2 VSOL 36/2011-A-10
KSOS 25 INS 16218/2010 2 VSOL 36/2011-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníka HRMA s.r.o., se sídlem Pod Lipami 585, 783 14 Bohuňovice, identifikační číslo 25 84 20 56, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.1.2011, č. j. KSOS 25 INS 16218/2010-A-3,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V důvodech usnesení uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem doručeným soudu 31.12.2010 domáhal zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o úpadku. Vzhledem k tomu, že z insolvenčního návrhu není zřejmé, zda má dlužník majetek postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, postupoval soud prvního stupně dle ust. § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) a uložil dlužníkovi zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání. V něm uvedl, že nemá žádný majetek, ke dni podání návrhu neměl sídlo a fakticky nepodnikal. V případě zrušení společnosti likvidací by ovšem nikdy nedošlo k výmazu společnosti z obchodního rejstříku, neboť by dlužník nedocílil souhlasu finančního úřadu, který je dlužníkovým největším věřitelem. S ohledem na absenci majetku dlužník již v insolvenčním návrhu navrhoval zrušení konkursu pro nedostatek majetku. Dále uvedl, že pokud by uhradil zálohu na náklady insolvenčního řízení, soud by musel aplikovat ust. § 144 odst. 2

IZ. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 27/2010 s tím, že odměna správce je stanovena na základě výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, nikoli na základě vyhlášky č. 313/2007 Sb. Podle dlužníka je proto stanovení maximální výše zálohy neopodstatněné a nepřiměřené. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ust. § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 31.12.2010 domáhal zjištění úpadku, prohlášení konkursu a současně zrušení konkursu pro nedostatek majetku. V návrhu tvrdil, že má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž není schopen tyto závazky plnit. Dále uvedl, že od roku 2009 došlo k podstatnému zhoršení celkové ekonomické situace, jeho aktivity v oboru stavebnictví byly pozastaveny a nemovitosti, které koupil se záměrem dalšího prodeje, byly prodány pod nákupní cenou, což mělo za následek značnou ztrátu, která se stále prohlubovala. V seznamu majetku dlužník uvedl, že nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, nemá žádné zaměstnance ani pohledávky. Jeho splatné závazky vůči šesti označeným věřitelům (Finanční úřad Brno-venkov, Finanční úřad Olomouc, D.A.S. pojišťovna právní ochrany, Jana Hrózová, Raiffeisenkasse Poysdorf a Raiffeisen banka ČR) činí celkem 1.512.576,60,-Kč.

Na základě shora popsaného stavu věci postupoval soud prvního stupně správně, když dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Dlužník nedisponuje žádnými finančními prostředky a pouze záloha tak může umožnit insolvenčnímu správci uhradit počáteční náklady, jež obvykle vznikají při zjišťování majetku dlužníka a jeho zpeněžování, bude-li majetek dohledán. Není ani vyloučeno, že záloha bude v další fázi řízení spotřebována při prověřování majetkových poměrů dlužníka z hlediska možné odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů. Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být skutečnost, že dlužník nemá finanční prostředky, ze kterých by mohla být požadovaná záloha zaplacena. Podle ust. § 98 odst. 1 a 2 IZ byl dlužník povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Povinností dlužníka bylo podat insolvenční návrh v dostatečném časovém předstihu před tím, než se ocitl v situaci, kdy již nemá finanční prostředky ani na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Správně stanovil soud prvního stupně i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000,-Kč (§ 1 odst. 1 vyhlášky 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů). Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky). S ohledem na absenci pohotových finančních prostředků dlužníka považuje odvolací soud shodně se soudem prvního stupně částku 50.000,-Kč za odpovídající výši zálohy na náklady insolvenčního řízení.

K požadavku dlužníka, aby soud insolvenční návrh zamítl pro nedostatek majetku, odvolací soud uvádí, že tento postup v přezkoumávané věci není možný. Rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka je totiž podmíněno řadou přesně stanovených předpokladů, z nichž dlužník nesplňuje hned ten základní, neboť společnost dlužníka nebyla zrušena rozhodnutím soudu (§ 144 odst. 1 písm. a/ IZ). Všechny podmínky stanovené v ust. § 144 odst. 1 IZ přitom musí být splněny kumulativně.

Důvodný není ani návrh dlužníka, dle kterého by mělo být postupováno tak, že bude prohlášen konkurs a tento bude následně zrušen z důvodu, že majetek je zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů. Případnému zrušení konkursu dle ust. § 308 odst. 1 písm. d) IZ musí předcházet řádné prověření majetkových poměrů dlužníka, zjištění a zpeněžení majetkové podstaty. Právě k úhradě nákladů, které insolvenčnímu správci při této činnosti vzniknou, je nutné trvat na požadavku složení zálohy.

Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení soudu prvního stupně věcně správné, proto je odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 21. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu