2 VSOL 380/2015-A-11
KSOS 31 INS 27207/2014 2 VSOL 380/2015-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníků a) Vladimíra anonymizovano , anonymizovano , a b) Aleny anonymizovano , anonymizovano , oba bytem v Bystřici pod Hostýnem, Přerovská 360, PSČ 768 61, o insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.2.2015, č. j. KSOS 31 INS 27207/2014-A-5,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkům zaplatit ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Insolvenční soud vyšel z toho, že dlužník má závazky vzniklé z jeho podnikatelské činnosti, a to vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Kroměříži ve výši 25.178 Kč a 2.249 Kč, Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj, Územní pracoviště v Kroměříži ve výši 508.389 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 9.109 Kč. K výzvě soudu ze dne 11.11.2014 dlužníci sdělili, že věřitelé jim neposkytli souhlas s řešením úpadku oddlužením. Uzavřel, že v případě pokračování v insolvenčním řízení bude návrh na povolení oddlužení podle § 393 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), pro dluhy z podnikání odmítnut a současně rozhodnuto podle § 396 odst. 1 IZ o řešení úpadku dlužníků konkursem. Dlužníci vlastní pouze běžné vybavení domácnosti, proto existuje důvodná obava, že v případě prohlášení konkursu nebude zpeněžení majetkové podstaty postačovat k úhradě nákladů řízení. Dále insolvenční soud vysvětlil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení uložené podle § 108 odst. 1 IZ.

Proti tomuto usnesení podali oba dlužníci odvolání. Nesouhlasili se závěrem insolvenčního soudu o řešení jejich úpadku konkursem. Připustili, že ke dni podání insolvenčního návrhu dlužník nesplňoval podmínky pro oddlužení, když nebyl schopen získat vyjádření věřitelů s pohledávkami z jeho podnikatelské činnosti. Opakovaně kontaktoval věřitele (písemně i telefonicky), avšak žádné vyjádření z jejich strany nezískal. Žádají tedy soud, aby vyzval věřitele k vyjádření jejich souhlasu či nesouhlasu se způsobem řešení úpadku formou oddlužení. Pokud se věřitelé nebudou schopni vyjádřit, bude podle dlužníků namístě postupovat podle § 397 odst. 1 IZ, oddlužení povolit a otázku prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Dále uvedli, že souhlasy věřitelů nejsou vyjmenovány mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení v § 392 odst. 1 IZ, proto nelze dlužníkům přičítat k tíži, že tento souhlas nepřipojili k návrhu. Poukázali na usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 45 INS 8588/2014-A-9 s tím, že soud podle § 95 IZ odvolání dlužníků vyhověl a povolil oddlužení splátkovým kalendářem bez zálohy na náklady insolvenčního řízení. Navrhli napadené usnesení zrušit a povolit oddlužení formou splátkového kalendáře.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (8.10.2014) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014. Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání podali oprávněné soby včas, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

V posuzované věci učinil insolvenční soud správná zjištění ve vztahu k souhlasu věřitelů dlužníka s řešením úpadku dlužníků oddlužením (výzva insolvenčního soudu ze dne 11.11.2014 a odpověď dlužníků ze dne 20.11.2014), na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Lze shrnout, že dlužníci tvrdí existenci celkem šestnácti závazků, z nichž čtyři závazky pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka Vladimíra anonymizovano .

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu je zřejmé, že dlužníci jsou v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť mají peněžité závazky vůči více (cca deseti) věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2 písm. b/ IZ). Současně dlužníci tvrdí čtyři nezajištěné závazky dlužníka vůči třem věřitelům, které pocházejí z jeho podnikání. Přitom dlužníci ve svém insolvenčním návrhu netvrdili žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníků oddlužení ve smyslu § 389 odst. 2 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Správný je názor insolvenčního soudu, že insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníků před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlasy příslušných věřitelů obstarali.

Argumentace dlužníků, že nevyjádří-li se věřitelé na výzvu soudu k dluhům z podnikání, insolvenční soud oddlužení povolí a otázku závazků z podnikání prozkoumá v průběhu schůze věřitelů, není přiléhavá. Z obecné části důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Text zákona (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ) je přitom jasný a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak než jako nemá žádný dluh z podnikání . Jinak by byla založena ničím neodůvodněná diskrepance v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Výslovně k § 389 IZ důvodová zpráva uvádí, že návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text § 389 odst. 1 IZ . Dále je možno odkázat na § 108 odst. 1 poslední věty IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat.

Insolvenční soud tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníků je konkurs, když jejich návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Ze seznamu majetku dlužníků je zřejmé, že dlužníci nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky a vlastní majetek představující pouze vybavení bytu a domácnosti. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ. Účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční soud přiléhavě vysvětlil a správně odůvodnil i její výši. Proto odvolací soud odkazuje v plném rozsahu na stranu 3, poslední odstavec odůvodnění napadeného usnesení.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci 21. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu