2 VSOL 362/2010-B-21
KSBR 24 INS 3013/2010 2 VSOL 362/2010-B-21

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Mokrý & Partners, s.r.o., se sídlem 604 56 Brno, Příkop 8, identifikační číslo 28 28 79 32, zastoupeného Mgr. Janem Hladkým, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Týn 1049/3, o insolvenčním návrhu věřitele Daniela anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem 053 61 Spišské Vlachy, Včelná 876/15, Slovenská republika, pro doručování 602 00 Brno, Cejl 89, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 24 INS 3013/2010-A-23 ze dne 8.7.2010,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně zjistil úpadek dlužníka (výrok I.), insolvenčním správcem ustanovil Michala Zámečníka (výrok II.), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů od zveřejnění úplného znění usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok III.), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (výrok IV.), dále vyzval věřitele, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatňují na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách, nebo jiných majetkových hodnotách (výrok V.), nařídil přezkumné jednání na den 23.8.2010 (výrok VI.). současně na tento den svolal schůzi věřitelů (výrok VII.), poučil dlužníka a insolvenčního správce, že jejich účast na přezkumném jednání a schůzi věřitelů je nezbytná (výrok VIII.), insolvenčnímu správci uložil, aby do 19.8.2010 předložil insolvenčnímu soudu seznam přihlášených pohledávek (výrok IX.). Konečně uvedl, že rozhodnutí insolvenčního soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (výrok X.) a vyslovil, že usnesení je účinné od okamžiku zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok XI.).

V důvodech tohoto usnesení soud prvního stupně nejprve zrekapituloval tvrzení věřitele Daniela anonymizovano (dále jen navrhovatele ) a dlužníka a rozvedl zjištění, která učinil ze smlouvy o půjčce ze dne 30.11.2009, potvrzení o vrácení finanční hotovosti, přihlášky věřitele č. 2 a 3, kopie směnky, podání ŠkoFIN s.r.o. z 1.4.2010, Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví z 9.4.2010, Městské správy sociálního zabezpečení Brno, Veral s.r.o. z 16.4.2010, smlouvy o nájmu nebytových prostor z 29.1.2009, včetně přílohy č. 1 a 2, podání Finančního úřadu Brno I. z 8.4.2010 a platebních výměrů Finančního úřadu Brno I. Dále uvedl, že dlužník po zahájení insolvenčního řízení uhradil navrhovateli pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 30.000,-Kč. Dne 6.5.2010 však navrhovatel přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z titulu směnky ve výši 100.000,-Kč, splatnou 23.4.2010. Tuto pohledávku dlužník sice nerozporoval, ale tvrdil, že část závazku zaplatil a zbytek dluhu nezaplatil pro nedostatečnou součinnost navrhovatele. Proto vyšel soud z ust. § 323 odst. 1, 2 a § 407 odst. 3 obchodního zákoníku a uzavřel, že plněním na část závazku dlužník uznal i jeho zbytek. K obraně dlužníka soud uvedl, že dlužník, který platil část dluhu v hotovosti k rukám navrhovatele, měl možnost ihned zaplatit dluh celý. Pohledávka byla v původní výši přihlášena do insolvenčního řízení až po její splatnosti a dohoda o splátkách dluhu tvrzena nebyla. Kromě toho navrhovatel předal u jednání dne 28.6.2010 dlužníkovi číslo účtu, na který měl dluh zaplatit, což se nestalo.

Dále soud prvního stupně uvedl, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu nemůže být samo o sobě to, že insolvenční navrhovatel má za dlužníkem jinou pohledávku, než je pohledávka uvedená v insolvenčním návrhu, samozřejmě za situace, kdy tato pohledávka je nesporná. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2010, sp. zn. 29 NSČR 30/2009, ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, nikoliv projednací. Pohledávka z titulu směnky nebyla ke dni podání návrhu splatná, avšak již několik dnů po její splatnosti ji navrhovatel přihlásil do insolvenčního řízení a dlužník tak mohl očekávat, že i tato pohledávka bude předmětem řízení. Soud nemohl ignorovat skutečnost, jež vyšla v řízení najevo a insolvenční návrh zamítnout proto, že navrhovatel má za dlužníkem jinou pohledávku, než která byla uvedena v insolvenčním návrhu, ani rozhodovat o změně insolvenčního návrhu, když o tuto možnost insolvenční zákon neupravuje. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že insolvenční návrh podala osoba oprávněná, která má za dlužníkem splatnou pohledávku.

Dále soud prvního stupně zkoumal, zda je dlužník v úpadku. Dospěl přitom k závěru, že dlužník má závazky po lhůtě splatnosti 30 dnů nejen vůči navrhovateli, ale má i vykonatelné závazky vůči Finančnímu úřadu Brno I. a Městské správě sociálního zabezpečení Brno. V této souvislosti poukázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29..8.2001, sp. zn. 29 Cdo 1248/1999. Za osvědčenou vzal skutečnost, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, neboť zjistil, že dlužník neplní závazky Finančnímu úřadu Brno I. a Městské správě sociálního zabezpečení Brno po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Kromě toho nastala u dlužníka vyvratitelná domněnka dle ust. § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona, dále jen IZ ), podle které se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. O platební neschopnosti dlužníka svědčí i to, že pohledávku navrhovatele, splatnou 31.12.2009, zaplatil až 6.4.2010.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Zejména namítal, že pohledávka navrhovatele ve výši 50.000,-Kč z titulu směnky je sporná, což tvrdil v průběhu celého řízení. Nedošlo k jejímu uznání, protože dlužník neučinil žádný úkon, kterým by pohledávku uznal. Dále zdůraznil, že pohledávku navrhovatele ve výši 30.000,-Kč, která byla předmětem insolvenčního návrhu, uspokojil v plné výši. Proto měl soud insolvenční návrh zamítnout, nikoliv připustit, aby se předmětem posuzování stala následně přihlášená pohledávka ze směnky. S ohledem na neexistenci pohledávky z půjčky nemohl být úpadek dlužníka osvědčen. Insolvenční návrh označil za šikanózní a pohledávku ze směnky za účelovou. Existence a oprávněnost této pohledávky měla být řešena v civilním řízení a neměla být předmětem zkoumání úpadku dlužníka. Dále dlužník namítal, že směnka nemůže svědčit o jeho závazku, neboť je neplatná z důvodu absence náležitostí. Dále tvrdil, že nemohlo dojít k osvědčení či prokázání závazku dlužníka ze směnky, když navrhovatel předložil soudu pouze kopii směnky. Podle dlužníka soud nesprávně dovodil uznání závazku z titulu směnky podle ust. § 407 odst. 3 obchodního zákoníku, poněvadž směnka je abstraktním cenným papírem. Kromě uvedeného nemohl dlužník dlužnou částku 50.000,-Kč z titulu směnky insolvenčnímu navrhovateli při nejlepší vůli zaplatit, neboť navrhovatel neposkytl dlužníkovi jakoukoli součinnost, tudíž je navrhovatel v prodlení a tato skutečnost nemůže jít k tíži dlužníka. Poukázal také na skutečnost, že insolvenční návrh a přihlášky pohledávek navrhovatele neměly stanovené náležitosti.

Dlužník nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně o dalších věřitelích dlužníka. Tvrdil, že existence dalších věřitelů nebyla náležitě prokázána, když věřitelé sdělili pouze výši a titul tvrzených pohledávek. Dlužník však tvrzené pohledávky do rozhodnutí o úpadku uhradil, nebo s věřiteli narovnal vzájemná práva a povinnosti. Sjednána byla nová splatnost pohledávek, což však nebylo zohledněno. K vykonatelnosti pohledávek namítal, že v řízení nedošlo k tomu, že by insolvenční návrh podala osoba s vykonatelnou pohledávkou za dlužníkem. V neposlední řadě dlužník tvrdil, že povinnost dle ust. § 104 odst. 1 IZ je uložena dlužníku, který podává insolvenční návrh. Podle dlužníka nebyla řádným způsobem zjištěna jeho platební neschopnost a nesvědčí o ní žádné důkazy. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

U jednání odvolacího soudu právní zástupce dlužníka doplnil, že úhradou pohledávky insolvenčního navrhovatele ve výši 30.000,-Kč z titulu půjčky zanikl jeden ze základních předpokladů, pro které mohl být zjištěn dlužníkův úpadek. Soud prvního stupně měl tedy ihned po zjištění úhrady této pohledávky insolvenční návrh zamítnout.

Insolvenční navrhovatel se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a navrhl potvrzení napadeného usnesení. Uvedl, že není pravdou, že by se dlužníkem dohodl na zpětvzetí insolvenčního návrhu v případě, že mu dlužník zaplatí zbývajících 50.000,-Kč. Odmítl tvrzení dlužníka o neposkytnutí součinnosti k úhradě zbývajících 50.000,-Kč ze směnky. Dále uvedl, že jednatel dlužníka před soudem prvního stupně tvrdil, že je si vědom svého závazku ve výši 50.000,-Kč ze směnky, přičemž v průběhu řízení namítal spornost směnečné pohledávky.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas a že obsahuje způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2, písm. e) a g) o.s.ř., přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).

Podle ust. § 3 odst. 2 IZ, se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ, insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazování zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a k návrhu připojit i její přihlášku.

Odvolací soud se ztotožňuje se zjištěními, které učinil soud prvního stupně z platebních výměrů Finančního úřadu Brno I., výkazů nedoplatků předložených

Městskou správou sociálního zabezpečení Brno, podání Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a z listin, které ke svým podáním doložil ŠkoFIN s.r.o. Správná zjištění učinil soud i z dokladů připojených k přihláškám pohledávek věřitelů TÜV SÜD Czech s.r.o. a Daniela anonymizovano . Pro stručnost lze na tato zjištění uvedená v odůvodnění napadeného usnesení zcela odkázat.

Odvolací soud pouze doplnil dokazování prvopisem směnky vystavené dne 23.3.2010. Postupoval takto zejména v reakci na argumentaci dlužníka, který podstatnou část svých odvolacích námitek soustředil do výhrad proti navrhovatelem tvrzené směnečné pohledávce. Dalším důvodem pro doplnění dokazování odvolacím soudem je skutečnost, že soud prvního stupně nesprávně vyšel při posuzování směnečné pohledávky insolvenčního navrhovatele z pouhé kopie předložené směnky. Přitom soudní judikatura se ustálila v závěru, že žalobce, který požaduje přiznat nároky odpovídající směnečnému a šekovému zákonu je povinen v soudním řízení předložit originální listiny, zejména směnku, o jejíž platnosti a pravosti není pochybností (srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3.8.1999, sp. zn. 5 Cmo 74/99). Není důvodu, aby v insolvenčním řízení tomu bylo jinak, když se jedná rovněž o řízení soudní. Proto lze uzavřít, že k tomu, aby insolvenční navrhovatel (nebo kterýkoliv věřitel dlužníka) mohl osvědčit svou směnečnou pohledávku za dlužníkem, je třeba, aby v insolvenčním řízení předložil směnečnou listinu, nebudící pochybnosti stran její platnosti a pravosti.

Ani po doplnění dokazování nemá odvolací soud důvod odchýlit se od závěrů o skutkovém stavu věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Odvolací soud totiž z prvopisu směnky předložené navrhovatelem u odvolacího jednání zjistil, že se jedná o směnku vlastní, vystavenou dne 23.3.2010 a splatnou dne 23.4.2010, která je opatřena podpisem i razítkem výstavce-společnosti Mokrý & Partners, s.r.o., identifikační číslo 28 28 79 32. Dále směnka obsahuje bezpodmínečný slib zaplatit Danielu Pacovskému, rodné číslo 740912/9035, peněžitou sumu 100.000,-Kč.

Směnku podepsal jako výstavce dlužník, je tedy osobou směnečně zavázanou a má povinnost směnku zaplatit. K výši směnečné pohledávky je nutno uvést, že na směnce je uvedena směnečná suma 100.000,-Kč, avšak mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem nebylo sporu o tom, že dlužník v průběhu řízení zaplatil na tuto pohledávku navrhovateli částku 50.000,-Kč. V souvislost s úhradou poloviny směnečné sumy ze strany dlužníka je nutno přisvědčit jeho námitce, že soud prvního stupně nesprávně dovodil uznání závazku z titulu směnky podle § 407 odst. 3 obchodního zákoníku. Argumentace dlužníka, že směnka je abstraktní cenný papír, a proto je vyloučeno, aby částečnou platbou dluhu dlužník uznal i zbývající část svého dluhu, je přiléhavá. I podle názoru odvolacího soudu nelze z částečné úhrady směnečného peníze dovozovat uznání zbývající, dosud neuhrazené části směnečné sumy tak, jak má na mysli ust. § 407 odst. 3 obchodního zákoníku. Tento závěr vychází jednak z formální logiky, kdy zákon směnečný a šekový obsahuje jediný odkaz na užití jiných právních předpisů, a to v článku III., o společných ustanovení, kde v § 5 zmiňuje ve vztahu k otázce promlčení pouze občanský soudní řád a občanský zákoník, ne již zákoník obchodní. Z věcného hlediska lze argumentovat úpravou vtělenou do ust. § 261 odst. 3, písm. c) obchodního zákoníku, podle kterého se částí třetí obchodního zákoníku (upravující závazkové vztahy) řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy z úplatných smluv týkajících se cenných papírů, přičemž toto ustanovení výslovně nestanoví, že by mělo dopadat i na směnky.

Po posouzení prvopisu směnky vystavené dne 23.3.2010 dospěl odvolací soud k závěru shodnému se soudem prvního stupně, že touto směnkou doložil insolvenční navrhovatel svou splatnou pohledávku za dlužníkem ve výši 50.000,-Kč. Doložil tak i svou věcnou legitimaci domáhat se vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka. Směnka obsahuje všechny náležitosti směnky vlastní, stanovené v § 75 zák. č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále jen ZSŠ ). Není proto správný názor dlužníka, že směnka, která má dokládat směnečnou pohledávku insolvenčního navrhovatele, je neplatná. Ostatně dlužník ani svou námitku o nedostatku náležitostí směnky blíže nekonkretizoval.

Ostatní odvolací námitky dlužníka uplatněné ve vztahu ke směnečné pohledávce nepovažuje odvolací soud za důvodné. K tvrzení dlužníka o neposkytnutí náležité součinnosti ze strany navrhovatele k zaplacení směnky nutno uvést, že doložka bez protestu nezprošťuje majitele směnky (insolvenčního navrhovatele) povinnosti směnku včas předložit ve smyslu § 46 odst. 1 ZSŠ. Nepředložení směnky vlastní k proplacení však nemá za následek zánik práv ze směnky vůči výstavci (nevede ke ztrátě práv ze směnky). Směnka předložená insolvenčním navrhovatelem byla splatná 23.4.2010. Podle ust. § 38 odst. 1 ZSŠ směnku splatnou v určitý den nebo v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné musí majitel předložit k placení v den platební nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní. Majitele směnky nezprošťuje jeho povinnosti směnku včas předložit ani doložka bez protestu , která je na předmětné směnce uvedena (§ 46 odst. 2, věta první ZSŠ). Avšak prokázat, že lhůty nebyly dodrženy, náleží tomu, kdo se tohoto proti majiteli dovolává (§ 46 odst. 2, věta druhá téhož zákona). Bylo proto na dlužníkovi, aby nejenže konkretizoval svá tvrzení o neposkytnutí součinnosti ze strany dlužníka, ale také aby prokázal, že směnka nebyla předložena řádně a včas a to bez ohledu na problémy spojené s opatřením takového důkazu. Není-li dlužník schopen, byť z objektivních důvodů, takové důkazy nabídnout, platí vůči němu směnka za řádně a včas předloženou k placení (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.1.1994, sp. zn. 5 Cmo 435/1993, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, ročník 1996, strana 35). Dále je třeba zdůraznit, že práva majitele směnky vůči přímým dlužníkům jsou právy přímými, která nejsou podmíněna žádnými dalšími úkony, ani skutečnostmi. Neprokáže-li směnečný dlužník v insolvenčním řízení námitku o neposkytnutí součinnosti insolvenčního navrhovatele k placení v zákonem stanovených lhůtách, postačuje k doložení pohledávky za přímým směnečným dlužníkem z této směnky, předložení směnky soudu.

Neopodstatněná je i námitka dlužníka, že ke směnce nemělo být přihlíženo, protože byla vystavena pouze účelově. Jak sám dlužník správně uvedl, směnečný závazek má abstraktní povahu. Z hlediska směnečného závazku a jeho platnosti není významné, zda mezi směnečným dlužníkem a majitelem směnky existuje či neexistuje jakýkoliv právní vztah. Kdo se jako dlužník na směnku podepíše, je směnečně zavázán i tehdy, není-li mezi ním a majitelem směnky žádný jiný závazkový vztah. Nedostatek kauzálního vztahu není důvodem neplatnosti směnečného závazku, ale zakládá za podmínek čl. I § 17 ZSŠ námitku, která je jen obranou proti povinnosti platnou směnku zaplatit (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze 11.2.1997, sp. zn. 5 Cmo 11/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 1997, strana 34). Důvodem pro vystavení směnky nemusí být jenom smluvní nebo jiný obecně právní (mimosměnečný) závazek, ale postačuje, když pro vystavení směnky existoval důvod podnikatelský, obchodní, hospodářský či jiný.

Odvolací soud nesdílí ani názor dlužníka, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, pokud insolvenční návrh nezamítl ihned poté, co získal vědomost o zaplacení pohledávky, pro kterou insolvenční navrhovatel svůj insolvenční návrh proti dlužníkovi podal a zabýval se směnečnou pohledávkou, přestože ji navrhovatel ve svém insolvenčním návrhu neoznačil. Soud prvního stupně správně uzavřel, že pokud v průběhu již zahájeného řízení vyšla najevo další (jiná) pohledávka insolvenčního navrhovatele vůči dlužníkovi, nemohl k této pohledávce nepřihlížet. Podle odvolacího soudu insolvenční navrhovatel označením další pohledávky za dlužníkem doplnil vylíčení rozhodných skutečností ve vztahu ke svému oprávnění podat insolvenční návrh. Odvolací soud nespatřuje v tomto postupu insolvenčního navrhovatele šikanózní jednání, jak tvrdil dlužník. V přezkoumávané věci nebyla ani tvrzena (natož prokazována) snaha navrhovatele dosáhnout úhrady původní pohledávky z půjčky ve výši 30.000,-Kč s vyloučením nalézacího řízení, tedy cestou řízení insolvenčního. Soud prvního stupně správně uzavřel, že nelze přehlédnou, že pohledávka navrhovatele z titulu půjčky byla po právu (dlužník ji uhradil v průběhu insolvenčního řízení a netvrdil, že tak činí pouze z důvodu ztráty aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele k podání návrhu). Směnečného závazku vůči insolvenčnímu navrhovateli si byl dlužník vědom, a pokud jej neuhradil, mohl důvodně očekávat, že i směnečnou pohledávku učiní navrhovatel předmětem insolvenčního řízení. Skutečnost, že dlužník podepsal předmětnou směnku jako výstavce a ze směnky nelze rozpoznat skutečný důvod závazku dlužníka, nelze přičítat insolvenčnímu navrhovateli k tíži.

V rovině řečeného nelze pominout, že úvahy o možnosti přihlížet v řízení i k pohledávkám, které vznikly a jejichž splatnost nastala až v průběhu insolvenčního řízení, je možno založit na tom, že ve fázi insolvenčního řízení do rozhodnutí o insolvenčním návrhu způsoby popsanými v § 136 a § 142 IZ má insolvenční zákon zvláštní úpravu vylučující přiměřenou aplikaci § 118b o.s.ř. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než insolvenčním navrhovatele (věřitelem) označené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí s tím, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. V poměrech projednávané věci oznámil (sdělil) soudu existenci své směnečné pohledávky za dlužníkem sám insolvenční navrhovatel.

Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že své pohledávky za dlužníkem doložili i věřitelé Finanční úřad Brno I. a Městská správa sociálního zabezpečení Brno. Z výkazu nedoplatků Městské správy sociálního zabezpečení Brno č. j. 47002/210/9013/1275/5.11.09/772/09 vyplývá, že tento věřitel má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku ve výši nejméně 126.850,-Kč z titulu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, splatnou v době od 18.6.2009 do 27.10.2009. Finanční úřad Brno I. doložil svou pohledávku za dlužníkem z titulu daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 75.000,-Kč, dále z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 723.390,-Kč, daně ze závislé činnosti ve výši 92.536,-Kč a daně z příjmů právnických osob ve výši 296.224,-Kč. Tuto vykonatelnou pohledávku v celkové částce 1.112.150,-Kč doložil platebními výměry a výkazem nedoplatků tak, jak tyto listiny konkretizoval v odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně. Pouze pro úplnost odvolací soud uvádí, že listiny připojené k odvolání dlužníka, jimiž dlužník hodlal dokládat tvrzení o úhradě svých závazků či uzavření dohod o narovnání, se týkají dlužníka a společností ŠkoFIN s.r.o. a Veral s.r.o., nikoliv věřitelů Finančního úřadu Brno I. a Městské správy sociálního zabezpečení Brno.

Odvolací soud sdílí i přesvědčení soudu prvního stupně, že závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1248/1999 ze dne 29.8.2001, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, rok 2003, které se týkají posuzování vzniku pohledávky dokládané vykonatelným soudním rozhodnutím a uplatněné navrhujícím věřitelem v konkursním řízení (dle zákona o konkursu a vyrovnání účinném do 31.12.2007), jsou použitelné i v řízení insolvenčním. Na rozdíl od dlužníka nevidí odvolací soud žádného rozumného důvodu, proč by uvedené závěry bylo možno aplikovat pouze v případě insolvenčního navrhovatele, nikoliv v případě dalších věřitelů dlužníka.

Lze tedy shrnout, že v řízení byly osvědčeny pohledávky celkem tří věřitelů dlužníka, a to směnečná pohledávka insolvenčního navrhovatele a dále vykonatelné pohledávky Městské správy sociálního zabezpečení Brno a Finančního úřadu Brno I. (§ 3 odst. 1 písm. a/ IZ), přičemž se jedná o pohledávky po lhůtě splatnosti delší než 30 dnů (§ 3 odst.1 písm. b/ IZ). Osvědčen byl i další znak úpadku, kterým je neschopnost dlužníka tyto závazky plnit (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ). Jednak minimálně pohledávky dalších věřitelů neplní dlužník po dobu delší 3 měsíců po splatnosti (§ 3 odst. 2, písm. b/ IZ), jednak nastala vyvratitelná domněnka ve smyslu § 3 odst. 2, písm. d) IZ, že dlužník není schopen své splatné závazky plnit, když nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Ve shodě se soudem prvního stupně zastává odvolací soud názor, že o platební neschopnosti dlužníka svědčí i to, že pohledávku insolvenčního navrhovatele, která byla splatná 31.12.2009, zaplatil dlužník až 6.4.2010, aniž by ji jakkoliv rozporoval.

Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud rozhodl o úpadku dlužníka dle § 136 odst. 1 IZ. Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správné potvrdil dle ust. § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí zvláštním způsobem, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 74 odst. 2 IZ, § 237 odst. 1 písm. c/, § 238a odst. 1 písm. a/ a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 20. října 2010

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu