2 VSOL 374/2016-A-11
KSOS 40 INS 1113/2016 2 VSOL 374/2016-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužníků-manželů Martina (r.č. 720701/5563) a Evy (r.č. 755311/5515) Cirklových, oba bytem Výškovická 483/172, Ostrava-Výškovice, PSČ 700 30, o insolvenčním návrhu dlužníků spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 40 INS 1113/2016-A-6, ze dne 15.2.2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 40 INS 1113/2016-A-6, ze dne 15.2.2016 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením uložil soud prvního stupně dlužníkům, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení společně a nerozdílně zaplatili na záloze na náklady insolvenčního řízení na označený účet částku 50.000 Kč.

Na odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužníci se návrhem doručeným soudu 19.1.2016 domáhali vydání rozhodnutí o svém úpadku, návrh spojili s návrhem na povolení oddlužení splátkovým kalendářem. Podle návrhu celková výše jejich nezajištěných závazků činí 825.098 Kč a dle návrhu má Martin Cirkl čistý měsíční příjem ve výši 15.500 Kč a Eva Cirklová 11.700 Kč. Dále pro účely oddlužení předložili dlužníci darovací smlouvu na 1.200 Kč měsíčně. Dle předložených výplatních lístků dlužníků však průměrná mzda Martina Cirkla činila za období září až listopad 2015 pouze 12.524 Kč a Evy Cirklové pouze 11.645 Kč.

Soud prvního stupně poukázal na to, že jednou ze základních podmínek pro povolení oddlužení je reálný předpoklad splacení pohledávek nezajištěných věřitelů dlužníka ve výši alespoň 30 %, pokud věřitelé nesouhlasí s nižším plněním. Soud prvního stupně dále zdůvodnil a propočetl, že dle předložených výplatních lístků a výše příjmů obou dlužníků nejsou schopni ze svých příjmů dlužníci splatit nezajištěným věřitelům zákonnou výši 30 % jejich pohledávek, a proto není možno předpokládat oddlužení plněním splátkového kalendáře. Vzhledem k nedostatečnému majetku dlužníků nelze očekávat ani splnění oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, neboť dlužníci disponují jen movitými věcmi nepatrné hodnoty. Soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) insolvenčního zákona a ustanovení § 396 insolvenčního zákona a uzavřel, že úpadek dlužníků bude nutno řešit konkursem. Dále soud prvního stupně zdůvodnil s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, že vzhledem k tomu, že dlužníci nedisponují majetkem, který by bezprostředně po prohlášení konkursu umožnil výkon činnosti insolvenčního správce, když dle vyhlášky 313/2007 Sb. v případě, že způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, činí jen odměna insolvenčního správce nejméně 45.000 Kč, považoval za nutné vyzvat dlužníky k zaplacení zálohy v maximální možné výši 50.000 Kč. Zdůvodnil, že zaplacení zálohy umožní při prohlášení konkursu zajištění disponibilních prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení, a to zejména nákladů souvisejících se zjišťováním a prověřováním stavu majetku dlužníků, k hrazení odměny insolvenčního správce a jeho hotových výdajů.

Toto usnesení napadli oba dlužníci odvoláním. Uvedli, že žádají o zrušení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, s tím, že příjem Martina Cirkla, z něhož vyšel při svém rozhodování soud prvního stupně, byl příjmem ve zkušební době a nyní má již příjem vyšší. K odvolání doložili jeho výplatnice za prosinec 2015 a leden 2016.

Podle § 7 IZ, věty před středníkem nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal odvolací soud napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ jedním z důvodů, pro které insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení je to, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové finanční prostředky (hotové peníze nebo peníze na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce. Přitom v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší části krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto nutno přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužníku nebude povoleno oddlužení.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o skutečnosti uvedené v insolvenčním návrhu dlužníků spojeném s návrhem na povolení oddlužení, zejména pokud jde o celkovou výši nezajištěných závazků dlužníků i tvrzení ohledně výše jejich příjmů. Z přiložených výplatních lístků Martina Cirkla rovněž vyplývá, že jeho průměrná mzda za září až listopad 2015 činila pouze 12.524 Kč a u Evy Cirklové za leden až listopad 2015 pouze 11.645 Kč. Pokud jde o majetek dlužníků, pak z insolvenčního návrhu vyplývá, že majetek, který není předmětem zajišťovacích práv, tvoří pouze běžné vybavení domácnosti, ostatní majetek je předmětem zajišťovacích práv, když se jedná u obou dlužníků o nemovitosti v katastrálním území Svinov, obec Ostrava, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že dlužníci mají uzavřenu smlouvu o důchodu na poskytování částky 1.200 Kč měsíčně po dobu trvání oddlužení.

