2 VSOL 373/2015-A-20
KSBR 47 INS 34240/2014 2 VSOL 373/2015-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníků a) Antonína anonymizovano , anonymizovano a b) Ladislavy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem v Dolních Lažanech 37, PSČ 675 51, o insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.3.2015, č. j. KSBR 47 INS 34240/2014-A-14,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že dlužníkům se ukládá povinnost zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč do pěti dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) vyzval dlužníky, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že dlužníky opakovaně vyzval k doplnění návrhu na povolení oddlužení o sdělení, které závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, a uvedení skutečností, z nichž bude vyplývat, že tyto závazky nebrání oddlužení ve smyslu § 389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ). S poukazem na § 393, § 396 a § 108 IZ a s ohledem na skutečnost, že dlužníci návrh na povolení oddlužení ani přes výzvy soudu nedoplnili, uzavřel, že návrh bude odmítnut a způsobem řešení úpadku dlužníků bude konkurs. Záloha na krytí nákladů konkursu byla dlužníkům uložena proto, že nedisponují pohotovými finančními prostředky a prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podali oba dlužníci odvolání. Nesouhlasili s výší uložené zálohy na náklady insolvenčního řízení. Uvedli, že jsou ochotni zaplatit menší částku, když musí doplatit elektřinu a plyn. Zdůraznili, že insolvenčnímu soudu zaslali již dvě darovací smlouvy a v současnosti neví, zda je jejich příjem dostačující.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Insolvenční soud postupoval správně, pokud dlužníky usneseními ze dne 22.1.2015 a 24.2.2015 vyzval k doplnění návrhu na povolení oddlužení tak, aby sdělili a doložili, zda závazky dlužníka pocházejí z podnikatelské činnosti, tyto závazky označili a uvedli skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že nebrání uplatnění oddlužení ve smyslu § 389 IZ. Dlužníci totiž v insolvenčním návrhu samotném i v seznamu závazků označili sedmnáct věřitelů a dvacet devět závazků, přičemž u žádného z těchto závazků neuvedli, zda se jedná o závazek z podnikání dlužníka, který dle jeho tvrzení podnikal na základě živnostenského oprávnění do dne 24.9.2014. Charakter závazků dlužníka není zřejmý ani z listin prokazujících úpadek dlužníků, ani z označení jednotlivých věřitelů. Jelikož dlužníci na výzvy insolvenčního soudu nesdělili, zda a který závazek pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, nelze tyto skutečnosti postavit najisto.

Odvolací soud však nesouhlasí s názorem insolvenčního soudu, že návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout podle § 393 odst. 3 IZ. Vede jej k tomu znění § 391 odst. 1 písm. a) až d) IZ, který stanoví náležitosti návrhu na povolení oddlužení, a § 392 odst. 1 písm. a) až c) IZ, který vymezuje povinné přílohy k návrhu na povolení oddlužení. Žádné z těchto ustanovení neukládá dlužníku povinnost uvést u svých závazků informaci o tom, zda jde o závazek z podnikání.

Ze skutečnosti, kdy dlužník o svých podnikatelských závazcích mlčí a na výzvu insolvenčního soudu k vymezení charakteru jeho závazků nereaguje, lze spolehlivě usuzovat na nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Nedbalý, stejně jako lehkomyslný přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení přitom odůvodňuje zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 395 odst. 2 IZ). V posuzované věci tedy lze s ohledem na nedbalý přístup dlužníků předpokládat, že jejich návrh na povolení oddlužení bude zamítnut a rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem (§ 396 IZ).

Na základě výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud shledává odvolání dlužníků jako nedůvodné. Insolvenční soud rozhodl správně, pokud uložil dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ, přičemž přihlédl k tomu, že dlužníci nedisponují pohotovými finančními prostředky. Ke stručnému zdůvodnění insolvenčního soudu ve vztahu k účelu a výši zálohy na náklady insolvenčního řízení považuje odvolací soud za potřebné doplnit, že ze seznamu majetku dlužníků je seznatelné, že dlužníci nemají k dispozici žádné finanční prostředky (v hotovosti a na účtu) a vlastní majetek představující pouze běžné vybavení bytu a domácnosti. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát (§ 38 odst. 2 IZ), který by hradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníků insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu. Při stanovení výše zálohy je nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem v částce 45.000 Kč bez daně z přidané hodnoty a další náklady spojené s konkursem, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

Přestože insolvenční soud nepochybil, pokud dovodil potřebu vyžadovat po dlužnících úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, bylo nutné napadené usnesení změnit. Avšak pouze tak, že dlužníci se nevyzývají k zaplacení zálohy, ale dlužníkům se ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, což je v souladu s dikcí § 108 IZ. Dále pak odvolací soud napravil opomenutí insolvenčního soudu, který povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení neuložil oběma dlužníkům společně a nerozdílně. Proto odvolací soud napadené usnesení v tomto směru podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 22. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu