníkovy majetkové situace cestou insolvenčního řízení je v rozporu s jeho účelem. Podle dlužníka má každý (s výjimkou subjektů vypočtených v § 6 IZ) právo na řešení úpadkové situace v režimu insolvenčního zákona a pokud nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o úpadku, mělo být dle dlužníka řízení podle § 142 písm. b) IZ zastaveno. Soud se rovněž nevypořádal s argumentací dlužníka uváděnou v podání, kterým reagoval na výzvu soudu k označení dalšího věřitele, podle níž je tento požadavek nad rámec zákona. Definiční znaky úpadku v § 3 IZ předpokládají dva a více věřitelů a tuto podmínku dlužník splňuje. Proto měl soud jeho úpadek zjistit nebo insolvenční návrh zamítnout pro nedostatek majetku dlužníka, nikoli však návrh zamítnout podle § 143 odst. 1 IZ. Dlužník vyjádřil názor, že pokud by zákonodárce chtěl zamezit řešení úpadku dlužníka, jehož závazek je vázán na proces likvidace, vázal by status věřitele dle § 3 odst. 1, písm. a) IZ na pohledávky, vzniklé před vstupem dlužníka do likvidace, případně by jinak upravil dikci § 143 odst. 2 IZ. Z textu zákona však nelze dovodit, že věřitelé pohledávek, vzniklých před vstupem dlužníka do likvidace, a pohledávek, vzniklých po jeho vstupu do likvidace, nejsou rovnocenní. Dále dlužník v odvolání polemizoval s názorem Vrchního soudu v Praze, podle něhož v případě, kdy mnohost dlužníkových věřitelů zakládají teprve závazky vázané svým vznikem na proces likvidace není rozumného důvodu zahajovat insolvenční řízení, ale jsou podmínky pro dokončení zahájeného likvidačního procesu. Podle názoru dlužníka je samotná stěžejní věta celého odůvodnění zmatečná , protože pokud v takovém případě nejsou dány podmínky řízení a dlužníkův úpadek nemá být řešen v insolvenčním řízení, měl soud insolvenční řízení zastavit podle § 142 IZ a nikoliv insolvenční návrh zamítnout. Není zřejmé, co soud rozumí rozumným důvodem pro zahájení insolvenčního řízení , dlužník tímto výrazem chápe, že není rozumný důvod k jinému rozhodnutí o insolvenčním návrhu, než jeho zamítnutí. Podle dlužníka naopak nejsou zákonné podmínky ani rozumný důvod, aby v této situaci soud zamítl insolvenční návrh, když zákon předpokládá buďto zjištění úpadku nebo zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ. Následný výmaz dlužníka z obchodního rejstříku bez dalšího svědčí o fungující právní úpravě, řešící zrušení a likvidaci nečinných obchodních společností, které mají závazky, protože v případech, kdy likvidovaná společnost závazky nemá, je vymazána po té, co k jejímu výmazu udělí správce daně souhlas. Podle dlužníka úprava § 144 byla zákonodárcem do insolvenčního zákona implementována jako příspěvek insolvenčního zákona k procesu likvidace nefunkčních společností a názor, že řešení jeho situace cestou tohoto zákona je v rozporu s účelem insolvenčního řízení podle něj postrádá logiku . Dlužník vyslovil pochybnost, zda by lépe splnil účel insolvenčního řízení, pokud by v insolvenčním návrhu uvedl tři věřitele , z nichž jeden by měl pohledávku například z důvodu udělení pokuty pro neplnění povinnosti dlužníka zakládat listiny do Sbírky listin vedené rejstříkovým soudem. Výklad zaujatý soudem prvního stupně povede k nastartování procesu čekání dlužníka v klinické smrti na dalšího věřitele , což je v rozporu s účelem obchodního zákoníku, insolvenčního zákona, dalších zákonů i ochrany třetích osob . Dlužník nesouhlasil s názorem, že v jeho situaci lze ukončit proces likvidace a po té podat návrh na výmaz dlužníka z obchodního rejstříku, protože pokud má dlužník nesplněné závazky, správce daně neudělí souhlas s výmazem podle § 35 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Názor, že úprava § 144 připouští zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku pouze výjimečně, je podle dlužníka nesprávný. Z dikce tohoto ustanovení naopak vyplývá, že soud nemá jinou možnost než takovéto rozhodnutí vydat. Ze všech těchto důvodů se dlužník domáhá zrušení napadeného usnesení a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že napadené usnesení je třeba zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle obsahu spisu bylo toto řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka, doručeným soudu dne 8.7.2010, s účinky téhož dne. Z návrhu a k němu připojených příloh vyplývá, že: -dlužník nemá žádný majetek; -označil své dva závazky, a to a) vykonatelný závazek vůči Statutárnímu městu Brno z titulu neuhrazeného nájmu za období roku 2000 a 2001 a b) vykonatelný závazek na soudním poplatku za řízení o zrušení dlužníka s likvidací a jmenování jeho likvidátora; -likvidátor dlužníka byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců; -dlužník k insolvenčnímu návrhu připojil zprávu podle § 144 odst. 1 písm. c) IZ; -v návrhu dlužník navrhl, aby soud rozhodl podle ustanovení § 144 IZ.

Soud vyzval dlužníka usnesením ze dne 19.7.2010, č.j. KSBR 37 INS 7646/2010-A-5, aby v určené lhůtě doložil pohledávku alespoň jednoho dalšího věřitele, případně o tento závazek doplnil seznam závazků. V usnesení soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze 3 VSPH 51/2010-A-12 ze dne 19.3.2010 a 1 VSPH 429/2009-A-12 ze dne 8.12.2009. Dlužník na výzvu reagoval sdělením, že mu závazky vůči jiným než uvedeným věřitelům nejsou známy. Podle něj jsou názory v označených rozhodnutích Vrchního soudu v Praze nesprávné, v rozporu s insolvenčním zákonem, který je postaven na zásadě rovnosti věřitelů a nedává soudu možnost provést třídění pohledávek podle důvodů jejich vzniku. Sdělení obsáhle doplnil podáním datovaným dne 27.7.2010, ve kterém argumentoval shodně jako v odvolání.

Podle § 1 IZ § 1 je předmětem úpravy insolvenčního zákona a) řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, b) oddlužení dlužníka.

Podle § 3 odst. 1 IZ dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

Podle § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Podle § 144 odst. 4 IZ usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku je podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku, nejde-li o právnickou osobu zřízenou zákonem.

Odvolací soud nesouhlasí s námitkami dlužníka o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Z jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá názor soudu prvního stupně, že v dané skutkové situaci nelze vydat rozhodnutí o úpadku, neboť jeden ze dvou závazků dlužníka souvisí s likvidací a proto by bylo řešení majetkové situace dlužníka cestou insolvenčního řízení v rozporu s účelem tohoto řízení. Tomuto ostatně odpovídá i obsáhlá věcná argumentace v odvolání dlužníka.

Dlužník nesouhlasí s názorem, který opakovaně zaujal také Vrchní soud v Praze, že pokud dojde k naplnění znaků úpadku v důsledku procesu dlužníkovy likvidace, neodpovídá smyslu insolvenčního zákona řešit situaci dlužníka postupem podle insolvenčního zákona, ale v takovéto situaci má již zahájený proces likvidace být dokončen a vést k zániku společnosti výmazem z obchodního rejstříku. Protože účelem insolvenčního řízení není řešit zánik nefunkčních společností, není rozumný důvod zahajovat insolvenční řízení. K tomuto názoru se Vrchní soud v Praze přihlásil v řadě rozhodnutí, například: -v rozhodnutí sp. zn. KSHK 45 INS 4196/2009, 1 VSPH 429/2009 ze dne 8. prosince 2009 (v dané věci dlužník tvrdil své dva závazky z nichž jeden byl z titulu nákladů likvidace);

-v rozhodnutí sp. zn. KSHK 41 INS 423/2009 1 VSPH 105/2009 ze dne 12. června 2009 (závazky dlužníka v této věci představovaly závazek vůči České republice na soudním poplatku za řízení o zrušení společnosti s likvidací a závazek vůči likvidátorce dlužníka na hotových výdajích vzniklých v průběhu likvidace); -rozhodnutí sp. zn. MSPH 70 INS 8191/2009 3 VSPH 51/2010 ze dne 19. března 2010 (v této věci dlužník označil závazek vůči třetí osobě a závazek vůči České republice na soudním poplatku za řízení o zrušení společnosti s likvidací). V posledně uvedeném rozhodnutí odvolací Vrchní soud v Praze uzavřel, že účelem insolvenčního zákona podle § 1 IZ není vytvářet podmínky pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka s tím, aby byly uspořádány jeho majetkové poměry a jeho věřitelé uspokojeni v co nejvyšší míře a zásadně poměrně. Řešení dlužníkovy majetkové situace cestou insolvenčního řízení by v případě, kdy jedinými dlužníkovými pasivy jsou toliko jeho závazky přímo související s likvidací společnosti, bylo v příkrém protikladu s účelem insolvenčního řízení a v dané skutkové situaci k výmazu dlužníka z obchodního rejstříku může dojít i bez tohoto, aby byla vydána rozhodnutí podle § 144 a § 308 odst. 1 IZ insolvenčního zákona, které připouští výjimečně zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku.

Posouzení důvodnosti odvolání závisí na řešení otázky, zda jsou v insolvenčním zákoně definovány meze aplikace ustanovení § 144 a pokud ano, jakým způsobem.

Účelem insolvenčního řízení je (ve vztahu obchodním společnostem) řešení jejich úpadku (hrozícího úpadku), uspořádání jejich majetkových vztahů k dotčeným osobám a zásadně co nejvyšší a poměrné uspokojení věřitelů. Ustanovení § 3 odst. 1 IZ, které definuje úpadek ve formě platební neschopnosti, určuje okruh skutečností posuzovaných insolvenčním soudem při zjišťování úpadku. Insolvenční soud může a musí při rozhodování o úpadku posuzovat mnohost věřitelů dlužníka, existenci jejich pohledávek, délku lhůty, po kterou jsou tyto pohledávky po splatnosti jakož i to, zda dlužník skutečně své závazky není schopen hradit. Jde-li o dlužníka právnickou osobu nebo fyzickou osobu-podnikatele, pak také posuzuje, zda dlužník není předlužen, tj. kromě mnohosti věřitelů zkoumá rovněž to, zda souhrn závazků dlužníka převyšuje hodnotu jeho majetku (§ 3 odst. 3 IZ). Jiná kriteria stavu úpadku zákon neuvádí a neumožňuje tedy insolvenčnímu soudu hodnotit také důvod vzniku pohledávek dlužníka.

Není pochyb o tom, že smyslem insolvenčního řízení není umožnit výmaz nefunkčních obchodních společností z obchodního rejstříku bez ukončení jejich likvidace a že úprava § 144 IZ se vymyká účelu insolvenčního řízení. Rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, které umožňuje zánik obchodní společnosti bez ukončeného procesu likvidace, představuje výjimečný postup (v tomto směru odvolací soud nesouhlasí s námitkou odvolatele). Tomu odpovídá nejen přesné definovaná úprava předpokladů, za kterých může soud postupovat podle § 144 odst. 1 IZ, ale i nezbytnost restriktivního výkladu tohoto ustanovení. Nicméně tato právní úprava, bez ohledu na názor o její nesystémovosti, je platnou právní úpravou, kterou je třeba respektovat.

Vazba úpravy likvidace obchodních společností v obchodním zákoníku a úpravy rozhodování o insolvenčním návrhu dle § 144 IZ vyplývá rovněž z dikce § 71 odst. 7 ObchZ, podle které, pokud soud nejmenuje likvidátorem osobu z okruhu osob dle § 71 odst. 2 ObchZ, musí jmenovat osobu zapsanou v seznamu insolvenčních správců. Takto jmenovanému likvidátorovi jsou třetí subjekty povinny poskytovat součinnost ve stejném rozsahu jako insolvenčnímu správci a jen o insolvenčním návrhu takto jmenovaným likvidátorem lze rozhodovat postupem dle § 144 IZ. V tomto smyslu lze skutečně dovozovat, že zánik nefunkčních společností je řešen nejen obchodním zákoníkem, ale rovněž cestou insolvenčního zákona. Jen v tomto smyslu shledává odvolací soud odvolání důvodné. Ochrana práv věřitelů v takovéto situaci je dostatečně zabezpečena úpravou § 144 odst. 3 IZ.

Odvolací soud nepochybuje o tom, že v případě zcela jednoznačného obcházení účelu insolvenčního zákona, kdy na základě uměle v procesu likvidace vytvořených pohledávek za účelem dosažení výmazu obchodní společnosti postupem podle § 144 IZ bez ukončení likvidace, lze s poukazem na obecný zákaz zneužívání práva odmítnout poskytnutí ochrany. Závěr, zda se o obcházení účelu zákona jedná, však závisí na posouzení konkrétní skutkové situace. V této věci je mnohost věřitelů dlužníka dovozována z pohledávek dvou věřitelů, z nichž jedna vznikla před zahájením likvidace a druhá souvisí právě se zahájením tohoto procesu. Z těchto okolností nelze podle názoru odvolacího soudu dovozovat, že mnohost věřitelů byla dlužníkem navozena uměle za účelem obejití procesu likvidace a dosažení výmazu dlužníka bez jejího ukončení prostřednictvím insolvenčního zákona. Proto odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že postup podle § 144 IZ je v této věci v rozporu s účelem insolvenčního řízení.

V této věci soud prvního stupně skutkový stav věci neposoudil správně. Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení insolvenční soud nejprve přezkoumá, zda jsou splněny předpokladů podle § 144 odst. 1, písm. a)-c) IZ a pokud ano, provede šetření a úkony dle § 144 odst. 1, písm. d) a e) IZ. Po té opětovně o návrhu rozhodne.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání.

V Olomouci dne 27. ledna 2011

Za správnost vyhotovení: Mgr. Milan Polášek v.r. Jana Fuksíková předseda senátu