Z výplatních lístků, které přiložili dlužníci k podanému odvolání, pak vyplývá, že čistý příjem Martina Cirkla činil v prosinci 2015 16.353 Kč a v lednu 2016 15.941 Kč.

Na základě těchto skutečností zjištěných z obsahu insolvenčního spisu s ohledem na shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona odvolací soud uzavírá, že k datu vydání napadeného usnesení soudem prvního stupně jsou závěry soudu prvního stupně zcela správné v tom smyslu, že s ohledem na výši svých příjmů a i s přihlédnutím k výši daru nejsou schopni dlužníci zaplatit svým věřitelům minimálně 30 % jejich nezajištěných pohledávek.

V odvolacím řízení doložili odvolatelé nový čistý příjem Martina Cirkla za prosinec 2015 a leden 2016, který činí v průměru měsíčně 16.147 Kč. I s přihlédnutím k této nové výši příjmu je však nutno uzavřít, že ani v takovém případě dlužníci nesplní zákonnou výši uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Z příjmu Martina Cirkla by totiž bylo možno srážet 3556 Kč a z příjmu Evy Cirklové 554 Kč měsíčně (při zohlednění počtu vyživovacích povinností ke dvěma dětem). I s připočtením daru 1200 Kč by tak činily celkové měsíční splátky 5.310 Kč. To znamená, že za pět let trvání oddlužení by takto zaplatili oba dlužníci 318.600 Kč, což při zohlednění nároků insolvenčního správce činí uspokojení nezajištěných věřitelů ve výši 28,80 %, pokud by správce nebyl plátcem DPH, a pokud by byl plátcem DPH, pak uspokojení 26,74 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Je tedy nutno uzavřít, že i s ohledem na odvolací námitku týkající se zvýšení příjmů prvního dlužníka nejsou dlužníci schopni uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů v minimální zákonné 30% výši a dohoda s věřiteli o jiné výši uspokojení jejich pohledávek v řízení předložena nebyla.

Za této situace i odvolací soud uzavírá, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníků je konkurs, když-jak správně uzavřel soud prvního stupně-s ohledem na majetkové poměry dlužníků nepřichází v úvahu ani oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty (§ 395 odst. 1, písm. b/ a § 396 IZ).

Ve vztahu k aplikaci ustanovení § 108 insolvenčního zákona týkajícího se zálohy na náklady insolvenčního řízení se pak odvolací soud zcela ztotožňuje s odůvodněním uvedeným soudem prvního stupně v napadeném usnesení v tom smyslu, že dlužníci nedisponují žádným majetkem, který by umožňoval bezprostředně po prohlášení konkursu financovat činnost insolvenčního správce. Vlastní totiž z movitých věcí pouze obvyklé vybavení domácnosti, a pokud jde o nemovitosti, pak všechny jimi vlastněné nemovitosti jsou předmětem zajišťovacích práv, budou proto využity přednostně k uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů a nelze ani presumovat, zda a za jaké částky budou tyto nemovitosti případně v konkursu zpeněženy. Je tedy namístě požadovat po dlužnících zálohu na náklady insolvenčního řízení, která je potřebná, jak správně uvedl soud prvního stupně, k činnosti insolvenčního správce bezprostředně po prohlášení konkursu. Právě zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení má zabránit tomu, aby náklady na insolvenční řízení v případě naprosto nemajetných dlužníků nesl výlučně stát. Současně záloha slouží jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (dle vyhl. 313/2007 Sb.) pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 Z). Insolvenční soud tedy zcela správně stanovil výši požadované zálohy a tuto i přiléhavě zdůvodnil.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř. (§ 7 IZ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 12. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu